Jedním z vytipovaných kaňonů byl i Ruisseau de Valdaniello v horním údolí říčky Restonica. Dojeli jsme k chatě Bergeries de Grotelle a ptali se na kaňon. Viděli jsme totiž jeden moc hezký za lávkou asi 100 až 200 metrů za parkovištěm. A místní stařešinové říkali: jojo, asi kilometr dolů, je tam most. Jo kilometr, asi už mají ty vzdálenosti popletené… Sešli jsme o těch 100 metrů níže, přešli chatrnou lávku (a místňáci mluvili o mostu! – co by nechtěli) a začali stoupat přesně podle popisu podél kaňonu po levém břehu kolmo nahoru. Průvodce doslova uvádí: „Když už to dál po skalách nahoru nepůjde, ono to přeci jen půjde“. Takže když už jsme si mysleli, že po těch skalách nevyšplháme, ono to vždycky nějak šlo. Prostě v průvodci měli pravdu. Jen Ríša pořád kafral, že prý v knížce píšou „vypadá jako zářez šavlí“ – a tenhle jako zářez nevypadá.
Po nějaké hodině jsme vystoupali asi 350 metrů a před námi se otevřela fantastická travnatá pláň plná květin. Odměna za hrozný výstup. Byli jsme ve výšce 1680 metrů a těšili se na průstup fantastickým kaňonem dolů.
Přišli jsme k prvnímu slanění, hledali štand, ale asi ho tu neosadili – ostatně se dalo poměrně dobře seskákat po kamenech dolů. Další taky chyběl – ale i ten se dal slézt. Další vodopád už vyžadoval obejití po pěšině vpravo. A další zase… To snad ne! Takové nádherné vodopády a my si jich neužijeme?
Dál už jsme scházeli po pěšině po pravém břehu, občas koukli smutně do kaňonu, ale žádný štand jsme nenašli. Jen pro formu jsme skočili jeden krásný snad čtyřmetrový skok – a taky abychom se trošku ochladili. Zkrátka a dobře, asi za jeden a půl hodiny od oblečení do neoprénů jsme dole v údolí zase neoprény svlékli a smutně se došourali k autu.
Rozjeli jsme se dolů do údolí – a jaké překvapení! Asi za kilometr byl silniční most a těsně nad ním zářez šavlí do skály. Valdaniello. Nebylo pochyb. Představa, že jsme šli podle popisu úplně jiného kaňonu („když to dál nepůjde, ono to půjde“), je pak dost absurdní.
Takže dnešní kaňon skončil naprostým fiaskem. A když fiaskem, pojmenujeme ho stylově korsicky U Fiascu. Zrodil se nový kaňon!
Celý rok nám ten kaňon nedal spát. Zkrátka a dobře, v červnu 2016 jsme do další výpravy zařadili prvoprůstup a osazení nám (ale zatím nikomu jinému) známého kaňonu U Fiascu. Nakoupili jsme spoustu materiálu, pořídili úžasnou vrtačku se dvěma akumulátory, tréninkově vyvrtali nějaké díry na českých skalách. Dokonce jsme si nechali udělat měděnou památeční destičku, že český tým osadil U Fiascu v červnu 2016. A hurá na Korsiku!!!
Náš tým jsme rozdělili podle rolí: já pochopitelně ve funkci Náčelníka a měřiče výšek. Honza a Michal vrtači a osazovači. Leona a Radka jako dokumentátorky. Další jako nosiči lan a materiálu. Drobnou skvrnkou na kráse bylo, že jeden z akumulátorů se tvářil vybitý – a nabíječku jsme s sebou nevzali. Na základě nedávných zkušeností jsme usoudili, že stačí oba akumulátory nabít v Praze a že vydrží. Asi nevydrží. Měli jsme ale druhý, a ten má podle výrobce navrtat 170 děr do betonu. To by mělo stačit.
Pro jistotu jsme se v chatě zeptali, jak se ten kaňon, na který se koukají ze zápraží, vlastně jmenuje. Krčili rameny, prostě „Voda“. OK, voda. Je tedy na nás, abychom kaňon pojmenovali, když se k tomu místní nemají. Ostatně žádná mapa, byť nejpodrobnější, také žádné jméno neuvádí.
Vylezli jsme zpocení na krásnou, provoněnou planinu (tentokrát jsme již šli po příjemné pěšině na pravém břehu), oblékli se do neoprénů a začali celou akci navrtáním památečné destičky. A památeční fotografií.
