Poté, co jsme mnohokrát v Alpách absolvovali víkendové výstupy i náročné týdenní přechody jednotlivých horských skupin, i po zkušenostech z delších cest do velehor nás jednoho dne začaly napadat myšlenky na nějaký delší souvislý přechod hlavního alpského hřebene. Je možné zvládnout několikatýdenní pochod v horách s veškerým potřebným vybavením na zádech? A bylo by to vůbec v našich silách?
K takovým otázkám nás přivedla četba o „Putování okolo Jižních Tyrol“ Reinholda Messnera a Hanse Kammerlandera, kteří na podzim roku 1991 při 41-denním okružním pochodu překonali 1000 km po hranici J. Tyrol a vystoupili na 100 vrcholů. Inspirací se nám stal i první úplný přechod Alp, který s lyžemi na jaře roku 1956 uskutečnila skupinka alpinistů kolem Waltera Bonattiho. Byla to pro nás svým způsobem výzva a s entusiasmem jistě podobným legendárním horolezcům jsme začali plánovat naši výpravu.
Rozhodli jsme se pro trasu co do délky poněkud skromnější. Nemohli jsme samozřejmě spoléhat na služby horských vůdců, ani zásoby v cíli denních etap. Navíc jsme akci zamýšleli jako posezónní, kdy je většina chat již zavřená. Cílem se nám stal hlavní alpský hřeben vymezený průsmyky Katschbergsattel a Brennerpass, tedy Vysoké Taury a Zillertalské Alpy. Trasu jsme plánovali urazit během třech až čtyřech týdnů, z velké většiny po cestě označené jako 02 – Zentralalpenweg a pokusit se vystoupit přitom na zhruba třicet třítisícovek.
Den D nastává 27. září, kdy večer po nabalení zásob vyrážíme z Prahy směrem na Salzburg a Villach, aby nás kamarádi jedoucí do Itálie po 3. hodině ranní vysadili za Katschbergským tunelem na začátku údolí Pöllatal. Za jasné noci jsme si ustlali pod střechou jakési útulny poblíž Schoberblickhütte (1 300 m) a dopoledne v 11:30 se po složitém balení konečně vydáváme na pochod. Slunce pálí jako v létě a my notně obtěžkáni více než čtyřicetikilovými batohy začínáme pomalu stoupat údolím k lovecké chatě Lanisch-Ochsenhütte (1 948 m) a dále kolem vodopádů a stejnojmenných malebných jezer. Zde se setkáváme s prvními turisty, kteří si po pohledu na naše batohy a po informaci o cíli cesty klepou na čelo. Vzhledem k vysoké teplotě, jasné obloze a nesnesitelné zátěži toho začínáme mít brzy plné zuby a je nám jasné, že takhle to dlouho nepůjde. Kolem 18. hodiny již padáme vyčerpáním a v ledovcovém karu pod východní stěnou Hafneru stavíme stan.
