… aneb kterak nováček k novému sportu propadnul
Sedím v kajaku na břehu Vltavy, setinky těsně před odrazem utíkají a já se chystám vůbec poprvé v kajaku vyjet na volně běžící vodu. Je v tom napjaté očekávání, dost váhání – už tak jsem nastydlá a koupat se mi i přes neoprenové vymoženosti rozhodně nechce; malinko strachu a pořádná dávka zvědavosti. Nakonec se kousnu, připravím pádlo a radši dřív než si to stačím rozmyslet se sunu k vodě. Voda mě popadne, mám konečně šanci poznat, jak se vlastně kajak na vodě chová, ale moc času na to nemám – už dva metry pode mnou je pěkný plochý šutr, který musím co nejrychleji objet, tudíž pádluju co to dá a snažím se zatočit podél.O nějakém najíždění z vracáku nemůže být řeč, zatím jsem ráda, že mě lodička drží nad hladinou a že je o moc stabilnější, než jsem čekala. Jo, Bertík je prostě Bertík, už od prvních metrů získávám pocit, že mu budu během dne mnohokrát vděčná – a taky že jo...
Při prvním srocení si ještě s Bertíkem moc nerozumíme, nevím jak moc ho ovlivňuje proud a jakou má setrvačnost, tak místo plynulého zastavení objímám své první dnešní houští. Míla na mě poněkud ustaraně zírá a já se mu ani nedivím. Vrbičky jsem „ustála“ a pomalinku se vydáváme dál. Míla na mě po mém extempóre radši dává pozor a čas od času se snaží přidat radu k dobru. Bohužel většinou těsně potom co vyjíždíme, takže přesně v ten moment, kdy bojuji se stále zrádným vracákem a moje veškerá pozornost je upřena na dorovnávání balancu (za jehož rozhození si můžu sama díky malému, moc krátkému případně neexistujícímu náklonu), takže z toho bohužel moc nevnímám. Vltava je v těchto místech úzká a samý meandr, takže šance na zpomalení a počkání na Mílu není. Tak dál chytám poloviny a třetinky dobře míněných rad a co zaslechnu se snažím zabudovat do dalšího výjezdu.
Čas ubíhá a v zápalu boje se zatáčkami, houpáky a občas příliš rychlým Bertíkem ani netuším, kolik jsme vlastně ujeli. Na Bertíka si pomalu zvykám (je to šikulka, kam se hrabe na těžkopádnou kánoi, na kterou jsem zvyklá), ale stejně pořád ještě nevím, jak moc je na něj spolehnutí.
Pak najednou Jícha vepředu zpomaluje a prý ať se rozjedu, poslední odraz pádlem těsně před zlomem a při dopadu záklon – jde se skákat! Tak to ne, to po mně, čistokrevném kanoistovi přece nemůžete chtít – při podobných „srandičkách“ se lámou a zvrhávají lodě, silní muži mizí ve vlnách a siroty se při pohledu na vodu rozpláčou! Leč jsem tu na Jíchovo dobrozdání a slíbení, že budu na slovo poslouchat, tak veškeré námitky polykám a dřív než mi dojde na co se vlastně chystám se rozjíždím v Jíchových stopách: podle pokynů rovnám před hupem loď, poslední záběr pádlem před hranou a trošku do záklonu (že mám zvedat pádlo nad hlavu se dozvídám až večer při prohlížení fotek) – ani nevím jak, najednou jsem dole, Bertík už zase odvedl skvělou práci a já si můžu užívat suchých hadříků ještě o chvilinku déle :o) Přiznám se, že po tomhle skoku jsem začala Bertíkovi hodně a moc důvěřovat - je to lodička co podrží a naschvál nikoho nevykoupe. Taky při čím dál větší ujeté vzdálenosti zjišťuji, že opravdu ze spousty situací se dá prostě vypádlovat – nepřemýšlet, držet loď rovně, řídit se instinktem a makat dokud nejsem mimo zrádný úsek. Zbytek dne jsem si už užívala, i když občas ve mně zahlodaly pochybnosti, jestli je to opravdu dobrý nápad jet právě tuhle šlajsnu nebo obzvlášť vypečený meandr. Leč rozhodla jsem se slepě důvěřovat Jíchovi, že za utopence by asi odpovědnost nést nechtěl a lovit někoho že je na poměrně úzké řece asi docela práce. Tudíž kdykoli mi bylo řečeno „jeď“, bez odmluv a dalšího váhání jsem se prostě rozjela. Nějakým zázrakem se nám podařilo dorazit k autobusu s poměrně příznivým skórem krys, které se zakusovaly pouze do pokročilejších lodí a začátečničtí Bertíci v nich nevzbuzovali pražádný zájem. Asi příliš snadná kořist…Navečer jsme se přesunuli do luxusně vybavené tělocvičny v Hartmanicích, kde světe div se tekla teplá sprcha a topení k sušení věcí dokonce hřálo. Většina se vydala na průzkum místních gastronomických specialit a po uspokojení chuťových pohárků jali se (opět v nocležišti) uspokojovat smysly sluchové. Vzhledem k výhledu zdolávání peřejí Otavy jsme byli po desáté večerní zahnáni a ani lepé tóny deroucí se z Janina hrdla na tom nic nezměnily.
Ráno nás bus povozil kolem Otavy, takže jsme měli možnost prohlédnout si kousek toho, co nás čekalo. K všeobecné radosti byla voda prohlášena za „tak akorát“, tudíž jsme se jali vyhazovat věci u Čenkárny. Já si horní etapu na Jíchovo doporučení nechala na příště (asi mi bude znít ještě dlouho v uších Jíchovo „Ty máš na to, abys to sjela, ale v žádném případě tam nezastavíš“) a spolu s Ivčou jsme se nechaly odvézt Petrem o půlhodinku níž po řece, kde jsme vyběhly s Bertíky přes rameno na poměrně příznivý kamenitý plácek hned u vody. Ani jsme dlouho nečekaly a za chvilku kolem proplouvali nejdřív lidičkové v lodích a s nimi i lodě a lidičkové bez lodí – no prostě na rozdíl od soboty úrodička. Poté, co jsme se srotili, pomohli si navzájem s kajaky / foťákem / pádly / šprickami / čímkoliv nás čekalo poměrně pohodové sjetí čiperné Otavy. Plováček byl až do výlezu jen jeden (a opět přišly krysy na chuť lepším lodím), někteří si i pohráli na větších vlnách, okukující turisté si taky přišli na své – prostě všeobecná spokojenost. V autobuse nás všeobecně přepadla žravá, tak jsme futrovali veškeré zbytky (taky kdo se s tím má vláčet domů).
Takže na závěr: moc Jíchovi děkuju že se nebál uvázat si nováčka na krk – už teď se na Vás těším na další vodě a při potrénování na kanále! Martina
Text a foto: Míla Pražák
Kajakářská škola Dronte
www.dronte.cz
