Pojďme zpět do Íránu, kde jsme se rozloučili a to nedaleko krásného města Yazd. Blížíme se k místu, kde se cesta dělí na dva hlavní směry. Ten první vede přímo do Tehránu, ten druhý pak do města Esfahan. O Esfahanu jsme toho hodně slyšeli a viděli mnoho jeho fotografií kdekoliv jsme v Iránu zastavili. Ještě pár kilometrů zbývá k dálničnímu sjezdu. Z monotónnosti únavné cesty nás vytrhl Filipův hlas z vysílačky. „Cuká nám to, ztrácíme výkon“. Jelikož silnice nepatrně stoupá, nedává na sebe zpomalení dlouho čekat. Ještě chvíli se plazíme za modrou dvoustovkou, než se její motor definitivně zastavil a auto pomalu zastavilo u krajnice. Skrytě jsem posledních pár dní doufal, že nás nepotkají trable se zanesenými filtry, které neunesou nápor sice úžasně levné, ale ne moc kvalitní iránské nafty. No co se dá dělat.
Opět povolujeme dva šrouby na přírubě filtru. Proplachujeme jej a umísťujeme zpět. Nasazuji hadice a odvzdušňuji palivový systém. Filip otáčí klíčkem a pokouší se nastartovat. Motor se sice protočí, ale bez známky snahy o nastartování. Stmívá se. Ještě několikrát opakujeme proceduru s čištěním filtru a odvzdušněním a natlakováním systému. Marně. Vůz, který až do teď snášel všechny útrapy dlouhé cesty vypověděl službu. Ráno moudřejší večera. Jdeme spát. Pokusíme se další den dotáhnout vůz k Tehránu, kde se pokusíme sjednat pomoc v místním zastoupení Mitsubishi.
Svítá. Ráno na poušti je nezvykle chladné. Fouká silný vítr. Navazujeme auto na lano a mne napadá uvázat na lano ještě dlouhý „gumicuk“, na druhém konci upevněný k střešní konstrukci. Význam tohoto řešení je jednoduchý. V okamžiku, kdy tažené auto dojíždí vůz před sebou, například při brzdění, než řidič zareaguje, lano je gumicukem taženo nahoru. Tím pádem se nemůže stát to, že tažený vůz najede na lano a dojde k přetržení. Toto jednoduché řešení se velmi osvědčilo a Filip nucený bedlivě sledovat auto před sebou měl pracující gumicuk a zvedající se lano za další indikátor pro okamžité brzdění.
Oproti původnímu plánu jet tak třicet až čtyřicet se ručička tachometru brzo dostává až na číslovku 100 km. Není to žádný problém, jedeme několik set kilometrů po nekončící rovině. Pozdě odpoledne zastavujeme na kraji Tehránu. Jelikož je neděle a navíc ramadán, čekáme na pondělní ráno, abychom se spojili se servisem Mitsubishi v Tehránu. Po dlouhém telefonátu přichází rozčarování. Hlas na druhé straně nám oznamuje, že nám nepomůže. Co teď? Do Turecka je to přes osm set kilometrů. Po dohodě s importérem M Motors v Čechách se pokusíme dojet až na hranice. Na silnicích je relativně klid. Konec cestovatelské sezóny Iránců a probíhající ramadán přispívá k tomu, že cesta probíhá relativně klidně. Za dva dny jsme na hranicích. Mezitím se doma rozjíždí velká akce, která ve spojení s Tureckým Mitsubishi nám poskytne potřebnou pomoc. Když se před námi opět otevřel výhled na již kompletně zasněžený Ararat, čekala nás již servisní služba Mitsubishi u posledního check pointu na Iránsko – Tureckých hranicích. Modré auto bylo naloženo na plošinu a naše další kroky vedly do tureckého města Van, kde byl nejbližší značkový servis.
Tímto bych asi ukončil popis našeho putování. Jak se později ukázalo, tak zřejmě díky vadě materiálu v ložisku kladky rozvodového řemene došlo k jeho zadření a přetržení řemenu. Vůz jsme zanechali na východě Turecka v péči místních mechaniků a dvěma zbylými dvoustovkami se vydali na nonstop cestu domů.
Co říci na závěr. Zdálo by se, že to nebyl zrovna happyend, který bychom si představovali. Ale to je omyl. Celkové hodnocení a rekapitulaci výsledků si nechám ještě na jeden samostatný článek. Dozvíte se kdo co přesně splul, kolik kilometrů jsme ujeli ,…. Považuji toto za tečku. Možná i proto, že některá fakta nebyla interpretována úmyslně správně. Proč? A jaká? Je to jednoduché. Vše o čem teď píši se týká informací o Petru Jindrákovi. Na jeho přání jsem neuveřejňoval, že byl na vodě a splul většinu z toho, co kluci na Alaknandě dokázali. Důvod byl prostý. Strach, který doma vládnul byl obrovský. Divíte se?
Jak jsem již naznačil, mám v plánu ještě dva články na téma expedice Alaknanda 2006. Ten první bude faktické shrnutí expedice a v tom druhém bych se chtěl krátce věnovat technickým záležitostem, protože si myslím, že je občas zajímavé nahlédnout pod pokličku hrnce, ve kterém se vaří velké a chutné dobroty J.
