Mám tři teorie, proč se její stav tak zlepšil: 1. pomohla moje léčba skládající se hlavně z obkladů (vnější aplikace) a slivovice (vnitřní aplikace... mmm :-), 2. byla mi seslána “pomoc z venčí” a asi i tuším kým - díky, 3. asi jsem to rozchodil :-) Jak totiž říkával náš doktor na vojně: “To nic není, to rozchodite”... a já zjišťuji, že rozchodit se dá opravdu skoro všechno. Beru ten svůj špatný den jako výstrahu, kterou jsem si vzal k srdci. Je logické, že s postupojící únavou se otupuje naše pozornost a my méně koukáme, kam šlapeme.... což by někdy mohlo skončit něčím horším než jen “zakopnutím”. Mám teď zase zrak jak ostříž a pozorně se dívám, kam tu nohu strkám. Vše špatné, všechny chmury, všechny pochyby jsou pryč a já jsem zas ten “starý český polárník Václav Sůra plný humoru a odhodlání”... :-)
Hned po ránu nás dnes opět přivítalo sluníčko, ale také protivný a mrazivý vítr. Náš “Polar Cirkus Humberto” byl sbalen ve standardním čase a mohl vyrazit na další štaci. Terén je teď o něco horší, než býval. Přibylo, tak jak jsme ostatně čekali, sněhových polí. Je to takové střídavé - chvílemi na lyže, chvílemi na nesmeky... Samozřejmě jsme věděli, že nás hned zkraje dne čeká překročení další stovky, což je vždycky velice povzbuzující. Cítíme, že jsme se již dostali do silného “magnetického pole” cíle a ten nás den ode víc a víc přitahuje. Tím pomyslným magnetem je samozřejmě severní břeh Bajkalu u vesnice Nižněangarsk!
Upalujeme si to podél západního pobřeží a užíváme si nádherné výhledy na okolní hory. Snažíme se odhadnout, kdy padne ten 500. km, protože to musí být každou chvilku. Měli jsme vymyšlené nádherné video, ale vzhledem k tomu, že finišujeme, chceme využít každou možnou hodinu k pochodu. Takže jsme se natáčením nakonec nezdržovali - nějak se nám už chce domů :-) Je mi ale líto, onen slavnostní okamžik alespoň trochu nezaznamenat. A tak jsem si tu pětistovku alespoň “vysmahnul” do ledu, když jsem musel... no, vy víte kam. V momentě, kdy jsem dopisoval poslední nulu, mě napadá, jaký hrozný handicap mají ženy-polárnice... když si třeba chtějí něco rychle napsat... :-) Pavlovi neunikne, že se u toho kroutím “jak Bajadera”, hbitě sáhne po foťáku a vznikne tak čistě náhodou jediný historický záznam toho slavného okamžiku. Odpoledne je nádherné - úplné bezvětří, modré nebe, sluníčko a máme pocit, že snad i trochu hřeje! Zkrátka den jako vymalovaný. Ono se totiž hned jde veseleji.
Tento opravdu nádherný, skoro slavnostní den věnujeme generálním partnerům expedice, bez kterých by se tohle dobrodružství asi nemohlo uskutečnit. Také díky vám, naši štědří sponzoři, to chceme dotáhnout až do konce, abychom nezklamali vaši důvěru (i když tady platí minimálně stonásobně: "Neříkej hop, dokud jsi nedošel do Nižněangarsku" :-)). Poslední dny se necháváme trochu unášet na vlnách optimismu...)
Soukromě bych chtěl dnešní krásný den věnovat svým dvěma dcerám Sandře a Martině a synkovi Kubovi. Moc na vás na všechny myslím a dnes mě napadlo, že s jejich výchovou, hlavně v pubertě, to je jako s přechodem Bajkalu - někdy to jde jako po másle, jindy je z toho člověk na zhroucení, ale přitom pořád doufá, že to nakonec dopadne dobře... :-))
Tak vám všem držíme palce, ať je ten váš závěrečný “TIP” v soutěži vítězný. My vám zítra sdělíme, jak to vidíme my - to naše vysněné datum, do kdy bychom to chtěli mít zmáknuté. Ale to až zítra :-))
Vašek
