Z okénka pozoruji svět pod křídlami letadla. Scenerii pod sebou dobře znám, každoročně se na jaře i na podzim vracím do Nepálu, zelená nížina se mění v zelenou pahorkatinu, na obzoru se rýsují majestátní vrcholky Himalájí. Kathmandské údolí je specifické, čím dál víc zastavěná metropole Kathmandu je obklopena zelenými rýžovými políčky, klikatící se pěšiny stoupají do kopců do vesnic nad kotlinou a dominující symbol města pagoda Swaymbhunáth vyčnívá nad barevnou mozaikou města. Mraky tentokrát nezahalují kopce tak jako obvykle, čekalo nás nečekaně krásné uvítání země, která má mnohem více hor než obyvatel.
Po přistání nás omámila typická nepálská vůně, těžko specifikovatelná, ale vždy stejná, každá země nějak voní a vůně Nepálu je nezaměnitelná. Provoz ve městě s každou moji návštěvou houstne, poznávám nové zkratky směrem k hotelu, nikdo v minulosti nepočítal, že se izolované uzavřené království stane jednou z nejnavštěvovanějších zemí světa, s dopravními zácpami, v zemi kde se pouze chodilo pěšky.
Přejíždíme přes řeku Bagmatí, spíše tedy hodně špinavou stoku, charakteristický kouř vpravo sděluje, že koloběh života a smrti je nekonečný, 24 hodin se zde spalují těla na břehu posvátné říčky. Pro hinduisty je to šance dosáhnout mokší, vymanění se z koloběhu znovuzrozování, splynutí s božstvy což je cíl každého hinduisty a právě spálením zde na posvátném místě Šivy se šance zvyšuje. Pashupatiho chrám, chrám pána tvorstva je postaven na břehu a považuje se za nejposvátnější v Nepálu. Popojíždíme stylem brzda, plyn a již se přibližujeme ke čtvrti Thamel, Mekkce turistů, zde je vše co návštěvník potřebuje před výletem do hor. Sportovní obchůdky střídají obchody s modou allá hipies, suvenýry, hotely, restaurace, kavárny a samozřejmě cestovky, bez kterých je dnes již obtížné dostat se do hor. Povoleních na treky přibývá, na většinu treků je již nutné mít místního průvodce, většina turistů si najímá nosiče, vše se zařizuje především v této čtvrti. Vyřizuji vše nezbytné, manažeři hotýlku jsou mí kamarádi, jeden z nich Shukra se chystá jít s námi na trek, paradoxně já Češka ukazuji Nepálci jejich hory. V Kathmandu trávíme dva dny prohlídkou města, symbol města Swayambhunáth je první zastávkou, oči Buddhy hledí do dáli, stůpa symbol Buddhova učení zde z výšky zhlíží na město. Stůpu Boudhanath, centrum tibetských uprchlíků, legendami opředené Kathmandu řadí na počátek vzniku města. Byla zároveň orientačním bodem pro tibetské karavany, které přes vysokohorská sedla přecházely z Tibetu do Nepálu. Centra třech původních měst Patan, Bhaktapur a Kathmandu mají vždy co nabídnout. Durbar square je v překladu palácové náměstí a architektura dynastie Mallů je názornou ukázkou dokonalé řezbářské práce, která proslavila Nepálce dávno před tím, než země pootevřela dveře návštěvníkům.
Cílem naší výpravy je tentokrát krásný 15 denní trek okolo osmitisícovky Manaslu. Trek jsem šla již na podzim, znám dobře trasu i možnosti kam zajít na aklimatizační výlet či výhledy, těším se na proměnu podzimních Himalájí na jarní. Cesta místním autobusem z Kathmandu do Arughatu je stejně únavná, cesta je jen více pokryta prachem než blátem, ale jámy v cestě jsou spíše větší. Na konci skákavé cesty nás čeká městečko Arughat, banky, obchůdky a nové hotýlky čekají na turisty, kterých zde pomalu, ale jistě přibývá. Divoká Buri Gandaki protéká městem a posbírala již horské přítoky a je z ní masívní vodní tok. Nacházíme se v nadmořské výšce 600 metrů nad mořem, počasí horké, půda úrodná, řeka dodává dostatek vláhy, políčka jsou rozprostřena na obou stranách řeky, převažuje proso. Přecházíme přes visutý most, dokupujeme sladkosti a registrujeme se na prvním check pointu na trase. Cesta se vlní podél řeky, zatím nás nečekají žádná dramatická stoupání, přesto je řeka již hluboko zařezaná do údolí. Nocujeme na stejném místě jako na podzim, zaznamenávám lepší kuchařské umění domácích, loni jim totiž samozvaná asociace oblasti Manaslu vytvořila jídelní lístky, tak jak je to mu na turisticky hodně navštěvovaných trasách. Ale opomněli je naučit jak pokrm uvařit a tak jsme se loni s jakoukoliv objednávku kromě typického dalbhatu setkali s pokrčením ramen a do díla se tehdy pustil náš průvodce, který se kdysi živil na výpravách jako kuchař. Již v první vesnici se k nám připojil černý pes, to je v Himalájích dost běžné, pes se přidá a obejde s turisty třeba celý okruh a jak se nečekaně vynořil, tak se také ztratí.
