1) Kurz OWD, který byl provedený za 3 dny. Den první : V 8,00 přednáška k modulu číslo 1. V 9,30 modul číslo jedna v chráněné vodě. Oběd, ve 13,00 Teorie modul číslo 2 14,30 modul číslo 2 v chráněné vodě. Večer v 19,00 teorie modul číslo 3. Den druhý: V 8,00 přednáška modul číslo 4, v 9,30 chráněná voda modul číslo 3 Ve 13,00 ponor na otevřené vodě číslo 1 v 17,00 chráněná voda modul číslo 4 večer teorie modul číslo 4. Den třetí v 8,00 teorie modul číslo 5 v 9,30 chráněná voda modul číslo 5 v 13,00 ponor na otevřené vodě číslo 2 pauza 1 hodina ponor na otevřené vodě číslo 3. V 16,00 ponor na otevřené vodě číslo 4. v 19,00 psaní závěrečného testu.
2) Kurz OWD za 60 dní. Týden první: Pondělí - Teorie modul 1 a 2. Úterý - Modul číslo jedna v chráněné vodě. Týden druhý: Pondělí - Teorie modul 3, Úterý - Modul číslo dvě v chráněné vodě. Týden třetí: Pondělí - Teorie modul 4 a 5. Úterý - Modul číslo 3 v chráněné vodě. Týden čtvrtý: Úterý – Modul číslo 4 v chráněné vodě. Týden pátý: Modul číslo 5 v chráněné vodě. Týden šestý: Sobota - Ponor číslo 1 na otevřené vodě. Týden sedmý: Sobota - Ponor číslo 2 na otevřené vodě. Týden osmý: Sobota - Ponor číslo 3 na otevřené vodě. Neděle - Ponor číslo 4 na otevřené vodě. Večer psaní závěrečného testu.
3) Kurz potápění P1 (podobné OWD) na jedné pražské vysoké škole před cca 15 ti lety : (pouze z vyprávění). První semestr každý týden hodina šnorchlování. Druhý semestr 5 ponorů v bazénu (pouze s lahví a automatikou Tajfun – tehdy prý pan profesor brojil proti používání BCD - „to jsou takové výtahy pro potápěče líné plavat“. V druhém semestru byli i ponory na otevřené vodě. Teorie průběžně po celý školní rok.
Jak vidno, ne vždy musí být rovnítko mezi delší a lepší. Pravda je, že sebedelší kurz z nikoho potápěče neudělá. Jen zhuštění celého kurzu do tří dnů může ze zábavy někdy udělat pakárnu a natažení do neúměrné délky nudnou záležitost.
Ať je kurz OWD dlouhý jak chce, bývá zakončený certifikací. S touto certifikací dost často doputuje absolvent kurzu na potápěčskou základnu někde ve světě a chce se potopit. Na základně si zkontrolují nejen certifikaci, ale i deník potápěče a zajímají se zejména o počet ponorů a datum posledního. Následuje kontrolní ponor, který většinou vnímavému potápěčskému průvodci napoví, kdo na tom ze skupiny potápěčů bude patrně nejhůře. Na toho si potom dává největší pozor a profil ponoru řídí podle toho nejslabšího. To funguje téměř všude mimo například Chorvatska. V Chorvatsku sedí „voditel ronienia“ (Vedoucí potápění) na břehu nebo na lodi s lékárničkou a deníkem potápění a dbá na to, aby všichni byli zapsaní v deníku.
Ale vraťme se z Chorvatska do civilizovaných destinací, jakými jsou například Egypt nebo Bali. Tam ještě funguje organizované potápění tak jak má. Tedy průvodce se skupinkou potápěčů a ponor naplánovaný tak, aby ho zvládli i méně zkušení jedinci. NIKDO nepočítá, že by absolvent sebelepšího kurzu OWD zvládal bravurně potápění po 4-5 ponorech. Čerství absolventi mohou zkušeného potápěčského průvodce pouze příjemně překvapit. Po takovém týdnu potápění a 10 -15 ponorech získá i nováček určitou jistotu a zdokonalí se. Instruktoři mají účinný nástroj k tomu jak se nováčkem potápět pět dalších ponorů pod jejich přímým dohledem a působit na něj. Tím je AOWD kurz. Nebo u CMAS P2. Není v ničích silách se potápět tak, aby dohlížel na svoje studenty dalších dvacet ponorů. Nehledě na to, že jsou lidé, kterým nestačí k tomu aby přestali být nebezpeční sobě a ostatním ani 60 ponorů. Těm obvykle chybí i soudnost a mají pocit, že jsou vlastně skoro instruktoři.
Co se týká zpětné vazby, která může, ale i nemusí být účinným nástrojem výcvikového systému ke kontrole kvality práce svých instruktorů - liší se to systém od systému. Například CMAS - tedy Svaz potápěčů v ČR takový nástroj nemá, nicméně dokáže účinně zasáhnout při zjištění porušení směrnic. PADI má velmi dobře propracovaný nástroj zpětné kontroly který funguje. Každý rok přicházejí zprávy o několika instruktorech, kterým byl pozastaven nebo odebrán aktivní statut. V některých systémech to patrně nefunguje vůbec.
Výcvikový systém by se měl stasrat o svou reputaci. Jako například v případě výcviku na Manjaně, pokud neshledal zástupce systému žádnou chybu při výcviku, podle mne by měl přes to zvolit postup : přijetí stížnosti – postoupení stížnosti instruktorovi k vyjádření – posouzení vyjádření instruktora a zaujetí nějakého stanoviska. Výjimkou by podle mne měla být jen anonymní udání - na ta bych nereagoval vůbec.
V případě že by se zjistilo, že výcvik neproběhl vůbec nebo nedostatečně, měl by systém nějakým způsobem konat. Případně se i pokusit odebrat de facto neplatnou certifikaci de facto nevyškolenému klientovi. Což prakticky není možné – ale systém by měl odpovídat za činy svých instruktorů v aktivním statutu - přičemž jediný způsob jak to může dělat, je instruktora po několika napomenutích suspendovat a dále neakceptovat žádosti o certifikace zaslané suspendovanými instruktory. Nikdo ale nemůže očekávat, že systém potrestá instruktora na základě jedné stížnosti na kvalitu jeho práce.
Dobré jméno a akceptování vydaných certifikací jinými systémy je to, co by si měl každý výcvikový systém hlídat. Ale jak spívá J. Nohavica: "Pán Bůh je vysoko a Praha (tedy v tomto případě Brno) daleko,.." Pokud máte pocit že se vám dostalo v kurzu nedostatečné péče a výcviku, je to dobré řešit na místě a včas a s instruktorem nebo jeho šéfem. Pozdější stížnosti nic nevyřeší.
Autor : František Pudil - www.potapeni.cz
Zdroj: http://www.potapeni.cz