Mohutné ujídání zásob není moc platné, a tak na druhý den necháváme na místě ovoce a nějaké müsli. Moc nám to ale nepomáhá a stejně pomalu stoupáme asi 400 výškových metrů zbývajících do sedla Lanischscharte (2 897 m), pak klesáme mohutným suťoviskem k rozcestí pod nejvýchodnější třítisícovkou. Sestup se ukazuje pro bolavé kyčle ještě obtížnějším než stoupání a moc veselo nám není. Po sundání batohů jsme jako ve stavu beztíže a nalehko si vybíháme na Gr. Hafner (3 076 m). Z vrcholu rozeznáváme na severu masív Dachsteinu, na východě hřeben Nízkých Taur s mohutným Hochgollingem a západním směrem se kocháme ledovým masívem Hochalmspitze. Po sestupu k nenáviděným batohům odpočíváme kousek níže na ještě otevřené Kattowitzer Hütte (2 319 m), která je poslední zářijový víkend v obležení turistů a po nezbytném doplnění energie a dalším odložení části zásob sestupujeme po cestě Salzgittersteig ke Sporthotelu Maltatal (1 931 m). Kolem přehrady Speicher Kölnbrein pokračujeme po široké cestě ještě asi dvě hodiny a téměř za tmy stavíme stan u ledovcové říčky, když tu Láďa zjišťuje, že nemá na batohu jednu z pohorek (podél přehrady šlapal v sandálech). Nasazuje tedy čelovku a po dvanáctihodinovém pochodu se vydává značně unaveným indiánským během do tmy zpět podél celé přehrady. Vrací se bez úspěchu kolem 22. hodiny s šestnácti kilometry navíc a nejčernějšími úvahami o dalším pokračování. Po chvíli si jdu vyčistit zuby a pár metrů od stanu pod kamenem na břehu potůčku jsem jeho botu našel. Noc je opět výjimečně teplá.Ráno nás po předchozích dvou dnech s těžkými batohy bolí úplně všechno. Vrcholky jsou v mracích, a tak se rozhodujeme rovnou pokračovat a vynechat tak plánovaný vrchol Hochalmspitze. Uvědomujeme si, že nás bude čekat rozhodnutí, zda se vydávat na všechny původně plánované vrcholy nebo přechod vůbec stihnout. Když po pár dnech a prvním sněžení dojde na lámání chleba, logicky volíme druhou alternativu.
Po krátké zastávce na pěkné Osnabrücker Hütte (2 022 m) strmě stoupáme – opět ve vedru - do sedla Groβelendscharte (2 675 m) a za ním se napojujeme na Cellerweg. Asi po hodině odkládám na rozcestí batoh a vydávám se jen s cepínem na Ankogel (3 250 m). Na Láďovi se plně projevuje včerejší večerní procházka a rozhoduje se počkat dole, aby byl vůbec schopen dojít k plánovanému dnešnímu cíli. Na vrcholu moc nezdržuji, drobně tu sněží a není nic vidět. Láďa se mezitím přesunul do úkrytu k horní stanici Ankogelbahn; odtud pokračujeme na Göttinger Weg. Nechce se ani věřit, že se jedná o 5 000 let starou obchodní stezku Římanů vedoucí na severní stranu Alp přes sedlo Korntauern. Opouštíme ji u jezírka Kl. Tauern See a pokračujeme už dost vyčerpaní k neobhospodařované Mindener Hütte (2 428 m). Láďa si pochvaluje své zbabělé rozhodnutí nejít na Ankogel a já s více než 2 000 nastoupanými metry sotva pletu nohama. K večeru už to chce velké soustředění na každý krok, aby nedošlo ke zranění. Na chatě se potkáváme se dvěma mladými Němci, kteří přišli z Bad Gasteinu a chystají se na Hochalmspitze a Detmolder Grat, který si prohlížíme ozářený zapadajícím sluncem. Chata asi pro patnáct lidí je výborně vybavena, nechybí zařízená kuchyň, kamna, kytara ani rádio napájené solárními panely.
Odpočatí po komfortní noci na Mindener Hütte pokračujeme další den po Tauern Höhenweg se zastávkou asi po třech hodinách na Hagener Hütte (2 446 m), která je zřejmě poslední den otevřená a plná lidí. Tady se loučíme se skupinou Ankogelu a vstupujeme do části Taur proslavené těžbou zlata. Přes sedlo Feldseescharte (2712 m), kde odpočíváme u plechového Weiβgerberova bivaku, se dostáváme po dalších pěti nekonečných hodinách v suťovisku na již zavřenou Duisburger Hütte (2 600 m). Bývalý winterraum, přeměněný na skladiště, je otevřený, a tak se ubytováváme zde. V objektu vodárny nabíráme rezavou vodu a v překvapivě funkční elektrické zásuvce dobíjíme mobil. V mlze a šeru vypadá okolí chaty necitlivě zcivilizované sjezdovkami i nedaleká lanovka na Mölltalergletscher působí poněkud depresivně.