Druhý den již cesta více nastoupává, pěšina se místy stává hodně úzkou vysekanou ve skále, míjíme stáda koní a mezků, které se svým nákladem slušně vytlačují lidi z trasy. Řeka co chvíli mění svůj charakter, pomalé široké úseky střídají divoké soutěsky. Domečky místních kam se vešlo na noc několik turistů se rozšiřují, začíná stavební boom. Zdaleka to nepřipomíná turistickou turistrádu k Everestu, ale proměna již visí ve vzduchu, dosavadní ubytovací lodge jsou obsazené, turistům se čím dál tím méně chce nocovat ve stanu. Čtyři dny střídavě přecházíme na pravý a levý břeh divoké Buri Gandaki, přicházíme k místu, kde má pomníček Drahoš, český vodák, který se zde utonul v roce 1993 při odvážném prvosjezdu řeky českými vodáky. Řeka potrestala troufalost raftařů trestem nejvyšším. Drahoš se dlouho držel v peřejích, ale masa vody byla nad jeho síly. Podél břehu se pěstuje cokoliv, na políčkách vidíme tabák, mezi poli volně a divoce rostoucí marihuana, proso, kukuřice, pšenice i jabloně. Barevné rodedendronové stromy vytváří nádhernou kulisu. Hinduistické svatyně začínají střídat buddhistické modlitební zdi mani, modlitební praporky na domech jsou signálem, že vstupujeme do oblasti buddhistů, z velké části to jsou Tibeťané, kteří se v úrodnějším Nepálu usídlovali v dávných dobách, ale mnoho z nich přešlo horská sedla po okupaci Tibetu Čínou. Dle etnického složení se řadí mezi Gurungy, ale to je spíše jen finta na úřady, jelikož coby Tibeťané nemohli získat nepálské občanství a výhody s tím spojené. Gurungové jsou nepálské etnikum, Tibeťanům vůbec nepodobní, většinou vyznávající hinduismus, ale to již nikdo neřešil, jako Gurung získává Tibeťan všechna práva jako Nepálec.
Čtvrtý den nastoupáváme nad koryto řeky, řeka si zde prodírá cestu hlubokým údolím, vesničky jsou položeny vysoko nad řekou, my končíme v Bidi Pedi, malé usedlosti mimo vesnici. I zde se nestačím divit proměně, která tu nastala od podzimu, vyrostla tu druhá budova, určená pouze pro turisty, na noc tu zůstává i anglická dvojice. Jako jediná dávám přednost noci ve stanu, řeka hřmí z kaňonu, zvukovou kulisu si nechci nechat rušit chrápáním ostatních nocležníků. Dnes nás na cestě opustil i náš černý psík, jako by tušil, že nastanou komplikace v blízké budoucnosti se kterými nechce mít nic společného.
Ráno je moje skupinka dříve připravená, posílám je napřed, je krásné počasí, cesta je jasná, upřesňuji místo srazu na oběd. Dobaluji stan, platím a odcházím přibližně 45 minut za mojí skupinkou. Ta se za chvíli roztrhá na dvojice dle výkonnosti, počítám s tím, že pokud půjdu svižně bez velkých častých zastávek na focení, dojdu je před obědem. Jsem raději vždy vzadu, abych měla vše pod kontrolou, náš průvodce Lhakpa vyrazil ráno dříve zajistit lodge na spaní. Je krásné slunečné počasí, cestu znám, kroutí se nad řekou, ale nejsou na ní žádná záludná místa, z větší části zpevněná pěšina, nalevo prudký sráz, napravo stráň hustě zarostlá, především keři s dlouhými ostny. Vychutnávám si pohled do kaňonu, řeka je tu pánem a divoce si razí cestu přes obrovské kamenné bloky. Trhám si novou kytičku marihuany, včerejší již uvadla a přestala vonět. Marihuana tu hojně planě roste a usmívám se při pomyšlení jakým problémům se vystavují pěstitelé u nás a jak si hýčkají malé rostlinky. Zde je to přerostlý plevel. Netušila jsem, že to byl můj poslední úsměv tohoto dne a že příští okamžik změní nejenom program dne, ale i částečně můj život.
