Šlo zároveň o první kolo pětidílného Italského DH poháru National Downhill Series. A nešlo o závod ledajaký, ale opravdu krásný. Nebojím se použít přímo slovo malebný.
Na trip jsme vyrazili už v úterý večer. Kromě Lucky Kakešové, která se vzorně starala o naše žaludky, závodilo kvarteto ve složení Síma, Demo, Čerw a Stráňa. Podmínkou byla licence a autorizace od Svazu. S novotou vonícíma licencemi usedáme do Símy obytky a ve středu dopoledne parkujeme v kempu ve městečku Torbole na severu Gardy. Dva dny ježdění na místních trailech, tisíc metrů převýšení v rámci tréninku Tě odmění 20 minutama sjezdu. Střídáme se v dupání na Símě sjezďáku, ostatní máme endura. Nebylo to zadarmo, ale ty výhledy…Popis trailů Sašovými slovy přepisuju doslovně: všude kameny, kameny na kamenech, kameny přes kameny a tady pozor změna: kameny.
V pátek se přesouváme do dějiště závodu a parkujeme v místním kempu. Trackwalk, pokec s místníma stavitelema a organizátorama. Všichni jsou fakt rádi, že přijel někdo takhle z daleka. Panuje pohodová atmosféra vůkol. Pojďme ale rovnou k trati. Téměř tři kilometry sjezdu a necelý tři sta metrů převýšení slibovalo hodně zábavy. A taky že bylo. Od posíláků na placku, přes posíláky do dopadů, dropy, tři (!) wallridy, dřevěný i klasický schody. Nechyběly lavice i dvoják, různý povrchy a pár chujovin, co jinde nenajdeš. Za mě na první pohled některý dřevostavby budili trochu pochybnosti, ale všechno drželo festovně a pobito králičím pletivem. A ty výhledy…
V sobotu registrace a kvalda. Potkáváme Bena Moora, kterýmu jsme řekli o tomhle závodě o pád dní dříve na polském downtownu v Cieszyně. Ten vykuk si odvezl hardtaila do Anglie, čapnul sjezďáka, přiletěl do Milána a odtud autem na Gardu. Prostě pecka. Nasazujeme čísla a jdeme na vývozy. Jezdí tu cca 5 aut s vleky, tu hraje italskej trance, tu hardcore, záleží na řidiči, prostě tutto béné. Vývozy se točej, jak na kolotoči a při 170 riderech nečekáš dole ani buhvíjak dlouho. Čerw si vybírá smůlu, utrhlo se mu číslo s čipem, někdy během druhého, třetího vývozu. Nahoře navíc zjišťuje, že má k tomu i prázdný kolo (bezduši). Rychle vše ale vyřeší a vrací se do tréninku. Postupně naskakujeme všichni všechno, jedeme spokojeně do kempu na lehký oběd a jde se zvostra na kvaldu.
Startuje se po minutě. První z Čechů jedu já. Před prvním dropem mocně zabírám a vono nic, spadlej řetěz. Zkoušim řadit, ale zamotává se to čím dál tím víc. Slejzám, nadávám, samosebou mezinárodně, rozmotávám a když už slyším, že v dáli pískač hlásí průjezd dalšího ridera, podaří se mi nahodit a konečně nasedám. Každejch 200 metrů se otáčím, abych případně pustil před sebe, nakonec zastavím a raději pouštím. Nic, nabrána kolem minuty ztráta a to znamená, že po seřazení časů pojedu v neděli jako jeden z prvních. Síma vyhrává kvaldu ve své kategorii o cca 20 vteřin, Čerw pátej v kategorii Masters 1 a Saša 18. v Elitě i s pusinkou o stěnu místního kostela.
Večerní party v paddocku nepopíšu, páč sem byl jedinej hodnej u obytky v kempu. Zbytek crew po návratu kromě bujarého veselí sežral téměř všechny zásoby, ale naštěstí je zmohla brzo únava a šlo se rozumně spát. Přece jen, nechceš jet 800 kiláků a pak to zabít kocovinou, že jo.
Race day. Po devátý ráno jsme už na prvním shuttlu a pilujeme úseky. Při druhý jízdě pár metrů před asi osmimetrovým posílákem zjišťuju prázdný zadní, není čas zabrzdit, posílám to tam teda, naštěstí dobrý, ráfek drží a jdu rovnout si stopnout shuttle dolu. Házím borcovi bike do servisu v paddocku, ten dává sjezdovou duši a prej dobrý. Dávám teda konečně druhou celou tréninkovou. Ostatní bez problémů.
Race mode. Hodinky ukazujou 140 tepů na startu. Tunel. Vyrážim. Dropuju u kostela, točím doprava. Utíká mi zadek a já to fakt nechci chápat. Opět zadní prázdný! Ani v sobotu, ani v neděli nemám vlastně svůj čas. Stopuju vývoz a jedu nasranej do kempu se převlíct. Dorážím zpět do prostoru cíle akorát na příjezd Símy. S přehledem vyhrává, čas stlačila ještě o 2 vteřiny. Potkávám vzápětí Čerwa, zalítl třetí flek v Masterech a zlepšil se o 5 vteřin. VELKOPARÁDA!! Tak jo, jdeme po trati nahoru podpořit Sášu.
Začíná pršet. Na wallridu, kde stojíme to začíná připomínat slušný rodeo. Těsně předtím, než měl vyrazit Demo se dlouho čeká. Fakt dlouho. Pak jede sanitka. Tyhle minuty byly hodně nepříjemný. Pátrám od pořadatelů, co se děje. Hlášení je jasný - závod je předčasně ukončený. Někomu z mladejch pušek to ucáklo na odpalu dropu, kolo tam nechal a šel do protihrany o dva metry níž. Viděli jsem to pak na mobilu jednoho z diváků a málem ho to rozpůlilo. Mám husí kůži ještě při psaní těhlech řádků. Pořadatelé okamžitě závod ukončili a poslali celou elitu dolů. Další den foto pořadatele s klukem z nemocnice a prej žádný vnitřní zranění a brzy ho pustí. Při takovým neštěstí nakonec velký štěstí.
Výsledky elity se tak braly ze sobotní kvalifikace. Ty kategorie, co odjeli, měli započítané časy nedělní. Zklamání organizátorů bylo velký, přece jen půl roku něco připravuje ansámbl lidí, a pak se nedojede hlavní kategorie. Ty kostky v dolní části, jak na ledu, tam s tím neuděláš prostě nic. Nikdo z jezdců se kterýma jsem mluvil nenadával, všichni rozumný, že bezpečnost především.
Na vyhlášení byli Češi hodně slyšet a na podiu taky hodně vidět. Saša se Símou dostali navíc nabídku od jednoho sponzora, výrobce brýlí. Navázali jsme nový kontakty a na oplátku dorazí pár Taliánů na některý z našich downtownů. V Itálii se prvním rokem jede urban downhill série, nově pod místním Svazem. Budoucnost téhle disciplíny v Evropě se jeví více než slibně, a to v mnoha ohledech. O novinkách budeme průběžně informovat. Suma sumárum, na Mad of Lake jedem určitě příští rok znova. Ta atmosféra je prostě neopakovatelná. A ty výhledy…