Také ráno se všude kolem převalují mraky, fouká a evidentně dochází k výrazné změně počasí. Začínáme sestupem po sjezdovce k přehradě Hochwurtenspeicher a zahříváme se následným výstupem do sedla Fraganter Scharte (2 753 m); doprovázeni stádem kozorožců pokračujeme po hřebenu přes Goldbergtauernkopf do sedélka Niedere Scharte (2 695 m). Strmě sestupujeme na první ledovec na naší cestě Goldbergkees, který vodorovně přecházíme. Chvíli nám trvá, než najdeme nástup na skalnatý hřebínek, po němž vystupujeme k Rojacher Hütte (2 718 m). Na hřebenu pěkně fučí, a tak jsme rádi, že je chata ještě otevřená a můžeme se na chvíli schovat. Nikdo tu není a uvnitř na zdi visí vzkaz od chataře, že šel do údolí splnit svou občanskou povinnost – zúčastnit se parlamentních voleb – a případní návštěvníci se mají obsloužit sami. Další postup v silném větru po exponovaném hřebínku nás docela vyčerpává. Asi po dvou hodinách jsme konečně na Hoher Sonnblicku (3 105 m). Od nepříliš vlídného pracovníka meteorologické stanice si půjčujeme klíče od winterraumu. Dostává se nám varování před extrémně špatným počasím v následujících dnech a doporučení k okamžitému sestupu do údolí. Sdělujeme své plány, ale odpovědí je nám jen nechápavé kroucení hlavou. Musíme se tedy připravit na nejhorší. Zvažujeme sice, zda nejít ještě dál, protože jsme toho moc neušli a ani únavu zatím příliš necítíme, ale nechce se nám odpoledne za zhoršujících se podmínek nastupovat do exponovaného hřebene.
Další den se nám správnost našeho rozhodnutí potvrzuje. Ráno je sice vítr ještě silnější a viditelnost pouhých třicet metrů, ale zatím nesněží. Rozhodujeme se tedy pokračovat po hřebenu přes Hocharn do bivaku Otto Umlauft. Sestupujeme na ledovec Kleinfleiβkees a po krátkém traverzu chvíli hledáme cestu na skálu – vypadá to tu poněkud jinak než před pěti lety, kdy jsme tu byli poprvé. Delikátní nástup ze strmého ledu usnadňuje fixní lano, ale ani tak to s těžkými batohy není nijak snadné. Po hřebenu pokračujeme přes Goldzechkopf (3 042 m) a sedlo Goldzechscharte (2 859 m) na Hocharn (3 254 m). Silný poryv větru mě v jednu chvíli sráží k zemi – naštěstí v místě, kde hřeben není nijak ostrý, a tak se na nejvyšším vrcholu skupiny nezdržujeme a opatrně sestupujeme po severozápadním hřebenu přes Schneehorn (3 062 m) a Artlhöhe (3 084 m) k bivaku Otto Umlauft (2 987 m), kde po delším rozhodování pro špatné počasí končíme. Bivak je sice miniaturní a stroze zařízený, ale leží přímo na hřebenu na krásném místě. Rozpouštíme sníh a vaříme čaj. Kromě špaget objevujeme tyrolský schüttelbrot (křupavé chlebové placky s kmínem), který je vítaným doplňkem naší už poněkud jednotvárné stravy skládající se z instantních polévek, kaší a sušeného masa. V noci se vítr obrací na severní a začíná sněžit.
Sedmý den přichází ke slovu naše zimní vybavení - vydáváme se na cestu za hustého sněžení ve dvaceti centimetrech nového sněhu. Po místy exponovaném hřebínku postupujeme na Krummelkeeskopf (3 103 m) a Noespitze (3 010 m). V jednom úseku se dostávám do značných potíží. Skála je pokrytá novým sněhem a místy i dost ledovatá; ještě že máme lano a vše na jištění – v batohu nás to pěkně hřeje. Přecházíme Hinteres Modereck (2 932 m) a po třech a půl hodinách stojíme na sedle Hochtor (2 575 m). Pod sebou chvílemi vidíme glocknerskou silnici a občas slyšíme i nějaké auto. Máme pocit, že nám do plánovaného cíle dnešního dne moc nezbývá, a že nám to jde i přes špatné počasí jako na drátku. Za pár hodin už ale víme, že všechno je jinak, a že si dnes sáhneme hodně hluboko.