Popsat následující sekundy nemohu, obranný reflex organismu je vytěsnil, vnímám jen následující momenty, ale jsou spíše jak z hodně potrhaného filmu. Ležím a nemohu se pohnout, snažím se zorientovat v prostoru a čase, ale mozek jako by přestal fungovat. Cítím jak mi z hlavy stéká krev, ale moc to nevnímám. Nevím zda to tělo co se nemůže pohnout je moje, nevím kde jsem, co jsem, proč jsem, mozek neporadí, ale zřejmě žiji. Nevím, zda jsem v ten okamžik měla nějaké myšlenky, které jsem zapomněla či jsem se ocitla v bezmyšlenkovém prostoru bez vjemů. Nevím co se stalo, nevím jak dlouho jsem tam ležela v osamocení, nevím již zda jsem očekávala, že někdo přijde či jsem nebyla schopna žádného uvažování. Nevím, co se odehrávalo v dalších minutách a hodinách, dodatečně si upamatovávám jen na to, co mi později připomněli ti co se ke mně dostali, nejdříve to byl nepálský průvodce od Angličanů, Francouz, naši nosiči, později kamarádi. Netuším kolik času do té doby uplynulo. Mozek zaregistroval, že ležím na boku a prosím o léky proti bolesti, ostrou bolest v pravém rameni již nešlo nevnímat. Jako ze snu vidím před sebou našeho nosiče, který má před sebou můj otevřený batoh, vůbec nevím jak mi ho sundal z ramen, musel se mnou pohnout. Matně si vybavuji jak ho naviguji, kde mám léky proti bolesti. Vyndává jednotlivá platíčka a já je postupně zavrhuji až se dostane k mé dočasné spáse Ibalginu 600. Prý jsem mu řekla si, že musí najít ledvinku s penězi, dát je mé skupině na placení lodgí a dohlédnout, aby pokračovali dál s naším nepálským průvodcem. To bylo asi jediné rozumné a konstruktivní uvažování, pocit zodpovědnosti byl intenzivnější než bolest. A pak spíš jen chaos myšlenek, mísila se ve mně realita se snem, pletly se mi informace, vytanulo mi, že sanitka v České republice musí přijet do 20 min a oznámila jsem, že pokud tu nebude vrtulník do dvou hodin zemřu. Samozřejmě, že do dvou hodiny nebyl, svůj závazek, že zemřu jsem, ale nesplnila. Zbytek dne i toho dalšího je již zcela zamlžen, jen od ostatních, kteří se sem nakonec dostali se později dozvídám celý průběh. Jak a proč jsme spadla se již nikdy nedozvím. Na okraji byl vylomený kámen, mohl být příčinou pádu, ale já nikdy nechodím po okraji cest, varovala jsme před tím i ostatní. Netočí se mi hlava, nemám problém s rovnováhou, jelikož i lezu, jsem zvyklá na mnohem těžší terény než je horská cesta. Měla jsem tentokrát i teleskopické hůlky, tudíž další opěrný bod. Z orthopedického důvodu jsem si vzala staré prošlápnuté pohorky, s již hodně hladkou podrážkou, ale smekaly spíše při sestupu, což nebyl tento případ. Stále mám před očima můj poslední vjem, zda skutečný či jen výplod fantasie, zůstává otázkou. Vidím před sebou stádo ovcí a koz, které se nečekaně vyhrnulo z křoví. To by možné bylo, cesta se stáčela doprava, stád je zde hodně a o cestu bojující a navzájem se strkající stádo, které se vynoří ze začátky by mohlo být jasnou příčinou. Ovšem zda to byly ovce či vyšší moc co mě srazila do údolí zůstane zahaleno rouškou tajemství. Prostě osudový pád a že tento den měl být osudový mi dodatečně potvrdila i numeroložka, která se o příhodu zajímala.
Zřítila jsem se z cesty asi do hloubky 30 metrů. Nebyl to volný pád, nebyla pode mnou kolmá skála,byl to prudký svah porostlý ostnatými keři a asi v polovině byly několikametrové skalky. Pravděpodobně když jsem spadla, snažila jsem se brzdit levou rukou, to by vysvětlovalo zlomené zápěstí a po nedobrzdění spadla již v nekontrolovatelném pádu ze skalky a asi se ještě dokutálela na rovinu. Tam jsem se zaklínila o kameny a v této pozici mě zahlédl Angličan, který bydlel na stejném místě jako my a vyrážel později. Výrazná barva obalu na karimatce zřejmě upoutala pozornost. Angličan pouze upozornil svého nepálského průvodce, ten ke mně slezl, prozřetelně se mnou nehýbal a rozjel akci dohledat mé známé. O něco později ke mně slezl francouzský turista a přehodil přes mě aluminiovou záchranou folii na udržení tepla a také do mě nacpal další léky proti bolesti. V té době se již naplno rozjela akce najít mé nosiče, průvodce, kamarády a zavolat vrtulník. Satelitní telefon jsem na tuto výpravu neměla, vím, že na tomto treku je ve vesnicích satelit, ale bohužel ne všude. Náš průvodce, který byl dostižen, musel až do další vesnice, odkud zavolal do hotelu manažerovi a majiteli cestovky, který měl u sebe kopie pojištění se kterými se vypravil na základnu záchranné služby. Bez těchto dokladů či bez složení vysoké finanční zálohy žádný záchranný vrtulník nevyletí. Nosiči dostihli moji skupinku, která se ke mně vrátila. Hanka doktorka vydala pokyny položit mě na trám z chatrče, jediné široko daleko, a přikrýt mě spacákem. To jsem již ležela minimálně čtyři hodiny, můj stav se horšil a v pozdním odpoledni se začalo ochlazovat. Přiložila na krvácející ránu na hlavě obvaz, od krve jsem byla celá, ale nebyly to hluboké a nebezpečné rány. Bylo neuvěřitelné, že jsem si při tomto pádu hlavu uchránila, stačil by mnohem menší náraz než jaký jsem dostala do ramene a zad a neměla bych šanci přežít. Možná mě uchránil batoh, měla jsem 75 litrový, zaplněný jen oblečením, spacákem, karimatkou, tudíž měkčími věcmi, vařič, ešus a stan nesl nosič. Mít menší batoh, který by nekryl krk a částečně hlavu vzadu, mohlo vše dopadnout jinak. Rozsah zranění nebyl patrný, pouze nateklé levé zápěstí věstilo zlomeninu. Já jsem stále byla při vědomí, ale s těžkým otřesem mozku , takže kromě toho, že jsem si stěžovala na bolest v rameni, jsem již nevnímala nic jiného. Milosrdný to těžký otřes mozku, vnímání bolesti a strachu je výrazně otupěno.
