Pro většinu lidí obyčejný, tuctový den. Ale pro tři vodáky z mostecké party je to den D. V 9.00 hod. se sešli, aby z auta a přívěsného vozíku sundali svoje lodě a snesli je k řece. Nebyla to žádná Ohře, Sázava ani Vltava. Ale řeka Labe, která svou mohutností, zvýšenou ještě o vodu z nedávných povodní, vzbuzovala respekt a úctu. Tak to se odehrálo v Hřensku, na státní hranici s BRD. Lodě se zaplnily zásobami potravin, oblečení, potřebami k přenocování a věcmi, doplněné každým jednotlivcem dle svého gusta. Tři lodě, červená, zelená, obě plastové, a vertexka, v barvách trikolory, a každá měla svého kapitána. Míru, Míru - Díru, Kolumba. A jejich krédo? Vyplouváme jako parta a jako parta se vrátíme! Jejich cíl? Doplout do přístavu Hamburk, což činí 618 km. Věděli, že to není vodácká řeka, že je čeká tvrdá práce, ale chtěli sobě NĚCO dokázat. To NĚCO, co někteří nikdy nepochopí.
Ještě před zasednutím do lodí mě pořádně polilo horko. Kámoš Zdeněk, který mě doprovázel a měl za úkol vrátit auto do garáže, chtěl pomoci při sundávání lodě z auta a při tom se mu loď vysmekla a spadla na zem. Okamžitě byla převrácena dnem nahoru, kde se objevily prasklinky, naštěstí povrchové. Štěstí dvojnásobné, protože jsem měl sice připravenou lepící soupravu, bohužel ale zůstala v garáži v Liberci. Radek i Zdeněk se snažili počínání všech vodáků zachytit ve fotoaparátech.
Všechno dění sledovali bedlivým okem také čeští celníci. Prý jsme se nedovolili, abychom směli zajet na jejich pozemek. Spíše to bylo takové to BU BU BU, abychom si uvědomili, kdo je tady pánem. Nakonec jsme po schodech vyšli za nimi, k jejich spokojenosti jim předložili naše pasy včetně skutečného pasu plavčíka Dudinky. Dudinka byla parťačka Míry Díry, skoro destiměsíční psí slečna francouzského bischonka.
V 9,45 hod. odrážíme lodě od pravého břehu, abychom po 300 m uposlechli mávání německých celníků, kde jsme také museli dokladovat svoji totožnost. A pak první doteky s vodou Labe, první záběry pádel, první pocity, ustupující pochybnosti a nad hlavami ještě vlahé paprsky slunce. Později se přidal i vítr a polední slunce, jež před našimi zraky barvilo naši bledou kůži do hořící rudé. Ale my byli plni elánu, síly a nadšení. Od počátku jsem poučoval oba parťáky, co která cedule, prznící břehy, znamená.
Cesta do Drážďan nám utíkala, neboť bylo stále na co koukat. Míjeli jsme pár německých vodáků, většinou jedoucích v gumových člunech, míjeli vyznavače motorových člunů, osobní lodní dopravu, přepravující lačné turisty do jarní přírody či motorové nákladní lodě ještě trvající České plavby labské, sledovali cvrkot cyklistů po cyklistické stezce, vedoucí do Drážďan. Při průjezdu městem, oplývajícím bohatými architektonickými skvosty, jsem si všiml, že se zde opět chystají slavnosti. Na tom samém místě co loni opět připravovali pyrotechnici večerní "šou", kterou jsem jim loni málem překazil. Den utekl, tak jako voda. Dva km jsme hledali vhodné místo k přenocování. Na km 70 se nám to podařilo. Po vytažení lodí jsme postavili stany. V jednom Míra Díra s Dudinkou, ve druhém Míra se mnou. Následovala večeře. Nevím, jestli Míra Díra ošidil Dudinku v dávce granulí, neboť ta si našla na břehu zbytky leklé ryby a na povel páníčka: "Pusť!", rychle polkla. Inu , spletla si povely. Od počátku plavby až po samý závěr nešlo přeslechnout volání kukačky. Neustále nám svým známým ku-ku lákala hrát si na schovávanou. Ale ze hry nebylo nic. Parta si šla za svým cílem.
