Silvestra jsme na pláži sice nakonec neslavili, ale celkově se akce povedla. V této oblasti i přes Vánoce je poměrně teplo (5-15 stupňů) a vodácká sezóna je tu právě přes zimu. Každá výprava do těchto končin riskuje, že přijede a voda na řekách zde nebude. Před odjezdem jsme se snažili zjistit co nejvíce informací o předpovědi počasí i vodních stavech. Ale i přes příznivé zprávy od kamarádů a místních vodáků jsme řeky s ideálním stavem pro sjetí museli hledat.
Na první den jsme si vybrali řeku Rio Ulla. Nepatří k nejtěžším, ale je na ní dostatek obtížných míst, skoků a vodopádků, pro seznámení s místním stylem pádlování. Ulla nás přivítala hned dvěma zlomenými pádly. Nicméně, jak se v dalších dnech ukázalo, rozhodně ta pádla nebyla poslední, která jsme tu nechali.
Další dny jsme sjeli například řeku Rio Leréz, na které bohužel bylo méně vody kvůli přehradám a elektrárnám, které velkou část vody odváděly. I tak jsme na ní sjeli mimo jiné i dvě přehrady, na kterých tekla voda vrchem přes přepad. Při pohledu zvrchu byly vidět pouze špičky stromů. Také aby né, hráz byla vysoká 15 metrů. Po dojetí spodního úseku se ozývaly hlášky stylu „Na Leréz už nikdy Neléz“, nebo moudro „Všechny cesty vedou do šutrů“.
Rio Verdugo nás dokonce donutila sjezd předčasně ukončit – právě pro nedostatek vody pod přehradou, zhruba v polovině sjížděného úseku. A tak jsme se z kaňonu po dlouhých dvou hodinách a překonání neskutečně hustého a neprostupného trní dostali k silnici a pomocí nezbytné vysílačky se spojili s autem.
Ale největší radost nám udělala legendární řeka Rio Castro Laboreiro na portugalské straně. Večer, kdy jsme k ní přijeli, měla vodu ideální. Do rána bohužel trochu klesla, ale i tak byla sjízdná. Kromě mnoha technických a těžkých peřejí, skoků a zablokovaných míst, nás na ní čekala trojice vodopádů, které jsou těsně za sebou, o výškách šest, osm a jedenáct metrů (a dále pak dvacet metrů vysoký nesjízdný vodopád, který se přenáší). Pocity před tímhle úsekem jsou nepopsatelné. Kdo má závratě, dělá se mu špatně už pouze z pohledu dolů. Protože pokud nejste na hraně vodopádu, hladinu vody dole prostě nevidíte a máte pocit, že jedete kamsi do prázdna.
Mezi jednotlivými vodopády je velmi obtížná záchrana a celkově přístup zde je velmi špatný, opět kvůli hustému neprostupnému trní a korytě řeky vymletému ve skále. Zajištění sjezdu tedy trvalo poměrně dlouho a trochu jsme museli závodit s časem. A i nutnost použít nějaké té připravené záchrany nám jasně dávala najevo, že né nadarmo je tento úsek tak známý nejen svou krásou a jedinečností, ale i obtížností.
Právě na této řece jsme také použili speciální vodotěsnou headcameru zapůjčenou firmou sportkamery.cz a vy se již brzy můžete těšit na sestříhané video a další články, které najdete na našem webu – H2Omaniaks.com (trailer již je online - www.h2omaniaks.com)
Na závěr ještě dovolte malou pozvánku – 16.ledna odlétáme na Nový Zéland, čímž zároveň startuje náš zatím největší projekt – „Nový Zéland očima kajakářů“. Reportáže budete moci vidět kromě na webech také v České televizi a pravidelné zprávy o projektu bude vysílat rádio Beat. Po návratu chystáme filmového průvodce po Zélandu (a hlavně po sportovních a adrenalinových možnostech této země), prezentování na festivalech a vydání cestopisu. Více o projektu se dozvíte na webu akce: zeland.h2omaniaks.com