Ve vánici pokračujeme na sedlo Brennkogelscharte (2 637 m), za nímž ztrácíme značku a s důvěrou se vydáváme po mužicích. Brzy zjistíme, že ti vedou úplně jinam – omylem si tak vyšlápneme na Brennkogel (3 018 m). Odtud se vracíme zpět a po několikahodinovém hledání v hlubokém sněhu a za minimální viditelnosti nakonec přece jen nacházíme cestu přes ledovec Guttalkees a kolem zbytků jakési chaty (Bei der Knappenstube) vystupujeme na exponovaný hřebínek a asi po hodině přelézání a oblézání skalních věží konečně v 18 hodin stojíme na vrcholu Spielmann (3 027 m). Pěkně si s námi pohrál, říkáme si. U vrcholového kříže zjišťujeme, že vrchol patří mezi tzv. „7 summits“ Vysokých Taur. Vánice naštěstí na chvíli ustala a my tušíme sestupovou trasu po severozápadním hřebenu. Za soumraku pádíme dolů do sedla Untere Pfandl Scharte (2 663 m), pod nímž v kotlině na místě bývalého ledovce Südl.-Pfandlschartenkees stavíme nad jezerem stan. Po dvanácti hodinách toho máme opravdu dost.
Ráno může být až půl metru nového sněhu. Vůbec nepochybujeme o tom, že budeme rádi, když se dovlečeme na Franz-Josefs-Höhe (2 360 m) a tam se pod střechou na parkovišti po zbytek dne pokusíme vše usušit a dát se nějak dohromady. Sestup po loukách v měknoucím sněhu se místy mění v klouzačku a když se živí a zdraví dostaneme o 400 metrů níže k chatě Glockner Haus (2 130 m), pokorně pokračujeme po silnici na zmíněné parkoviště Franz-Josefs-Höhe. Rozhodujeme, že Grossglockner necháme pro tentokrát svému osudu, protože výstup v novém sněhu by nás určitě připravil o dost sil a za jeden den bychom to velmi pravděpodobně stejně nestihli. Relaxujeme a přespáváme tedy na osvědčeném schodišti na kraji patrového parkoviště, úspěšně sušíme a spřádáme plány, jak strávíme další den – na jeho konci očekáváme příjezd přátel, kteří nám mají na víkend dělat doprovod. A také se těšíme, že nám přivezou něco „normálního“ k jídlu.
Další den se tedy rozhodujeme vyrazit nalehko na jednoduchý Johannisberg (3 453 m), který je časově dostupnější a na němž jsme zatím ani jeden nebyl. Přes noc se vyjasnilo a výhled na Grossglockner je úžasný. Cesta začíná naučnou stezkou vedoucí mnoha tunely po tzv. Gamsgrubenweg a zhruba po jeden a půl hodině nastupujeme na ledovec Südl-Bockkarkees, po němž docházíme na chatu Oberwalder Hütte (2 973 m). Tu zrovna uklízejí a připravují k zazimování, příští den ji mají zavřít. Zajišťujeme si, že nám ponechají otevřený winterraum – mj. skvěle vybavený – a rázem je vyřešen program a nocleh na příští den, kdy nás bude o něco víc. Po horním ledovci Pasterze pokračujeme za úmorného vedra a prakticky stále po kolena v novém sněhu směrem k ledové pyramidě Johannisbergu. Cestou opakovaně narážíme na skryté trhliny v ledovci a raději vážeme na laně mezi sebou uzly.