Vrtulník přiletěl asi pět hodin po pádu, v podstatě v rekordním čase, přihlédneme li co se mezi tím odehrálo. Nepálský průvodce iniciativně mačetou vysekal místo na přistání, elegantní piloti v bílých košilích a černých kravatách vystoupili beze zájmu o mě a mobily si vše nafotili. Záchranný vrtulník tudíž znamená jen transport a piloty bez zdravotníka, bez lehátka uvnitř. Piloti do záchrany jinak již nezasahují, do vrtulníku mě nasoukali nosiči, bylo nutné mě sundat z trámu a vměstnat pod zadní sedačku, pod nohy mého kamaráda z hotelu který přiletěl ještě s jedním kolegou. Při zlomeninách páteře velmi riskantní počin. Je pozoruhodné, že při zvyšujících se bezpečnostních opatření, vzniku tří záchranných společností a americké nemocniční základy v Kathmandu nikdo neřešil, že tento druh transportu je absolutně nevhodný. Piloti počkali až mi ostatní do vrtulníku naloží batohy, udělali poslední fotky a v klidu nastoupili. O deset minut později údolí zakryly mraky, přistání by bylo již nemožné. Spadnout o sto metrů dále, zřítím se do 300 metrové šluchty řeky. Spadla jsem na posledním místě, odkud byla záchrana realizovatelná, kde bylo možné přistát vrtulníkem a kam bylo možné za mnou sestoupit. Strážní andělé a bohové byli tentokrát v plné pohotovosti. To ještě nikdo nevěděl jaké štěstí jsem opravdu měla a jaký byl rozsah zranění.
Během pár sekund po mém naložení do vrtulníku, vrtulník vzlétl. Krásné výhledy z vrtulníku jsem si již nevychutnávala, složená pod zadním sedadlem jsem již nevnímala svět. Pouze kamarád Prakesh, manažer z hotelu se chopil role dokumentaristy a mým kompaktem mi udělal dokonalou sbírku portrétů. Prý jsem ho o to ve vrtulníku sama požádala. Já, která se fotím velmi nerada, jasná známka, že mozek již pracoval ve zcela jiných obrátkách. Zbytek dne a ten následující mohu přiblížit jen na základě vyprávění jiných. Po přibližně hodinovém letu, přistáváme na kathmandském letišti, žádný heliport u nemocnic není, překlad do sanity, tentokrát již na lehátku a další skoro hodinová jízda do mezinárodní nemocnice, cesta samý výmol, prodírání se provozem, sice s houkačkou, ale ostatní účastníci provozu stejně nemají kam uhnout. V nemocnici následovala rychlá očista, krve a bláta jsem měla na sobě slušnou slupku. Doktorovi Pravinovi Nepálovi se tento den nečekaně služba protáhla, po změření tlaku i vizuálním shlédnutí shledal, že je třeba odborné péče, bylo nutné doplnit tekutiny, kapačku hlídal sám tři hodiny, prý můj stav nebyl moc dobrý. Tlak velmi nízký. K operaci se ten den již nedostal, pouze radiolog udělal potřebné rentgeny, CT a vyšetření. Jak se zjistilo později, CT nebylo uděláno důsledně, což pro mě mohlo mít fatální následky.
Původně zjištěná zranění: tříštivá zlomenina pravého ramene, kloubní zlomenina levého zápěstí, jedna zlomenina páteře, tekutina v hrudníku, ale ne v příliš nebezpečném množství. Množství podlitin a škrábanců po celém od dlouhých trnů. Rameno a zápěstí bylo odoperováno ráno 23.4. 2012, zpevněná titanovými hřeby a šrouby jsem byla uložena na jednotce podobající naši JIP. Rameno byla práce pro milovníky skládaček, poskládat všechny kůstky a zpevnit je bylo hodně náročné puzzle. Ale za tři hodiny jsem měla rameno rekonstruované přibližně do původní podoby, zpevněné několika titanovými šrouby a destičkou.
