Navíc se nám někdy večer nechce si celý ten dlouhý den znovu rekapitulovat při psaní zprávy a naopak vám radši povíme o něčem trochu jiném.Jedna z nejčastějších otázek, na kterou se nás lidi ptají, je, proč to vlastně všechno děláme. Proč investujeme měsíce do příprav akce, kde je nám pak zima, bolí nás nohy, musíme denně tvrdě makat atd. Vašek má jasno. Vždycky odpovídá, že podobné výpravy ho baví, má je rád, miluje tu přírodu, která se jen tak někde nevidí... A já? Já jsem na tuhle otázku nikdy nedokázal dát jasnou odpověď. Samozřejmě se mi taky líbí ta příroda, zimní kempování, ale to není všechno. Věděl jsem, že mě k tomu pudí něco silnějšího, ale nikdy jsem si to nedokázal pojmenovat. Dnes jsem měl pocit, že jsem na ten pravý důvod možná přišel.
Už pár dní mě trápí chodidla, nejvíc paty v místech, kde mám zespodu na botě přidělané nesmeky. Boty jsou zřejmě po těch skoro 400 km trochu prošlapané a ty bodce jsou skrz botu cítit. Někdy mám pocit, že se na ty nohy snad nemůžu ani postavit, natož jít. Jenže nepohybovat se, znamená mrznout a také neudělat naši denní dávku kilometrů. Bolest nebolest, musíme se pochlapit a bojovat.
Dnes v jedné takové chvíli, kdy moje tělo řvalo: “Už dost, už to bolí moc!”, přišel zlom. Do uší mi zrovna hrál soundrack z filmu Once, hlavou mi prolétly myšlenky na domov, mojí holku, na to, jak brečela, když jsem odlítal... a byl jsem na šrot. Emoce, emoce, emoce... Jdu, trpím, lituji se - trochu patetické, co? Ale najednou přišel ten zlom, moment, kdy se jednoduše naser... a vrhnu se do boje. Pardon, ale fakt to tak bylo. Všechny ty pocity - bolest, únava, sebelítost - se náhle proměnily ve vztek. V ohromný, nabíjející vztek. Jako kdyby do mě někdo napumpoval adrenalin. Byl jsem zrovna, jak s Vaškem říkáme, v “oranici”, v úseku, kde je led různě pomletý a pomlácený - na tažení sání jeden z nejhorších terénů, protože sáně se neustále zadrhávají a škubají, z čehož samozřejmě bolí nohy i záda. Nabitý nepochopitelným vztekem jsem začal táhnout jak o život, sáně za mnou narážely do všech těch překážek. Skákaly za mnou a já čím dál tím víc cítil tah v popruzích - a tím víc mě to nutilo zabírat a hnát se vpřed jako pominutý. Kde se ve mně ta síla vzala, netuším, ale člověk asi někdy prostě potřebuje silnou emoci, aby tu energii v sobě našel právě ve chvíli, kdy si myslí, že se mu jí už nedostává. Vaška jsem během chvíle nechal kdesi za mnou a bejčil a bejčil a bejčil. V “oranici” jsem se hnal, co to šlo, na rovných usecích jsem běžel. Jo běžel. S 60 kg nákladu, běžím, běsním, zuřím, jako bych za sebou neměl dva týdny v nejhorších podmínkách, jaké jsem kdy až doposud zažil. Asi jsem to chtěl nandat té sebelítosti a ukázat jí, že se nevzdám. Trvalo to asi dvě hodiny. Prostě příliv energie, vnitřní síly ve chvíli, kdy jsem si byl kousek od toho, šáhnout si na dno. Asi ne úplné, ale dost hluboko na to, aby se se mnou něco stalo...
A to je právě asi to, co mě láká na extrémních akcích - dostat ze sebe to, o čem bych za normálních podmínek ani nevěděl, že v sobě mám. Prožít si ty stavy, kdy je člověk na kaši, ale kdy se v něm probudí to, co je hluboko ukryto, jak já věřím, v každém z nás, a on začne doopravdy bojovat...
Nakonec bych tu měl dnes další poděkování. Jsou prostě lidé, bez kterých bychom tady nebyli a nezvládali to tak, jak to zvládáme, a za to jim tady chcem postupně děkovat. Tentokrát to bude dvěma pánům, kteří nám neskutečně pomohli se sestavením ideálního jídelníčku. Na začátku jsme na jídlo sice malinko brblali, ale jak jsme si zvykli, opravdu si nemůžeme na nic stěžovat.
Nejdříve zmíním pana Petra Havlíčka (možná ho znáte z TV pořadu Jste to, co jíte :-) Nápad zavolat mu, dostal Vašek. Prostě zvedl telefon a řekl: “Pane Havlíčku jedeme na příšernou akci a potřebujeme radu s jídlem.” An na druhé starně se ozvalo: “OK, tak přijďte.” :-) Sympaťák! I když první, co jsem z jeho úst slyšel, bylo, že jsem na podobnou akci moc hubený. Když zjistil, že jsem navíc vegetarián, ze srandy mě rovnou odepsal :-) Po první schůzce následovaly různé testy, pak “výkrmové” jídelníčky (každý jsme před akcí přibrali asi 10 kg) no a nakonec nám připravil jídelníček na expedici přesně na míru každému z nás - Vaškovi se špekem a sušeným masem, mně se sýrem a doplňkovým proteinem! Po 16 dnech musíme oba konstatovat, že kromě snídaní, funguje vše naprosto bezchybně. Jíme, chutná nám a fyzicky se (v rámci možností :-) cítíme skvěle.
Druhým pak je pan Palata z firmy, která do ČR dováží výrobky firmy Enervit. Jak Vašek tak já jsme s panem Palatou již v minulosti několikrát spolupracovali a na věci od Enervitu nedáme dopustit. Náš nejoblíbenější produkt je nápoj R2, který si podle předpisu máme dávat hned jak vlezeme do stanu, protože regeneruje svalstvo po zátěži. Pro nás je ale podstatnější, že dobře a slaďoučce chutná - je to taková naše první odměna po dlouhém dni :-) Od Enervitu jsou i iontové nápoje, které do sebe ládujeme při každé svačině, nebo třeba právě ty doplňkové proteiny, které tedy mám v jídelníčku hlavně já - býložravec :-)
Pavel
