Na kopci jich ten den bylo asi 200 a mě zaujal příspěvek jednoho z nich, známého dobrodruha Antoina Girarda, který se na svém facebookovém profilu ostřeji pustil do těchto pilotů. Je přesvědčený, že ten den neměla na Mt. Blancu dobrá třetina pilotů co dělat a že si piloti málo uvědomovali rizika opětovného startu v tak vysoké výšce. Že zkrátka nedomysleli ani případný nucený odchod pěšky dolů, kdyby se zhoršily podmínky. Zmínil například, že v takových výškách je již méně kyslíku, což má vliv na samotný pohyb i koncentraci mysli, a připomněl, že při jiné expedici ve výšce přes 6900 m n. m. měl i on sám možnost přistát kvůli fotce na jednom z vrcholů, ale kvůli vlastní bezpečnosti to neudělal.
Ten den se většina pilotů naštěstí dostala bezpečně z Mt. Blancu, přesto to však bohužel stálo život jednoho člověka. Girard tak klade otázku, zda stojí pro ego riskovat vlastní život, a apeluje na vlastní pocit odpovědnosti.
Překlad příspěvku z facebooku Antoine Girarda, který má k dnešnímu datu 1326 sdílení a 366 komentářů:
„Výkřik na protest!
Se spoustou kamarádů a částí paraglidingové rodiny jsem přistál na vrcholu Mont Blancu (4810 m n. m.), střeše Evropy! Skvělý den, který ale podle mě zkazilo hned několik lehkovážných osob, bylo stresující se na ně dívat, jak stoupají a tolik riskují své životy.
Jen málo pilotů si uvědomovalo hrozící nebezpečí, je opravdovým zázrakem, že nedošlo k více než jednomu úmrtí (a i to je příliš).V minulosti jsem jisté zkušenosti s ovládáním kluzáku ve vyšších nadmořských výškách a se samotným alpinismem. Během nejrůznějších výprav jsem se hodně naučil. Ale co mi opravdu nahnalo strach, je toto:
Prvním problémem zůstává hypoxie, člověk se rychle cítí jako superman, ale jeho koncentrace mysli klesá na minimum (je to podobný stav jako při požití alkoholu) a jeho schopnost učinit rozumné rozhodnutí je značně narušena. Výsledkem byla katastrofální přistání. Nemyslím teď přistání těch, kteří padali jako hrušky do sněhu na ploché části vrcholu, přistáli s větrem v zádech nebo s pár kotrmelci zapackovali na plochých zónách. Mluvím pouze o těch, kteří se vystavili opravdovému nebezpečí, o těch, kteří se po neúspěšném pokusu o přistání na vrcholu rozhodli přistát i tak za každou cenu na místo toho, aby se vydali hledat termiku, která stoupá do 5 500 m n. m., a pokusili se přistát znovu a tentokrát správně. Takže se nakonec rozmázli 10, 30, nebo 50 dokonce i 100 m pod vrcholem mezi trhlinami v prudkém svahu bez jakýchkoli zkušeností či lezeckého vybavení pro alpinismus! Za svůj život vděčí pouze sněhu, který byl obzvláště měkký, takže je udržel a oni nesklouzli. Stačilo, kdyby ho bylo o pár centimetrů méně nebo kdyby byl méně pevný, a všichni by byli mrtví! Sníh byl perfektní, ale to jsme nemohli vědět předem. Hodně jich po přistání zůstalo paralyzovaných, nemohli se ani pohnout nebo vylézt nahoru, aniž by v takovém svahu neriskovali pád. Naštěstí byli na vrcholu vysokohorští průvodci, kteří strávili několik hodin jejich zachraňováním, přičemž riskovali vlastní životy.
Nezpochybňuji rozhodnutí těch, kteří se duchapřítomně rozhodli přistát 50 m níže na jižním hřebenu, který toho dne nevykazoval žádná rizika.
Fotka mluví sama za sebe...
Přistání na vrcholu za každou cenu tentokrát hodně věcí odpustilo, což je v horách vzácné.
Ovšem po přistání je nutné být schopen taky znovu odstartovat! Nemyslím si, že více než 50 % pilotů si bylo vědomo toho, jak je obtížné odpíchnout se od země v téměř 5 000 m. V 5 000 m je těžké běžet, a o to víc, když běžíte v měkkém sněhu.
K vyřešení tohoto problému je třeba mít buď dostatečné technické paraglidingové znalosti s vhodným materiálem (s lehkým padákem a sedačkou jste mnohem hbitější), nebo je třeba připravit si materiál a mít dostatečné kompetence pro sestup pěšky.
