Za poslední týden se vyřešilo dvakrát více věcí, než za poslední půlrok. Samotný start je stanoven na 1.září. Po dohodě je místem odjezdu parkoviště před budovou zpravodajství České televize na Kavčích horách. Naše cesta pak povede přes Slovensko, Maďarsko, Srbsko, Bulharsko do Turecka a následně pak přes Írán a Pákistán do Indie. Po startu expedice v pořadu Dobré ráno se z Kavčích hor přesouváme do Brna, kde plníme všech osmnáct rezervních kanystrů naftou a kupujeme poslední potřebné vybavení. Po poledni najíždíme na bratislavskou dálnici. Tím pro nás začíná dlouhý a monotónní kolotoč přejezdů, zastávek, tankování pohonných hmot a spaní v blízkosti dálnic a hlavních tahů.
Máme za sebou přes dva tisíce dvě stě kilometrů z celkem sedmi tisíc. Jízda probíhá celkem bez problému. Snad jen Srbsko-Bulharské a Bulharsko-Turecké hranice by mohli být přátelštější k cestovatelům. Poplatek za nesmyslnou dezinfekci vozu se dá ještě přežít, ale zdlouhavá procedura ospalých celníků zdržující cestu o jednu až dvě hodiny, je v době otevřených hranic EU opravdu nepochopitelná. To nemluvím o tureckých oficírech, kteří pro vstup do své země potřebují čtyři budky, kde proběhne vždy stejný rituál a po chvíli dohadování se jede dál.
Do Istambulu přijíždíme v pondělí po poledni. Parkujeme na nábřeží. Je potřeba si odpočinout a nabrat trochu nových sil na další vyčerpávající cestu. Přes to, že jedeme pouze přes den, je po třech dnech znát únava. Máme za sebou první čtvrtinu cesty. Po návštěvě tří nejznámějších mešit končíme u vodní dýmky v restaurantu Sultán. Stmívá se, Istambulem se nesou výzvy věřícím. Je čas k modlitbě. Mešity se pro nás zavírají. Čas však je neúprosný. Musíme jet dál. V noci nacházíme spací místo v průmyslové zóně za Istambulem. Ráno nás budí rachot nákladních vozidel a bezdomovci pálící odpadky na nedaleké skládce. Balíme a valíme do Ankary. Třistašedesát kilometrů ubíhá velmi rychle. Turecké dálnice jsou naprosto úžasné. Kam se hrabe naše D1.
Ankaru jsme si moc neužili. Dvě hodiny nám zabral přenos dat do České televize. Tato vynucená přestávka nám však dala možnost v klidu poobědvat a ochutnat tak klasickou tureckou kuchyni. Kebab, zelenina a ostré koření.Odpoledne nás zastihlo na kraji Ankary. To znamená že se musíme dostat na výpadovku vedoucí na Samsun a pak dále do vnitrozemí. Jedeme prostě na východ. Vodítkem není ani mapa, ani kompas, ale stín auta, který se táhne před námi. Projíždíme centrem moderní Ankary. Je to město jako každé jiné až na to, že sem tam se objeví větší či menší mešita. Ani ne za hodinu jsme na dálnici, která nás vede do širokého údolí lemovaného menšími kopci. Stmívá se. Nastal čas hledat další místo k spánku.
