Canyoning

Vinnufossen 2019

Norsko se pyšní nejen kvalitní ropou, rybolovem, slavnými polárníky, ale i fjordy, řekami a vodopády. Nejvyšší z nich, Vinnufossen (Vinnufallet), leží ve středním Norsku poblíž rybářského městečka Sunndalsøra a padá do údolí řeky Drivy.

Se svou úchvatnou výškou 865 metrů je nejvyšším evropským vodopádem a ve světovém měřítku zaujímá šesté místo, přičemž nejvyšší vodopády světa jsou o pouhých 120 metrů vyšší. A zatímco dva nejvyšší z nich, Salto Angel ve Venezuele a Tugela v Jižní Africe již byly v posledních letech zdolány, dokonce několikrát, Vinnufossen na své „objevení“ čekal mnohem déle, ačkoli je všem na očích, z parkoviště v údolí je na něj dokonalý výhled.

Zanícený německý kaňonář a strojní inženýr Jörg Schmidt z Mnichova si před několika lety vzal do hlavy, že vodopád zdolá – ať se děje cokoli a ať bude první či nikoli. V roce 2018 sestavil čistě německý tým, z něhož nakonec zbylo torzo pouhých 3 kaňonářů. Na místě provedli veškeré přípravy – mapování, osazení nejspodnější části vodopádu slaňovacími oky (štandy), vynesení materiálu na planinu nad vodopádem. Ovšem počasí jim nepřálo, červencové teploty vyskočily k nevídaným 35 °C a ledovec začal pouštět obrovské množství vody. V takové nebezpečné situaci se skupina rozhodla do vodopádu nenastoupit a vrátila se domů „bez skalpu“. Sen ale nikdy neumírá!

Pro červen 2019 oslovil Jörg další potenciální účastníky a výsledný tým již čítal 7 osob: dva Němce, tři Francouze a dva Čechy (otec a syn Boučkovi, Jan senior a Jan junior). K tomu nás v údolí doplňovali další 3 kamarádi/kamarádky jako podpůrný tým. Ke zdolání vodopádu jsme obsadili přilehlý kemp v údolí a vyhradili si 14 dní času.

Hned druhý den jsme zopakovali průstup nejspodnější částí vodopádu, kam jsme byli schopni vylézt zespodu, aby se tým sehrál a „zastřílel“. Přeci jen existují různé „školy“ canyoningu: francouzská, německá, španělská… a ty se v některých postupech liší. A spolupráce mezi tvrdými zastánci francouzské a jiné školy je přeci jen, mírně řečeno, problematická. Vlastně bych řekl, že neexistence české školy je pro nás výhodou – v minulosti jsme se přiučili specifické techniky od Francouzů, Španělů, Slovinců, Švýcarů i Madeiřanů. A z každého můžeme převzít něco. Dalším problémem je, že extrémně vysoké vodopády vyžadují zcela jinou techniku průstupu než běžné evropské kaňony, kde jednotlivé vodopády měří 10 až 50 metrů, výjimečně 100 metrů. Francouzská škola tyto „typické“ kaňony perfektně pokrývá, ale Vinnufossen do toho už tak úplně nezapadá. Ale to je na dlouhou odbornou diskusi.

Pro 7 lidí jsme měli 7 lan, každé o délce 120 metrů. Měli jsme s sebou 3 akumulátorové vrtačky ve vodotěsných pouzdrech, ke každé vrtačce dva akumulátory a šest vrtáků 10 mm. (Nakonec jsme použili jen jednu vrtačku, dva akumulátory a jeden jediný vrták! Nicméně představa, že se něco porouchá a my nebudeme mít náhradu, rovná se téměř rozsudku smrti.) Pro osazení jsme táhli asi 50 řetězových štandů ze speciální oceli. No a pak samozřejmě neoprény nebo suché obleky, sedáky, helmy, karabiny, vysílačky, jídlo, foťáky, lékárničky…

Ale to předbíhám… Dva dny jsme se v kempu věnovali nácviku různých situací a signalizace. Co se stane, když se zlomí vrták ve vrtačce? Poškodí lano? Někdo se zraní? Problematické bylo sjednocování použitých lanových technik, protože každý je přesvědčen, že zrovna jeho metody jsou ty nejlepší.