Probírám se na lůžku, nejsem ještě schopna vnímat kde a proč jsem, natož svůj zdravotní stav. Zareaguji až, když mě chtějí kamsi přesunout, slyším uklidňující hlas, že mě převezou na samostatný pokoj. Moje bdění bylo zřejmě velmi krátké, ponořuji se opět do spánku, narkoza, únava a utěšující léky působí spolehlivě. Další probuzení následovalo až druhý den na mém pokoji, kde jsem sama. První pohled zachytil zvednutou nohu a napíchnutou kapačku, zavázané rameno upevněné k tělu, dlahu na levé ruce a v nose mě tlačí respirátor. Ten jsem odmítla jako první, sice měření saturace kyslíku ukazovalo nízké hodnoty, ale přemluvila jsem lékaře, že to zkusím bez něj a šlo to. Zkouším se pohnout, cítím prsty u rukou i u nohou, zády neposunu ani o centimetr, jsem jakoby přikovaná k posteli. Vidím modřiny, škrábance, netuším, že mám zašitou ránu i pod okem.
Jen matně tuším, že se něco stalo, ale děj mi uniká. Opět upadám do spánku a probouzím se až při návštěvě kamaráda Prakeshe, který mi popisuje co se stalo a později mi doktor Pravin Nepál oznamuje rozsah zranění. Tváří se optimisticky a já i přes nehybnost nemám pocit, že je to vážné. Zajímám se, kdy se budu moci vrátit do hor, jeho odpověď, že za půl roku mi nepřijde tak špatná, i když tajně doufám, že to bude dříve. To ještě nevím, že oba dva nevíme o skutečném rozsahu zranění a následných komplikacích. Nicméně pozitivní myšlení je to co přesně potřebuji. Uklidňuje mě, že zhruba za pět dní mě zkusí postavit na nohy a zároveň mě těší zjištění, že moje skupinka s nepálským průvodcem pokračuje v treku a moje nehoda nijak vážně neovlivnila chod skupiny. Začíná pro mě něco co jsem nikdy nezažila, absolutní bezmocnost, nepohnu se, dosáhnu pravou rukou jen na to co mám těsně vedle sebe. Zvonek na sestry nefunguje, každá mi dává číslo svého mobilu a já jen prozváním, když něco potřebuji. Bohužel se mi často mobil v posteli dostane mimo můj dosah a některé noci, kdy potřebuji poposunout jsou nekonečné. Jsem sice na nadstandartním a v podstatě luxusním pokoji s toaletou i sprchou, což opravu nemohu využít, ale s televizí, ledničkou, velkým oknem, klimatizací. Bohužel matrace v posteli jsou hodně nepohodlné a lehké proleženiny se hlásí. Podstupuji zkoušku výdrže a trpělivosti. Personál je milý a snaživý. Strava není součástí nepálských nemocnic, rodina či přátelé musí pacienta nasytit, ale z tohoto důvodu zde funguje nemocniční restaurace, objednává se telefonicky z pokoje, sestry mně jídlo ochotně objednávají a pomáhají i nakrmit. Kamarád Prakesh má totiž problémy se do nemocnice dostat, jelikož v Nepálu právě graduje politické napětí. V tyto měla být schválena ústava, nestalo se tak a všechny nepálské strany postupně stávkují. Proč a za co nikdo neví, nicméně do ulic postupně vyráží všechny a je jich asi 36 a každodenně zablokují město, vše se zastavilo, obchody zavřené, doprava nefunguje, zátarasy a zácpy a vše ztěžuje občas rozvášněný dav. Ne zrovna ideální na jízdu na motocyklu do šest kilometrů vzdálené nemocnice.
Vzhledem ke skutečnosti, že ležím v mezinárodní nemocnici, je zde vše na výrazně vyšší úrovni než ve státní, lékař ke mně chodí na kontrolu 2x denně, sestry dost často nakukují i samy od sebe, zda něco nepotřebuji. Nečekaně se zde objevují kamarádi, o kterých ani nevím, že jsou touto dobou v Nepálu, ale tamtamy fungují spolehlivě a o mé hospitalizaci za chvíli ví snad každý známý. Samozřejmě i díky internetu, počítač mi přinesl Prakesh i připojení přes flashku doladil, nemocniční wifi totiž nefungovala. Napsat krátkou zprávu na počítači byl slušný výkon, při mém přikování na postel a znehybněných pažích. Mezitím mě kontaktovala i pojišťovna, pojištění jsem měla sjednané u ČHS, která má smlouvu s Uniqou, z počátku jsem měla z jejich jednání výborný pocit, zavolala osobně i lékařka, která slíbila být v kontaktu s primářem traumatologie s tím, že s ním bude konzultovat můj zdravotní stav a možnost transportu do České republiky. Slíbila, že vždy zavolá osobně, bohužel první výborný dojem byl vystřídán pozdějšími a velmi špatnými zkušenostmi.
Šestý den od operace se mě sestry pokusily posadit a postavit na nohy. Ostrá bolest v zádech a potíže s dýcháním okamžitě ukončily tento pokus. To stejné se opakovalo následující den. Lékař se chtěl přesvědčit sám a další den se marný pokus opakoval. Když viděl, že opravdu nesimuluji, že moje bílá barva je důsledkem změny polohy, okamžitě mě poslal na další CT vyšetření.