Startovací fáze byla kritická pro mnoho pilotů, hodně z nich potřebovalo asistenci, jinak by úspěšně neodstartovali, a jiní, kteří se jen prostě vrhli do díry, se z toho dostali pouze zázrakem. Nemluvím o těch, kteří potřebovali 2 nebo 3 pokusy, než se bezpečně vznesli, mluvím o těch, kteří se bezhlavě vrhli do díry, aniž by měli cokoliv pod kontrolou. Viděl jsem několik padáků úplně mimo, které se vrhaly na prudké svahy... Ještě jednou byli to vysokohorští průvodci, kteří zabránili některým neštěstím, když se vydávali pro bezvědomé piloty, nebo dobrovolníci u opětovných startů, kteří se ze všech sil snažili ostatním pomoci.
Nenechte se zmást obrázky, uklidňující na tom všem je, že většina pilotů byla buď připravena s odpovídajícím vybavením, nebo měla dostatečné zkušenosti, aby se vyhnula veškerým rizikům. Žádný z pilotů, kterého jsme mohli na vrcholu spatřit v žabkách a kraťasech s tímto vybavením neletěl!!!! Byl v sedačce s cílem vystoupat na vrchol, udělat pár fotek a poukázat tak na globální oteplování! (Jen těžko by se dal do sedačky přibalit ještě slunečník a ručník!)
Většina pilotů byla dostatečně zkušená nebo měla nezbytné vybavení, ale dobrá třetina neměla na vrcholu Mont Blancu co dělat, a především příliš mnoho pilotů si vůbec neuvědomovalo skutečná rizika. Nakonec to byl skoro happy end v porovnání s tím, co se mohlo přihodit, jedna smrtelná nehoda. Nicméně přihodilo se tam o jednu nehodu více, než by mělo, a to mě hluboce mrzí. Následky tohoto dne mohly být mnohem vážnější.
Jsem proti všem zákazům, a tudíž nemohu podpořit rozhodnutí o zákazu přistání na Mont Blancu... Jsem pro to, aby si každý jednal vědomě a s vlastním pocitem odpovědnosti. Ale upřímně, když vidím nevědomost tolika pilotů, mám z toho strach a zákaz chápu. Zakázat si tak nádhernou věc kvůli menšině pilotů je smutné. Možná je třeba víc zapracovat na prevenci? Nevím, ale z přistání na vrcholu za každou cenu, o které se pokusilo tolik pilotů, mi běhá mráz po zádech.
Při své druhé expedici, přeletu nad Aconcaguou (6962 m n. m.), jsem plánoval přistát na vrcholu. Nakonec jsem o od toho upustil, protože jsem svoji bezpečnostní rezervu vyhodnotil jako příliš slabou. Vrchol je přitom velký, plochý a možnosti opětovného startu se nabízí ze všech stran. V porovnání s mnohými piloty z Mont Blancu byla moje rezerva více než dostačující! Ale opravdu musíme riskovat svůj život pro vlastní ego? Když pomyslíme na záchranáře, kteří ho také riskují, a na rodiny, jimž můžeme způsobit nezhojitelné rány? Tomu se říká naprostý egoismus!
Tento den jsme si měli užít, měla to být oslava paraglidingu, která byla ovšem poznamenána chováním příliš velkého počtu pilotů. Je mi líto, ale cítím, že je mojí povinností toto všechno vykřičet do světa.
Pokusím se na toto vše zapomenout a pokračovat v šíření krásných snímků z tohoto dne, protože to byla i přes to všechno pastva pro oči.
Hodně mých kamarádů i pilotů, které neznám, dokázalo, že umějí naslouchat sami sobě, a rozhodli se nepřistát. Měli pravdu a právě z nich se jednoho dne stanou staří piloti. Jiní byli na vrcholu vystresovaní jen proto, že si uvědomovali rizika, je to právě toto uvědomení si rizik, které nám často pomáhá zůstat naživu. A jsou to také tato vzácná rozhodnutí či chování, jež mě lehce ujišťují o tom, že nejsme ovládáni egem. Alespoň ne všichni!Ať to lítá“
V následné zajímavé diskusi jiná závodnice letošního Red Bull X Alps, Novozélanďanka Kinga Masztalerz, sice pochválila Antoina za jeho moudrý příspěvek, ale neváhala mu připomenout fakt, že sám přistál kvůli fotce na vrcholu Mt. Blancu a ukázal se (dokonce v žabkách) těm, kterým má jít příkladem.
Co si o takových věcech myslíte vy? Je to bezpečná zábava? Přistáli byste taky pro dobrou fotku?
foto: FB Antoina Girarda - www.facebook.com/antoinegirardfly/
text: Jiří Zábranský – www.cloudbase-hunters.cz
