“Pokud bych si měl představit bránu do pekla, tak by měla vypadat jak Tree trunk gorge. Temný, hluboký a tmavý kaňon v převislých skalách, které jsou oblé a černé. Každé místo je zde klíčové, není čas na sebemenší chybu. Voda zde odtéká pod skály. Například prostřední skok vypadá z mostu jako šesti metrový hup, realita je však jiná. Dvojnásobná výška s těžkým doskokem. Pro mě zatím největší životní výzva, které jsem se rozhodl dobrovolně čelit.”
O co tu jde? Soutěska jako každá jiná, řekl by někdo. To však neplatí o Tree Trunk Gorge. Kaňon opředen mýty leží několik stovek metrů od hlavní silnice. Každý jej může spatřit. I nevodákovi se tají dech při pohledu z mostu do temného kaňonu a na řeku, která ještě nepustila živáčka celou svojí délkou. Pět odvážlivců se za posledních třicet let pokusilo splout tuto hříčku přírody, ale nikdo zatím neuspěl. Na břehu se tyčí několik křížů, které budou navždy připomínat neštěstí, krutost a zákeřnost této řeky. Břeh posetý křízi napoví, že je šílenství projet skrz Tree Trunk Gorge.
A tady začíná můj příběh. Před dvěma lety jsem si myslel, ostatně jako všichni ostatní, že průjezd je nemožný. Uplynul nějaký čas a já stojím na mostě, snad již po dvacáté, stále více přesvědčen, že existuje cesta. Zatraceně komplikovaná a nebezpečná, ale je to možné! V zimě 2005 se dvojici kajakářů z USA daří první úspěšný průjezd celou soutěskou za extrémně nízkého vodního stavu.
Sedím opět v letadle směr jih s přesvědčením, že tuhle sezónu to prostě dám. Letošní léto se na Zélandu opravdu vydařilo. Krásné letní dny střídají pravidelné bouřky. V řekách je dostatek vody po celou sezónu, což není až tak obvyklé. Rok 2006 se nachýlil do března a voda v Tree Trunk Gorge trochu opadla. Není sice ještě tak nízká, jak by měla být, ale nic na světě není ideální. Za měsíc se vracím zpět do Evropy a neodletím bez toho, abych se pokusil dokázat to, po čem toužím už tak dlouho.
Setřásl jsem obavy a den “D” volím na pátek. Mám ještě celý týden na přemýšlení a ujasnění realizace mého plánu. Je to pro mě něco zcela nového. Přesvědčit a připravit mysl i tělo na to, že v případě, že se něco stane, je definitivní konec. Ve čtvrtek přijíždí kámoši. Večer popíjíme Havana club. Přemýšlím, zda napsat ještě jeden email domů. Může se stát cokoliv. Sedím u počítače a poprvé si říkám, že není důvodu se obávat. Věřím si, prostě to sjedu. Nic neposílám, vypínám počítač.
Cestou autem toho moc nenamluvím, pozoruji sopky a snažím si představit nájezdy do jednotlivých skoků. Během necelých dvou hodin přijíždíme na místo. Jdu se znovu podívat na ono místo. Už z principu nepřemýšlím kudy nebo jestli vůbec jet, ”kostky jsou vrženy!”. Připravím se a snáším loď dolů před kaňon. Cestou vnímám, že jsem nervozní, možná trochu víc, než je zdrávo. Nedokážu se soustředit, nevzpomínám si ani na základní věci. Pokládám loď do poklidného vracáku, snažím se uklidnit. Sedám na vodu a trochu se projíždím po vracáku. Sjedu těch pár metrů k první hraně a zase zastavuji. Nejsem v klidu a nesoustředím se. Zavírám oči a představuji si každý detail událostí, které mě čekají.
Trvá to asi minutu. Jak mávnutím kouzelného proutku, ze mě strach opadá. Před sebou mám vstupní peřej, vše ostatní se někam ztratilo. Dávám znamení klukům a vyjíždím. Půl hodiny na to zažívám pocit naprostého blaha. Pomalu vyjíždím z již klidného kaňonu.
Takto se mi splnil jeden z mých vodáckých snů. Tento sjezd mi přinesl nový, naprosto jiný rozměr vnímání řeky. Samotný sjezd byl krásný a také obtížný. Nejtěžší však pro mě bylo to rozhodnutí. Od této chvíle je pro mě rozhodování klíčovým faktorem v ježdění na divoké vodě. Je důležité vědět o svých schopnostech a na základě toho dělat objektivní rozhodnutí.
Honza "Zajíc" Lásko