Intuitivně jsem tušila, že opravdu něco není v pořádku. Výsledky CT byly alarmující, ne jedna bezvýznamná zlomenina obratle, nýbrž zlomenin devět, z toho šestý hrudní obratel rozdrcen, další zlomeniny těl obratlů a trnových výběžku. Páteř v oblasti šestého obratlu zcela vychýlena a navíc tvořící pěkný zlom. K tomu pět zlomených žeber. Následovalo okamžité zpřísnění režimu, ležet bez hnutí a podhlavník jen lehce zvednutý. Lékař se sice tvářil optimisticky, ale dodal, že jsou ještě úlomky v nebezpečné blízkosti míchy. Když si uvědomím, že jsem s takto rozmasakrovanou páteří byla naložena do vrtulníku bez pevné podložky, vezena v sanitě na lehátku bez vakuové matrace městem se silnicemi samý výmol a 3x se mě v nemocnici snažili posadit, jímá mě hrůza ještě dnes.
Lékař mi sděluje, že mi to může odoperovat, ale upozorňuje na velkou náročnost zákroku, jelikož je nutno zpevnit první až jedenáctý obratel a odhaduje úspěšnost operace 50%. Neúspěšnost se rovná ochrnutí, riziko porušení míchy je obrovské. Bylo jasné, že návrat do hor za půl roku je nemožný, ošetřující lékař tvrdil, že za rok to možné je, ale tento názor nesdílel žádný z českých lékařů.
Po konzultaci na dálku prostřednictvím mailu s primářem traumatologie v České republice se rozhoduji pro konzervativní léčbu, dle jeho mínění je již na operaci pozdě. Netuším, že po návratu domů, se moje CT snímky stanou raritou mezi lékaři. V té době také přišla nepálská fyzioterapeutka. Osmý den po operaci s rukou začala kroutit, tak, že mi tekly slzy z očí a bolestí jsem řvala. Což tuto na první pohled křehkou dámu nijak nezastavilo naopak ji to motivovalo k dalším bolestivým úkonům. V televizi zrovna běžel pořad BBC o středověkém mučení a napínání na skřipec bylo výbornou kulisou našeho mučení. To jsem ještě netušila, že rehabilitace ramene nesmí být bolestivá a že každý den rehabilitace tohoto typu není cestou ke zlepšení, ale naopak cestou k destrukci.
Zástupci pojišťovny mě znovu kontaktovali, ale nebyla to dle dohody paní doktorka nýbrž pracovník asistenční služby pojišťovny. Prozřetelně jsem se ujistila, že hovory jsou nahrávány. S asistentem jsme řešila můj stav, prý vzhledem k mému stavu nemůže být o transportu řeč a já žádala další konzultaci s lékařkou, jak bylo domluveno. Od té doby byla s pojišťovnou domluva čím dál tím horší. Jednou mi volali, že můj limit byl navýšen. Neprojevovala jsem tehdy žádné velké nadšení, jelikož dle informací jsem měla hodně vysokou částku do vyčerpání limitu. Za dva dny mě opět ujistili o navýšení limitu a já učinila chybu a nezapsala si jméno volajícího. Nepálský lékař přislíbil, že jakákoliv zdravotní dokumentace je kdykoliv k dispozici pojišťovně a lékařské zprávy jsou průběžně zasílány. Rehabilitace pokračovalo každodenní drsnou metodou, což se nakonec ukázalo jako největší chyba léčení, jelikož fyzioterapeutka nezpevněné a nesrostlé rameno intenzívní a nevhodnou rehabilitací vykloktala z upevnění. Zástupci pojišťovny sice pravidelně volali, ale předvedli naprosto neprofesionální a neefektivní přístup. Pokaždé zavolal jiný asistent, který neměl tušení o situaci, jen čerpal z nepříliš přesných podkladů pojišťovny. Odmítali mě spojit s lékařkou, abychom situaci někam dovedli. Bylo třeba začít řešit transport, jelikož říkali, že je nutno vleže a že na sehnání vhodné letecké společnosti s odpovídající cenou potřebují dva týdny. Zcela nelogicky mi tvrdili, že jsme pro ně nejzávažnější případ, ale s doktorkou mě odmítali spojit s tím, že řeší jiné případy. Můj argument, že když jsme nejzávažnější případ, je nutno jednat s ní, jelikož asistenti coby laici nemohou posoudit můj zdravotní stav, nebyl vyslyšen. Po čtyřech týdnech nekonstruktivních hovorů jsem začala naléhat na zařízení transportu domů, jelikož se ošetřující lékař i primář traumatologie v ČR shodli, že za 6 týdnů od úrazu je transport možný vleže i bez vakuové matrace. Zástupci pojišťovny popřeli, že mají takové informace, prý nemají nové lékařské zprávy, což byla lež, jelikož zprávy byly na pojišťovnu průběžně posílány. Navíc mohli kdykoliv kontaktovat mailem, telefonem ošetřujícího lékaře a žádat jakékoliv doplnění. Po šesti týdnech hospitalizace jsem byla spojena s jinou lékařskou pojišťovny, která tvrdila, že můj transport je ještě příliš rizikový, ale odmítla to projednat s ošetřujícím lékařem či