Když jsem se poprvé potápěl na Hříměždicích, tak na břehu lomu stála obytná nástavba z Tatry V3S a občas tam byl k vidění praporčík československé lidové armády František Melichárek, který tady vedl výcvik vojenských potápěčů. Na skále nad lomem byl namontovaný jeřáb se zavěšeným torzem vrtulníku k výcviku výsadku potápěčů do vody. Pod vodou vedle plata byla instalovaná podvodní pozorovatelna, která se dala pomocí kliky vytáhnout nebo spustit do různých hloubek. Pozorovatelna byla s povrchem spojena tubusem (defakto to byly dva tubusy používané pro brodění tanků spojené dohromady), nedaleko plata byl plexisklový „klobouk“ fungující jako keson.
Časem odtud zmizela V3Ska, Melichárek, torzo vrtulníku, kabina dlouho ležela bez tubusu na dně, kde si tiše rezavěla. Po letech se přestěhovala na Lomeček a rezaví na jeho břehu. Klobouk sešel ze světa za tragických okolností, ke kterým se ještě vrátíme. Pamatuji zde několik příhod a rád se o ně podělím. Předesílám že jsou všechny okolo dvacet až třicet let staré a byli jsme mladí a neklidní.
Dva blbci a keson (z doslechu). Jednoho léta stál na hříměždickém platě Míla Štolba a jeho kamarád také potápěč. Rozjeli svou oblíbenou scénku, používanou k balení holek. Začali se hádat, kdo vydrží déle pod vodou, Míla vrazil svoje digitálky jedné ze slečen se slovy: „Hele, stopni nám to!“ a skočili do vody. Tam zaplavali pod keson a trochu se tam zakecali. Když se vynořili, na břehu stála auta hasičů, veřejné bezpečnosti a sanitka. Hasiči a policajti neměli moc co dělat a lékař ze sanitky křísil to děvče s digitálkami, která se zhroutila.
Na lomu se odehrávala každou zimu akce „Davidův mokrý šos.“ Potápění pod ledem. Tehdy jsem spolupracoval s Jirkou Trpíkem a napadlo mne udělat reklamu našemu obchodu. Napsal jsem vánoční přání pro potápěče a nechal ho zatavit do folie. K tomu jsem koupil láhev rumu a vypravil se tři dny před konáním akce na lom. U závory jsem si vysekal díru do 10 cm tlustého ledu a doplaval k platu (s jednou lahví, jednou automatikou nevalné kvality, bez vodicí šňůry), kde jsem oboje instaloval na potopenou kabinu. Kupodivu vyšel jak reklamní záměr, tak i můj ponor ponor dopadl dobře (radši to ale nezkoušejte).
Potopená kabina byla zatížena cvičnými dělostřeleckými granáty (prostě jen kus železa). Při troše šikovnosti se dal takový granát z kabiny vydloubat a člověk si odnesl „suvenýr“. Jednou se na naše potápění přijeli podívat známí až z Holandska. Chtěl jsem jim udělat radost a tak jsem jim jeden granát vylovil. No pravda je že, je to úplně nenadchlo. Prý se rozprchli, jako když do nich střelí, potom se jeden z nich vrátil a hrdinně granát hodil zpět do vody. „Prý se vyvalily vlny zdola, roztáhly se v širá kola a bylo po kesonu...slušná trefa – řekl bych...
Na pravé straně plata byl několik metrů dlouhý žebřík se středovým vedením. Oblíbená zábava byla pustit do roury žebříku vzduch z automatiky a vytvořit tak „sací bagr“. Vzduch se v rouře rozpíná a vytlačí sloupec vody… vedlejší efekt toho je, že se podstatně zvýší průtok vzduchu automatikou. A ta snadno přejde do free flow. Blbé je, když při tom proud vody nasaje váš jediný druhý stupeň a nechce ho pustit.
Jak šel čas, lom převzala obec, začali vybírat vstupné, v lomu se zhoršila viditelnost a zájem o potápění zde poklesl. V poslední době se na lomu odehrávají nějaké sportovní akce. Dnes jsme se na lomu po dlouhé době opět potopili. Viditelnost nic moc, na dně přibylo odpadků, ale kupodivu jsou v lomu i ryby.
Autor: František Pudil - www.potapeni.cz
Zdroj: http://www.potapeni.cz
