Tak už se dostáváme do televize! Hurá, nejenom umělá reality show, ale i opravdové zážitky se derou na televizní kanály. A to je vskutku dobře neboť kanál ke kanálu patří, jak pohrdlivě nazývají někteří vodáci pražskou říčku Botič. Neprávem. Ale hezky od začátku. Stejně jako předešlý den na Rokytce, bylo krásně, ale málo vody. Vojta Jančar, hlavní duše tohoto podniku, všem statečně stříkal do pusy mixovaný roztok ferneta s čímsi, o čem prohlašoval, že je to ta správná dezinfekce proti břišnímu tyfu a podobným obdarováním zdejší říčky. Za desetikorunu za list pádla, hozenou do prdelky porcelánové kasičky jsme dostali razítko na čelo a byli vpuštěni na Botič. Po výkladu tratě se ti nejsrdnatější nalodili do svých kocábek již v retenční nádrži a prosvištěli obávanou rourou. Letos, díky nízkému stavu, jsem se toho odvážil i já a zakusil záchodový efekt, takto se asi cítí exkrement, když je spláchnut do potrubí. Za touto vodáckou vymožeností nás čekaly přívětivé hostivařské meandry, opět, díky nižšímu průtoku byly zcela neškodné. První jez u sádek byl milým zhoupnutím a již nás nesla stále ještě relativně čistá voda k jezu Marcela. Toužebně jsme si přáli, aby byla šlajsna zavřená a dalo se skákat takřka ze dvou metrů do vývařiště. Podařilo se. Zdejší atrakci si vyzkoušeli nejenom kajakáři, ale i deblovkáři a pálavisti. Většinou s úspěchem, sem tam se někdo cvaknul, ale oproti minulým ročníkům nemělo vývařiště sílu. Jenom škoda, že jsme zde již neviděli recesisty v hávu bezdomovců, kteří vyrazili na voru sestaveném z duší pneumatik. Zjevně se jim plavidlo rozložilo na prvočinitele.
Za jezem Marcela nás opět propláchly meandry a už tu byl jez v Záběhlicích. I on byl jednoduchý na sjetí a tak nás Vojta Jančar mezi klapáním závěrky fotoaparátu hecoval, ať to jedeme bokem. I bokem to šlo v pohodě. Zde již příroda pomalu ustupovala betonovým výtvorům, začaly první tunely a mosty, stále však nebylo třeba zapínat různě instalovaná světla na helmách. Stupeň v Záběhlicích byl lahůdkou, stejně tak oba další směrem k Vršovicům.
Oříškem bývá stupeň v Plynární, kde se štosovala plavidla a vývařiště se tvářilo, že jen tak někoho nepustí. Ale pustilo, jak kajakáře, tak kanoisty. Zbýval poslední obávaný stupeň – Grébovka. Díky zkušenostem z minula jsem se ani nepokoušel zastavovat před zrychlujícím proudem, který se hrnul na obávaný stupeň. Jen jsem se ubezpečil, že je volno, a hups do vývařiště. Šlo to jak po másle. Ne tak pro chudáky kanoisty za námi. Ti první se snažili před stupněm vystoupit, což se jim i podařilo, leč kanoi již nezachytili. Ta bravurně stupeň skočila, cvakla se a zaparkovala se do vývařiště k levému okraji, tak, aby na ní nikdo nedosáhl. Další posádka deblovky loď sice neopustila, ale hned dole se cvakla a tak byly k lovení kanoe hned dvě. Protože drtivá většina vodáků házečky nevozí, prakticky ani neví, co to je, snažili se lodě vyprostit různými komickými způsoby. Dopadlo to dobře a Grébovka dostála své hrozivé pověsti.
Další trasa vede v regulovaném korytu přes Nusle, kde na posledním kilometru čeká krásný, prostorný tunel. Stačí zapnout světla a nechat se unášet celkem slušným proudem směrem do Vltavy. Raději jsem na svůj kajak přidělal halogenovou svítilnu a tak jsem oproti čelovkovým bludičkám měl vcelku slušný přehled, kam jedu a že se mám té větvi, co je tam již od minulého roku, raději vyhnout. Na posledním stupni v tunelu zmizela halogenka na chvíli pod vlnami a pak už za halasného pokřikování přihlížejících šup do Vltavy. Bylo to fajn, krásné počasí dodalo tu patřičnou atmosféru a ještě večer při televizních zprávách jsme se mohli na sebe podívat, jak nám to slušelo.
Text a foto : Míla Pražák
Kajakářská škola Dronte
www.dronte.cz