Přišli jsme opět k prvnímu vodopádu – ale na rozdíl od loňska se vrhli do vrtání. Michal vrtal, Honza mu podával materiál, čistil díry, dotahovat šrouby. Já měřil výšku vodopádu a hlásil dokumentaristkám. Tým fungoval parádně. Až u osmého slanění jsem se osmělil sám, že si taky něco navrtám – a moc mi to nešlo. Všichni se smáli, že Michalovi to šlo o hodně líp. V čem dělám chybu? Zkrátím napínavé vyprávění – došel i druhý akumulátor. Takže hotovo. Sbalili jsme vercajk a po pěšině seběhli dolů. I negativní zkušenost je vlastně pozitivní. Ověřili jsme si vrtací technologie, práci týmu i to, že akumulátory je třeba nabít až těsně před akcí.
Samozřejmě, hlavní tíha padala na mě. Vrtačku jsem nabíjel já.
Další rok jsme uvažovali, co se stane, když někdo (nevím, jakou náhodou by se to mohlo stát) nastoupí do kaňonu označeného „Osazeno českými kaňonáři v červnu 2016“ a najednou štandy nebudou?
Asi je jasné, že tak to zůstat nemohlo. Další červen, tentokrát 2017. Další Korsika. Spousta materiálu, vrtačka, dva akumulátory, a hlavně nabíječka – a důkladné nabití těsně před akcí. Protože se velmi výrazně ochladilo a voda je v takové výšce beztak mimořádně studená, holky odmítly s námi jít, že by cestou vymrzly. Že si udělají procházku k jezerům, přijdou až později a celý kaňon zdokumentují.
Mužská část výpravy (+ Saša) vyběhla známou cestou na planinu, rychle do neoprénů, vyfotit se před cedulkou, a šup první slanění, druhé, třetí – až u osmého jsme našli navrtané neosazené díry z minula. Honza zkušený jako někdejší Michalův pomocník se chopil vrtačky a sázel jeden štand za druhým. Libor pomáhal, já velel a navazoval lana, Ríša se Sašou stahovali.
Honza nabral postupně takovou rychlost, že jsme nestačili dodávat lana – než Ríša zezadu poslal stažené lano dopředu, Honza měl dávno vyvrtáno a odskákal po skalách k dalšímu štandu. Já pak za ním doslaňoval, když dorazilo lano, a tak se to opakovalo dokola. Navíc jsme se nezdržovali odměřováním a dokumentací. Prostě jsme natvrdo razili průstup dolů.
Jeden akumulátor nestačil, ale měli jsme druhý, tedy pohoda a pokračujeme. Asi v půlce kaňonu jsme zahlédli dívčí skupinu: Katku, Leonu a Verču. Zamávali jsme na sebe.
Některé vodopády vyžadovaly jištění přístupu. Pro dívčí skupinu za námi pak nebylo jednoduché přesně štandy najít. Holkám chybělo topo (zakreslené štandy v mapě), které teprve vytvářely. Podle něj by vše našly dobře.
Osadili jsme i předposlední, zdaleka nejvyšší vodopád (skoro 40 metrů), s velice ostrou hranou. Na tu jsme museli použít chránič. A byli jsme dole! Možná 6 hodin v neobyčejně studeném kaňonu, promrzlí a spokojení. Rychle k autu, převléknout a do hospůdky, kde jsme čekali na holky. Ty prošly celkem svižně, jen měly občas problémy po nás štandy najít. Přestože jsme je dávali podle našeho vědomí a svědomí nejlépe. I to je zajímavá zkušenost.
Holky dorazily neméně zmrzlé, průstup jim trval asi 3 a půl hodiny. Topo tentokrát nezapisovaly do sešitku, ale prostě cestou malovaly na batoh – viz foto.
Po dvou letech úsilí se nám podařilo najít kaňon (náhodou), osadit, popsat, a čeká nás práce s publikováním.
Přestože dosud neznámý, jedná se o neobyčejně hezký, a hlavně velice intenzivní a vodnatý kaňon. Dvacet slanění, mezi nimi žádné choďáky, značný průtok vody. Žádný jiný kaňon na Korsice v tuto dobu tolik netekl. Obtížnost jsme odhadli v4a3III. Mějte na paměti, že voda je neobyčejně studená!
Závěrem děkuji všem kamarádům, kteří se akce účastnili, a ostatním kaňonářům přeji hodně štěstí a zážitků při průstupu tímto krásným kaňonem.
Ještě dodám, že i v červnu 2018 jsme vyrazili na Korsiku a U Fiascu jsme si nemohli nechat ujít. Po pěšině nahoru a pak už jen slaňování a skoky! Taková pohoda! Prostě perfektně vybavený kaňon! několikaleté úsilí se vyplatilo.
Text: Jan Bouček
Fotografie: Jan Bouček ml.