Páteční budíček byl až v půl osmé. Snídani si připravoval každý sám. Někdo začal den klasickým chlebem, někdo řízkem, neboť potravinové sklady byly zaplněny až po víko. Míra Díra zatím objevil v kožíšku Dudinky klíště, taky snídající. Ale za pomocí pinzety jej zdárně odstranil. Jinak se chvílemi jelo ve třech, dvou, či po jednom. Sluníčko nás opět hřálo, zvláště zasahovalo ty nepřipravené, plavba byla celkem v pohodě. Chvíli se mlčelo, povídalo, přemýšlelo. Jinak by se nestalo, že na 95.km, se Míra svou lodí otřel o velký, červený plovák. Ta se naklonila a Míra si rychle stačil spočítat, za kolik toho veze v lodi. Vyskočil proto za jízdy z lodě, aby tak předešel případným ztrátám. Okamžitě jsme tento výpad nazvali „cvakoš bójkový“, který je přinejmenším stejně tak ostudný jako cvakoš „pobřežní“. Díky své reakci jsem zjistil, že bych se neuživil coby válečný zpravodaj, neboť místo abych sáhl po foťáku a cvakal a cvakal, spěchal jsem trosečníkovi na pomoc.
Ještě za pomoci Míry Díry Míra vylezl do své lodě a pokračoval v cestě. Avšak jeho srážku s plovákem, kymácejícím se uprostřed řeky, mu jeho parťáci předhodili ještě několikrát. Ve 12 hod. jsme poobědvali na 102 km a stany stavěli na km 144 v 18,00 hod. Večerní hygiena pak proběhla přímo v řece. Musím podotknout, nikdo se neosypal. Večer se Mírovi ozval Máca, který provokoval partu poznámkou, že ujetých 70 km je málo. Jeho poznámku jsme přešli mávnutím ruky. Více starostí nám však dělaly vlaštovky. Jejich let kopíroval hladinu.
Budíček provedl sám vítr, který si dovolil cloumat se stany.Boční vítr střídal protivítr. Ještě že větry ve stanech utichly. Bylo 7,30 hod. Balíme, snídáme, odrážíme. V dáli vidíme točící se třílisté vrtule upevněné na mohutných sloupech větrných elektráren. Vítr odebírá z Mírovi hlavy klobouk. Spolu s Dírou se ho jali chytat. V okamžiku, kdy se k němu přiblížil Míra na dosah ruky, se ztrácí pod hladinou. „Smůla“ vyhrkl Míra. Když už ho chce Míra oplakávat, klobouk se po několika metrech opět objevuje na hladině a Míra už vodě nedává šanci. Pevně ho svírá v ruce. Po chvíli stavíme. Vítr spojený s vlnami je pro posádky nebezpečný. Na km 193 jsme zkrápěni deštěm. Promočení zabránily pláštěnky. V 19,00 hod. jsme dělali padla na km 218. Vedle malé loděničky jsme postavili stany. I sám majitel nás přijel na kole s bodyguardem zkontrolovat, zda neničíme jeho majetek. Nakonec nám popřál šťastnou plavbu. Pohodu narušovaly jen letky komárů.
Volno nedržíme. Odjíždíme už v 7.45 hod. Dochází nám pitná voda. Někteří k očistě choulostivých míst používají i minerálky. Ve 13.00 hod stavíme ve městě Rosslau, přímo u loděnice sportovních lodí. Po chvíli se zdravíme se správcem a odnášíme si plné nádoby. Je zde příjemné místo i k přípravě oběda. Obědváme. Mírovi Dírovi se přihodilo, že když si uvařil čaj s rumem, přidal ještě jar. Ještě na břehu se to s ním houpalo i bez RUMU. Míra pak na něj dohlédl, aby nový čaj měl ty správné ingredience. Správce, děda sympaťák, nás ještě vyfotil u stěny pokreslené vodními náměty a plavíme se dál. Končíme v 19.00 hod na km 294.
Nikdy jsme nevstávali v půl sedmé!!! to jsme již nasedali do lodí. Vstávalo se většinou okolo půl sedmé.