specialistou z Čech, kteří byli odborně na vyšší úrovni. Žádala jsem tedy zajistit transport na moje riziko, jelikož jsme neměla důvod nedůvěřovat názoru zmiňovaných lékařů. To mi umožněno nebylo, žádala jsme tedy o průběžné vyúčtování léčby. První informace, že mi do vyčerpání limitu zbývá 200 000 Kč se za 2 hodiny změnila na informaci, že mám přečerpáno 300 000 Kč! Nastaly dohady o tom údajném navýšení limitu, jak mi bylo 2 x sděleno, Tuto informaci všichni popřeli a požadavek zkontrolovat nahrávané hovory, byl zamítnut. Zároveň jsem zjistila, že pojišťovna počítá cílovou částku pojistky 1 300 000 Kč, přesto, že jsme spolehlivě věděla, že byla uzavřena na 1 600 000 Kč, měla jsem totiž zdvojnásobenou částku na záchranu vrtulníkem. Tuto skutečnost potvrdila zaměstnankyně ČHS, která se mnou pojistku sjednávala, pojišťovna však trvala na tom, že částka je pouze 1 300 000 Kč a odmítala ověřit tuto skutečnost ověřit u ČHS. Musel opět zasahovat bratranec z Čech , který po vyčerpávajících telefonech na ČHS a pojišťovnu asi po dvou hodinách dosáhl alespoň toho, že zaměstnanec ČHS zjistil, že jsem sice opravdu měla pojistku sjednanou na vyšší částku, ale do systému to zadali špatně, tudíž pojišťovna obdržela chybnou smlouvu. Nicméně neochota pojišťovny se domluvit byla zarážející. O dva dny mě čekalo další překvapení, kdy mi opět jiný asistent oznámil, že pojistka bude překročena asi o půl milionu a toto navýšení budou vymáhat po mně. Nebyl schopen vysvětlit, jak je možné, že během tří dnů se jejich výpočet nákladů lišil o 700 000 Kč a na dotaz, zda již zajišťují transport opět odpověděl vyhýbavě. Oznámila jsem jim, že rozhodně žádné přečerpání hradit nebudu, jelikož dle lékařů jsem již mohla být v ČR, že nebyla včas zajištěna letenka, že jsem dostávala protichůdné informace a že u případného soudu dojde na prověrku nahrávaných hovorů, které budou dostatečným důkazním materiálem, že mi asistenti lhali, překrucovali fakta, včas nezajistili letenku.
S nepálským lékařem jsem každý den řešila, zda byly všechny informace z nemocnice zaslány, potvrdil, že ano a že je plně k dispozici kdykoliv k doplnění údajů. Pojišťovna mi oznámila, že převoz bude stát 750 000 Kč, přesto že mi říkali, že cena se pohybuje okolo 500 000 Kč, pokud se zajistí včas. Nakonec i letenka kterou někdo ze zaměstnanců zarezervoval nebyla pojišťovnou včas potvrzena, tudíž propadla. Další odklad letu, tudíž další zbytečné náklady na hospitalizaci. Naprosto šokující přístup. Dalším spočítáním nákladů mi oznámili, že přesah pojistky je 400 000 Kč a nebyli schopni oznámit náhradní datum odletu. Nepálský lékař sdělil, že bych již mohla letět v business třídě v polosedě, čímž by se ušetřilo přibližně 500 000Kč na transport, lékařský doprovod z Čech byl nutný v každém případě. S tím opět pojišťovna nesouhlasila. Došlo j na dlouhé telefonické dohady, stále mě odmítali spojit s někým kompetentním. Situace vygradovala sedmý týden v pátek odpoledne českého času, krátce před koncem pracovní doby pojišťovny. Služba non stop servis totiž toto neřeší. Zástupce pojišťovny mi volal a tázal se, zda tedy já odmítám zařídit transport od pojišťovny. Okamžitě jsem tuto hru prohlédla, pokud bych přitakala, pojišťovna by se o mě více nestarala a považovala by můj případ odmítnutím převozu za uzavřený. Odpověděla jsem, že neodmítám zařídit transport, naopak ho vyžaduji, ale že žádám převoz business třídou, aby se ušetřily náklady, ale pokud tuto variantu pojišťovna odmítá, souhlasím s transportem vleže, ale odmítám uhradit jakoukoliv částku převyšující limit pojistky, jelikož vznikla nesprávným postupem pojišťovny. Zástupce pojišťovny reagoval naprosto stejnou větou, kterou začal a já naprosto stejně odpověděla. Toto se opakovalo ještě 3x než jsem nikam nevedoucí hovor ukončila opakováním svého požadavku a uzavřela to tím, že k tomu již nemám co dodat, že jen očekávám jasné stanovisko pojišťovny potvrzené mailem a doporučeným dopisem domů. Zároveň jsem sepsala delší mail obsahující jasná fakta a všechny pochybení pojišťovny s požadavkem na jasné vysvětlení jednotlivých bodů a zaslání odpovědi mailem i doporučeně domů. Asi za dvě hodiny mi zástupce pojišťovny opět volal s tím, že transport bude vleže a že po mně nikdo nebude požadovat žádné zaplacení případného navýšení. Požadovala jsem opět toto sdělení zaslat písemně.
