Poslední dny jsme moc nepostupovali a musím přiznat, že mě ty malé vzdálenosti, které jsme dělali, trochu znervózňovaly. Vždycky jsem se podíval do mapy, zhruba odhadl, kde jsme, a následovalo: “Dopr****! Tímhle tempem tam nikdy nedojdeme...” I když jsem si říkal, že to je začátek a že musím být trpělivý, nervil jsem. Moje racionální část křičela, že je to teprve první týden, že se musíme rozhýbat, zvyknout si na všechno od jídla, denního režimu až po tu kosu, která tu je...ale moc mi to nepomáhalo. Snažili jsme se situaci zlehčovat vtípky tipu: “Přejít to prostě musíme, jinak nám to v květnu roztaje pod nohama...” :-) Ale uvnitř jsme se trápili. Jediným lékem na takový stav jsou dny jako ten dnešní, kdy se prostě všechno daří. Jenom doufáme, že jich bude co nejvíc a naopak takových jako včera, že bude co nejmíň.
Další prvenství (ne už tak pozitivní), které stojí za zmínku, jsou první radosti v podobě puchýřů. Vašek má po jednom na každé noze. A jelikož vám o tom píšu, je vám asi jasné, že se nejedná o nějaké malé bebíčko ale o pořádné, nalité a náležitě zbarvené puchýře, které by se měly vystavovat v muzeu medicínských kuriozit :-) No fakt exempláře...Zatím jsme naordinovali mazací kúru. Vašek to bere neuvěřitelně statečně a jen několikrát zopakoval, že takovéhle radosti prožívá na každé expedici, takže je to pro něj asi celkem běžná situace. Přiznám se, že mít něco takového na nohou já, tak nevím nevím...Já jsem zatím bez potíží. Když nepočítám sem tam nějaký ten unavený sval a možná pidiomrzlinku na malíčku pravé ruky, o které jsem psal už před pár dny.
Další prvenství je, že jsem se minulou noc poprvé konečně pořádně vyspal. Přestože mám stejný spacák jako Vašek, dokonce úplně nový, byla mi pokaždé v noci solidní zima. Tu předposlední noc jsem dokonce spal už i v tenké péřovce, na nohou jsem měl dvoje vlněné spodky a stejně to nepomohlo. Skoro mi připadalo, že bude lepší nespat vůbec, protože když jdu, zima mi vůbec není. Včerejší večer už jsem nevěděl coby a byl jsem tak rozladěný, že jsem vlezl do spacáku tak, jak jsme byl, tzn. včetně všech vrchních vrstev, ve kterých chodím přes den. A ono to nejspíš zabralo, protože zima mi nebyla a já se krásně vyspal, což je to hlavní. Dokonce jsem tím mimoděk vyřešil i malý problém s omrzáním nosu během noci. Při teplotách pod -10 °C se totiž moc nedoporučuje spát s hlavou ve spacáku. Vydýchaná pára zamrzá v peří a spacák se po pár dnech mění v kus ledu a je tím pádem takřka nepoužitelný. My tedy nejenže spíme s hlavami venku, ale ještě máme na tělech nataženou parozábranu, což je prostě něco jako veliký idelitový pytel, který zabraňuje kontaktu vypocené vlhkosti se spacákem. Spacáky nám díky tomu tolik nenavlhají a navíc nám parozábrana drží všechno teplo, které si “vyrobíme” hezky hned na těle. S hlavou venku ale vzniká problém, a to ten, že je jí zima :-) Nos speciálně snáší mrazy velice špatně a je potřeba ho extrémně chránit. Doposud jsem spával s vlněnou kuklou navlečenou přes obličej, jenže ta fungovala jen půlku noci. Pak se z ní taky stal kus ledu a přestala fungovat a následovalo...co jiného než mrznutí. Jelikož jsem ale včera šel spát v bundě, natáhl jsem si přes hlavu kapucu s kožešinovým límcem a zjistil jsem, že můj finský mýválek (já jsem vegetarián a zvířátka mám moc rád, ale kožešina u kapuce při expedici nejde ničím nahradit...) nejen krásně hřeje, ale dá se skrz něj i bez problémů dýchat a on se tak nemění v kus ledu. Možná vám to zní hrozně, že spím v tom, v čem chodím, ale když jde o spánek a teplo, člověk zkousne ledacos - nejsme žádné slečinky :-)
Kéž by všechny dny byly jako ten dnešní! To by pak byla naprostá paráda a hlavně bychom pěkně rychle ukrajovali kilometry...