Spěchali jsme. Budíček byl v 7.30 a za čtvrt hodiny jsme již byli na vodě. Blížil se Magdeburk, pomyslná půle naší cesty. A chtěli jsme doplnit zásoby. Alespoň někteří. Stále se měnilo: Stavíme, nestavíme. Nakonec jsme Míru přehlasovali. Potřeboval jsem koupit lůj na od slunka popraskané rty. Svým parťákům jsem sdělil plán vylodění. Když u břehu bude uvázán český tlačák, pojedu napřed, abych se uvázal první a zbylým byl nápomocen. Vyřešeno nebylo, když bude hráz prázdná. Naštěstí byl tlačný remorkér uvázán do břehu, jako by nás očekával. Ale vše proběhlo jinak. Když jsem byl u boku tlačáku,stočil jsem svoji loď proti proudu, chytil se bortu tlačáku a volal na posádku. Jenže držel jsem se na zádi a s přispěchavším lodníkem jsem byl v kontaktu přes pádlo. Proud řeky byl tak silný, že odtlačoval příď od tlačáku takovou silou, že ta když byla kolmo k tlačáku, začala do kanoe pomalu vlnkami natékat voda. Musím ale říci, že vše proběhlo pod kontrolou nás obou. Když zjistili, že loď v této poloze neudrží, lodník pustil pádlo, loď se znovu otočila a za pomocí koňadry byla spuštěna pod záď tlačáku, kde již byla voda klidná a úvaz byl dokončen. Vše asi viděl Míra, který když byl svědkem mého rizikového manévru, rozhodl se zachránit si život tím, že se vázal ještě před tlačákem, což bylo mnohem nebezpečnější, neboť silný proud ho mohl stáhnout pod tlačný remorkér. Ale dopadlo to také dobře.
Nejlépe situaci vyřešil Míra Díra , který dojel až když bylo po vzrůšu a v klidu se uvázal vedle mne. Vyndali jsme věci na nákup a Dudinku. Míra prohlásil, že bude hlídat. My dva a pes jsme vyrazili na nákup.Mluvil jsem o blízké samoobsluze. Po dvacetiminutovém hledání a ptaní, kdy každý skopčák kroutil nevěřícně hlavou, jak pára nad hrncem se ztrácela moje jistota. Vzpomněl jsem si na jinou sámošku, novou, která byla vzdálena od přístavu asi 5 minut. Nakoupili jsme chléb, jablka i lůj.První moje slova patřila posádce, se kterou jsem se již dobře znal z loňského roku, neboť mi šlo o to, dokázat Mírovi Dírovi, že ještě nejsem takový pitomec a že jsem si nevymýšlel.Hledaná samoobsluha již prostě neexistovala. Posádka nás pohostila čajem a než se Mírovi stačily dobít baterie do foťáku, klábosilo se. Ve 13.10 hod. jsme odjížděli za dohledu posádky, zda si to náhodou nerozmyslíme. Míra si moc považoval vstřícnosti a ochoty lidí kolem vody a zvláště chlapů z ČESPLA.
Padla jsme pak dělali na km 370 v 19.15 hod. Nestalo se nic zvláštního, jen se mi začal po natření rtů lojem poněkud zvětšovat spodní ret. Ihned se mi vybavila pohádka o princezně s dlouhým nosem. Zapracovaly viry a to natolik, že sám Míra požádal o zvěčnění detailu mého rtu. Ještě jsem zapomněl podotknout, že poslední dvě noci se mi s Mírou špatně spalo. Nehledejte v tom nic. Prostě chrápal. A Míra chrápe první ligu. Počasí mi nahrálo a já jsem mu sdělil, že dnes spím pod lodí. Proti chladu mě chránily tři vrstvy teplého prádla a musím říci, že jsem se vyspal skutečně dobře.