Vzhledem k mému dosti závažnému zranění, kdy jsem byla místo klidu stále stresována jsem vážně uvažovala o podání trestního oznámení na pojišťovnu.
Jako zpestření vyčerpávajících dohad s pojišťovnou jsem řešila hlučné stavební práce na oddělení, kde mi nad hlavou celý den vrčely vrtačky a ozývaly se rány kladiva. Sice mi bylo slíbeno, že práce přestanou, ale klid nastal vždy jen na pár hodin. Měla jsem telefonní čísla na několik manažerů, kteří pouze slibovali a přehazovali zodpovědnost jeden na druhého. Nemocnice sice byla na mnohem vyšší úrovni než je v Asii zvykem, vybavení, zařízení, péče skvělá, nicméně Asie se nezapřela a hluk, který je součástí asijských měst byl bohužel i součástí nemocnice.
Během těchto dohadů jsem až do 17.6. stále ležela nehybně na lůžku, jediný posun byl v tom, že jsem se poslední týden byla schopná sama trošku posunout na posteli. 12.6. mi byly vyndány spony ze zápěstí. Docela dlouhé 4 spony s háčky na konci. Stehy z ramene mi byly vyndány dávno, nejednalo se o klasické stehy z nití, nýbrž sponky jako ze sešívačky. 17.6. byl učiněn pod dohledem lékaře pokus o postavení, dostala jsem korzet a byla jsem postavena. Dva krůčky a složila jsem se zpět na postel. Nikdy bych nevěřila, jak svalstvo ochabne, jak je těžké se udržet na nohou pár sekund. Další dny až do mého odletu jsme pokusy opakovali, docílila jsem toho, že jsme již byla schopná bez přidržování projít chodbu dvakrát za sebou. O to více při tomto hrozném jednání pojišťovny jsem oceňovala přístup personálu, mého lékaře, kteří byli výborní.
22.6. byl zahájen transport, dva dny před tím přiletěl zdravotní doprovod, lékařka a profesionální hasič ze slovenské firmy Urgent. Let na trase Kathmandu – Abu Dhabi, Abu Dhabi – Mnichov. Ležela jsme na lehátku zavěšeném nad šesti sedačkami v ekonomické třídě. z Mnichova sanitou na traumatologii do Liberce. Následovaly vyšetření a lékaři se zdaleka netvářili tak optimisticky jako nepálský lékař, naopak. Vzhledem k tomu, že jsem již v Nepálu učinila první krůčky, zůstala jsem optimistou. Nicméně rentgeny ukázaly, že rameno po razantní rehabilitaci nemůže fungovat. 4.7. nová operace, poměrně náročná vzhledem k faktu, že již uplynuly více než dva měsíce od úrazu, nicméně liberečtí traumatologové učinili maximum a díky jejich zásahu existuje šance na skoro normální hybnost ramene. Sedm týdnů pobyt v liberecké nemocnici, poté rehabilitační ústav. V rámci hospitalizace v nemocnici chůze v korzetu, později po chodbě bez korzetu. Vše opatrně, pomalu, učit se chodit není tak jednoduché, když zvládnete chodbu, přijdou na řadu schody, svaly totálně oslabené, vše krůček za krůčkem. Počítáte ujité metry, kilometry přišly na řadu až mnohem později.
Mezitím pojišťovna zaslala odpověď na můj mail, víceméně odpověděli stylem...za něco se omlouváme, něco se nám nepodařilo ověřit, my už po vás nic nechceme a vy nechtějte nic po nás. Pro mě bylo jejich jednání obrovským zklamáním, být méně bojovná, mít méně zkušeností či být v horším stavu po stránce psychické či s úrazem hlavy, není šance o rozumné řešení.
V Čechách jsem prodělala v říjnu další operaci v Praze na Vinohradech na neurochirurgii, jednalo se o uvolnění nervu axillaris vyživující deltový sval, který je zatím nefunkční. Tím pádem pohyb pravé ruky jen od lokte dolů. Nyní jsem v rehabilitačním ústavu a doufám, že Nepál na jaře není jen nesmyslným snem. Všichni lékaři, kteří viděli mé rtg, se shodli, že je zázrak, že chodím, i ateisté říkali, že při mně stáli všichni bohové a strážní andělé. Doufám, že pod jejich ochranou budu i nadále. Mému snu začínají věřit i lékaři, kteří ještě nedávno nevěřili, že je možné s takto rozsekanou páteří chodit.
Na závěr musím ocenit přístup přátel, jednak skupiny, která pokračovala v treku a poté mě v nemocnici navštívila a velmi mi pomohli, tak i poděkování všem ostatním návštěvám jak v nemocnici v Nepálu, tak i v Čechách a obrovské díky všem lékařům a rehabilitačním pracovníkům, bez jejichž přičinění bych šanci na návrat do hor neměla.