Vinnufossen je opravdu dobře vidět ze silnice i z protějšího svahu, pořídili jsme mnoho detailních fotografií. Navíc mnozí turisté detailně nafilmovali vodopád z dronů a záběry nasdíleli na sítích. Prostě je z čeho studovat. Po dlouhých úvahách jsme se rozhodli, že úvodní, nejvyšší kolmou část vodopádu, kde silný proud vody proráží štěrbinu a padá asi 250 metrů přímo dolů, obejdeme několik desítek metrů bokem a do hlavního proudu se vrátíme níže. Není to nic neobvyklého, nejvyšší vodopády světa se téměř nikdy nedají jít přímo vodou. Například Vinnufossen má údajně výkon 40 MW a představa, že malý člověk se bude zmítat v takovém kvantu energie, je nereálná. Extra vysoké vodopády se prostě běžně slaňují s respektem v dostatečném odstupu od proudu vody.

Asi pátý den našeho pobytu jsme naložili na záda, co jsme pobrali, a vyrazili po strmé pěšině z nedaleké vesničky na planinu nad vodopádem. Ve výšce okolo 1200 m.n.m leželo velké množství sněhu, ale nebylo příliš teplo, proto nebylo tání nijak vydatné. Po římse nad údolím jsme se dostali do blízkosti horní hrany Vinnufossenu, založili základní tábor, prohlédli nástup do vodopádu a vrátili se zpět do údolí. Další dva dny jsme v pohodlí kempu vyhlíželi počasí. Různé předpovědi se sice lišily, ale optimisticky jsme se spolehli na jednu z nich. Opět jsme naložili, co pobereme, a znovu vyrazili na planinu. Postavili jsme stany a kvůli dešti strávili celé odpoledne a noc ve stanech.

Další den, na svátek Jana L.P. 2019, nás přivítalo ostré sluníčko a jediný krásný den za celé dva týdny. Snídaně byla v 6 hodin, cesta s veškerým materiálem k nástupu do vodopádu zabrala přes hodinu. V 9 hodin jsme vrtali první štand a začali se spouštět na lanech dolů do kolmé stěny s neuvěřitelnými výhledy na celé údolí, řeku i vesničky pod námi. Jeden kamarád nás sledoval dalekohledem z protějšího svahu a vysílačkou nám radil správnou trasu. Já jsem vždy navázal lano, Jörg se spustil dolů a ve vhodném místě navrtal další štand – profese a praxe strojního inženýra byla znát. Jakmile se zavěsil do nově zbudovaného štandu a uvolnil lano, na kterém do té doby visel, slaňoval jsem k němu a pověsil další lano. Ostatní členové pak slaňovali za námi, jako poslední šel Honza junior, jehož neobyčejně namáhavým úkolem bylo lana za sebou stahovat, zapakovat a odnést dolů. A také zdokumentovat délku slanění. A tak pořád dokola, celkem 17 hodin. Taková nekonečná mravenčí práce. Ve dvě hodiny nad ránem (zrovna v Norsku vyšlo sluníčko) „se psala historie“ – byli jsme první lidé, kteří vodopád prošli odshora dolů! Naprosté vyčerpání společně s fantastickým pocitem, že se nám něco zdařilo.

Po relaxačním dni jsme museli vyjít nahoru ještě jednou, sbalit stany a spacáky a vrátit se po pěšině dolů – a rovnou do aut, trajekt už na nás čekal.

A dál? Protřídit fotky, sestříhat video, připravit nějaké přednášky, rozhlasový pořad, zdokumentovat trasu a zveřejnit informace pro další potenciální zájemce o průstup. Ti již mohou využít naše poznatky i námi zbudované štandy. A kam příště? Sledujte nás.

Text: Jan Bouček
Foto a video: Jan Bouček ml.

Zpět na přehled

Komentáře

Žádné příspěvky

Přidat příspěvek

Maximální počet znaků pro zprávu je 1000. Napsáno znaků: 0
Není povoleno vkládání HTML.

Pokud jste člověk, nevyplňujte

* Údaje označené hvězdičkou a tučně jsou povinné.

Nahoru