Budíček jako obvykle v 7.30 hod., počasí - větrno. Na čtyřstovce jsme si dali sváču. Po neustálém a marném boji s protivětrem a vlnami se Díra přestal cítit bezpečně a se slovy „Já to jebu, zdraví jsem nenašel na hnoji“ zamířil ke břehu, kam ho ostatní následovali. Asi 4 metry od břehu přesvědčila Dudina Díru o svých plaveckých schopnostech a skočila z lodi do řeky. Naštěstí si to zamířila rovnou ke břehu a vše v pohodě zvládla. Díra se projevil jako ten nejtarostlivější psí pečovatel. Dudinku utřel ručníkem do sucha a ještě ji hřál na prsou. Asi po půl hodině čekání jsme opět vyrazili na vodu. Pro vlny jsme stáli na km 420 od 14.00 do 14.30 hod. Po té nás vlny rozdělily, kdy kluci zastavili na levém břehu a já asi 500m pod, na pravém břehu. Když se vítr ztišil, připluli ke mě. Protože vítr neustával a stával se nebezpečný nejen pro naše lodě, ale i životy, našli jsme si o kousek níž lepší místo k přenocování. Pro mraky komárů jsem s nelibostí odešel spát opět do Mírova stanu. Ráno jsem mu musel poděkovat. Připadalo mi, že Míra kvůli mně snad vůbec nespal.
Po snídani jsme odjeli s vědomím, že musíme opět doplnit zásoby pitné vody. Došla totiž i minerálka. Na břehu jsme spatřili dědu kropícího zahradu pitnou vodou. Vzali jsme prázdné nádoby. Dědovi bylo pětaosmdesát, v patnácti odešel s rodiči z Harrachova, a vodu nám dal. To byl km 452. Na km 460 jsme si uvařili u stolu s lavicemi oběd a pokračovali. Ve 20.00 hod jsme zastavili na km 506. Byly tu miliony komárů, a hned jsem si vzpomněl na proletářskou píseň ze školních let. Nezpíval jsem si, neboť starosti mi nedělal jen spodní ret, ale přidaly se i odřená záda od lodě, ba i sedací část, kterou jsem vždy podkládal co nejměkčím oblečením, aby seděla jako v peřince. Ve stanu jsem pak Míru požádal, aby mi sdělil, jak to vypadá až tam, kam si nevidím. Z Míry se okamžitě stal pravý samaritán. Odřená místa mi ošetřil, zalepil a zdokumentoval. Měl jsem jen obavy, abych nebyl v Německu stíhán za šíření porna.
Prší. Jedeme v pláštěnkách. Vítr vytváří vlnky 40 cm vysoké. Bere a utápí mé víko od sudu. Oběd si děláme ve 12.30 na km 541. Jsem nucen si uříznout tkaničku od čepice do deště. Místo rozvázání jsem vytvořil škrtící uzel. A já ještě nechtěl končit se životem. Než abych zdržoval parťáky s jeho rozvázáním, cvakátkem na nehty jsem zabodoval. V 18.00 hod. jsme dělali padla na km 562. Nedalo se jet. Stany jsme postavili v zátoce. Místo hezké, jen ta tráva byla samé lejno. Od husí či kachen. Díra zjistil při téměř pravidelné procházce s pejskem po dokončení vodní etapy, že stanujeme v jakémsi biocentru na chráněném místě vodního ptactva, kde bylo zakázáno všechno možné. Jen to stavění stanu nikdo nezakázal. Asi takovou drzost nikdo nečekal.
Nemohl jsem dospat. Věděl jsem, že nás čeká poslední den. Chtěl jsem to mít co nejdřív za sebou. Ze stanu jsem vypadl už v 5.15 hod a parťáky probudil o čtvrt hodiny později. Krátce po šesté jsme vyráželi na řeku. Pršelo, ale bylo bezvětří. Stále jsem si říkal: Jen ať leje, ale nefouká. V poledne jsme zastavili pro vítr na km 583. Chtěli jsme se dostat za plavební komoru Gésaht. Směr byl jasný. Jez. Po obou stranách nás upozorňovaly tabule na břehu, že dále je plavba lodí zakázána, což násobila i rozsvícená dvě červená světla nad sebou. Proto jsem jel s Míroun Dírou u břehu, abychom nebyli tak nápadní. Zato Míra si to pádloval přímo prostředkem vodní plochy před jezem. Volal jsem na něj, ale vítr unášel moje slova Bůh ví kam.
Když Míra dorazil ke břehu a po chvíli k němu přijela šedá dodávka, v duchu jsem už kalkuloval, na kolik nás tato sranda přijde. Z auta vystoupili dva chlapi a bavili se s Mírou. Když jsem dorazil k nim, oddechl jsem si. Dva chlapi byli zaměstnanci blízké stavby a tvrdili nám, že přes jez se dostaneme pouze komorou a přenést lodě u jezu že nelze. Nakonec mobilem zavolali mistrovou, či vedoucí, která nám ochotně poslala nákladní auto, aniž bychom o něj žádali. Naložili jsme lodě, bagáž a nechali se převézt asi 1 km, kde jsme vše zase vyložili. Němci nás přesvědčili, že jsou mezi nimi také přátelé a kvitovali jsme, jak by na tom světě bylo krásně, kdyby to všude tak krásně fungovalo.
A protože byla doba oběda, najedli jsme se. Pokračovali jsme opět ve větru. Vyrazil jsem napřed. Vítr nás hnal na druhou stranu břehu, než jsme chtěli. Kluci mě předjeli. Moje bárka se točila jako čamrda. Pádlováním v tomto větru jsem si hrábl až na dno. Rychlost, dva km za hodinu. Viděl jsem, že parťáci čekají. Když jsem se k nim dostal, shodli jsme se . Dál se nejede. Tady už jde o život. Čekali jsme. Celé odpoledne, večer. Marně. Nešlo to. Byli jsme ve spojení s kámošem Frantou z Hamburku i s Radkem, který jel autem a vozíkem pro nás. Chvíli jsme jeli, větší chvíli stáli. To se několikrát opakovalo. Ve 12.45 hod. však byla pro nás konečná. To jsme ještě nevěděli. Vítr mě nahnal na bunu. Ještě že byla písčitá. Ale odlepit se od ní mi trvalo snad 10 minut. Nařídil jsem špici lodě proti větru a ze všech sil začal pádlovat. To se několikrát opakovalo. Bylo to zběsilé máchání pádlem do vody. Byl jsem rád, když se mi podařilo u kluků zastavit. Nezbývalo než čekat. Pro Radka jsem zatím zjistil název vesnice, u které jsme stáli. Jmenovala se DRAGE. Sem měl pro nás přijet Radek. Ještě se rozhodovalo, zda tu přespíme ve stanech a ráno uvidíme. Třeba bude bezvětří. Ale těžko. Ráno totiž začíná přílivem, který je doprovázen větrem. Rozhodli jsme se, že až přijede Radek, pojedeme se vyspat k Frantovi do Hamburku. Další zpráva od Míry byla méně radostná. Radek sjel z dálnice. Tím se opozdí jeho příjezd. Pršelo. Stále. Dobu čekání jsme trávili každý po svém. Míra Díra chodil s Dudinkou po okolí, já jsem se věnoval hledání polodrahokamů, neboť na místě, na kterém jsme stáli, stával hrad, jehož zdivo bylo tvořeno betonem, do něhož byly vkládány polodrahokamy. Míra žhavil telefony, rozkládal stan, aby ho osušil, za chvíli balil, aby nebyl ještě více mokrý. Když už nám bylo jasné, že Radek přijede nejdříve v půl desáté, postavili jsme Mírův stan, protože byl pro tři, a odpočívali. Lodě jsme již měli připravené k nakládání. Radek přijel v půl jedenácté. Naložili jsme a že se jedeme vyspat do Hamburku. Ale zapracovala i únava či se k nám obrátilo štěstí zády. Místo nájezdu na dálnici ve směru na Hamburk, jsme po 20 km zjistili, že jsme nabrali směr na Českou republiku. Krátká polemika, rozhodnuto, jedeme domů.
A tak vlastně skončila naše cesta po Labi do Hamburku. Jako parta jsme začali a jako parta skončili. Jako jeden muž jsme se shodli, že nejpřednější je přece zdraví. I když každý si odnesl nějaké ty oděrky, těch 7 km, kdy začíná již město Hamburk, bylo nadosah. Tak snad příště. Ale autem, nebo autobusem.
Ahoj, Kolumbus a spol.