V prudkém svahu pod vrcholovým hřebenem máme sněhu do pasu, snažíme se traverzovat, když to najednou pár metrů nad námi zapraská a vidíme jak se na nás sune masa sněhu. Zarážíme cepíny, které první nápor sněhu drží, pak nám ale ujíždí pevná půda pod nohama a i cepíny povolují, voláme na sebe a snažíme se plavat. Už jsem hlavou ve sněhu, když se asi po třiceti metrech na mírnějším svahu zastavujeme – kousek nad pásem velkých trhlin. Chvíli se vzpamatováváme z šoku a pak pokračujeme na vrchol přímo po hřebenu, kde je sníh vyfoukaný. Sestupujeme stejnou cestou a hvězdnou noc trávíme opět na schodišti parkoviště, když po půlnoci přijíždí auto našich přátel. Ráno si přibalujeme pár drobností od přátel a společně opakujeme výstup na Oberwalder Hütte, kde ve winterraumu necháváme věci a nalehko pokračujeme směrem na Klockerin, plánovaný cíl dnešního odpočinkového dne. Na Mitt. Bären-Kopf (3 356 m) se však kazí počasí a začíná opět sněžit. Rozhodujeme se neriskovat bloudění na ledovci a za vrcholem to obracíme. Jaké je naše překvapení ve winterraumu, když zjišťujeme, že nám tu chatař před odchodem do údolí nechal spoustu jídla, včetně guláše a čerstvého chleba. Zbytek dne tak trávíme přecpáváním se a vytvářením zásob na další dny.
Celý večer sněží, ale ráno je opět jako vymalované. V novém sněhu pomalu stoupáme do sedla Obere Ödenwinkelscharte (3 261 m), loučíme se s kamarády, kteří vyrážejí normálou na Johannisberg, zatímco nás čeká sestup po ledovci Ödenwinkelkees k jezeru Weiβsee. Ukazuje se, že sestup nebude nic snadného – strmá skála je kompletně zasněžená a navátý sníh spolu s neznatelnou cestou činí ze sestupu hodně nepříjemnou záležitost. K tomu všemu se přidává pražící slunce a přes minimální uraženou vzdálenost toho máme již brzy odpoledne plné zuby. Láďa má problémy způsobené silným sluncem a u Weiβsee musí delší dobu odpočívat. Plánovaný další přechod přes ledovec k chatě Karl-Fürst-Hütte se tak dostává do oblasti fantazie. Nedaleká luxusní chata Rudolfs-Hütte (2 311 m) je sice již zavřená, ale pracovník meteorologické stanice nás ochotně nechává přespat v lyžárně. Máme tak možnost vařit v obrovské hotelové kuchyni, jejíž zásoby nám poslouží ke zpestření jídelníčku. Předpověď počasí máme doslova z první ruky a je naštěstí vynikající na celé další čtyři dny. Trochu však máme obavy z dalšího vývoje, kdy hluboký sníh dramaticky zpomaluje náš další postup.
Dvanáctý den začínáme stoupáním po ledovci Sonnblickkees do sedla Granatscharte (2 950 m). Chůze je náročná, boříme se po kolena, svrchní vrstva sněhu je navíc zmrzlá. Láďa se dál trápí a se zvyšující se teplotou a silou slunce je stále víc závislý na mně. Odtáhl jsem celý den sám. Ze sedla stoupáme nalehko na Stubacher Sonnblick (3 088 m), odkud se nám nabízí jedinečné pohledy na vrcholky v oblasti Glockneru i Venedigeru. Ze sedla sestupujeme nejprve po ledovci a pak se několik hodin boříme v nekonečně dlouhé zasněžené suti a kolem bivakovací chaty Karl-Fürst-Hütte klesáme k jezeru Schandla See; po odpočinku a doplnění tekutin pokračujeme přes sedlo Wilde Mander Scharte (2 650 m) k jezeru Daber See, pod nímž k večeru nacházíme asi jedinou travnatou plošinku široko daleko a po delší době stavíme stan. U dalšího jezera Grüner See se následujícího dne kvůli sněhu rozhodujeme pro další postup údolím. Nechceme riskovat časové ztráty v zasněžené suti, kde je každý krok sázkou do loterie a raději sestoupíme téměř kilometr dolů. Na několik hodin tak opuštíme cestu Venediger Höhenweg a sestupujeme po pastvinách do údolí k Matreier Tauernhaus (1 530 m). Je docela teplo a u potoka Gschlössbach se po delší době věnujeme hygieně. V poledne začínáme opět stoupat po silničce na konec údolí přes nádhernou vesničku Innergschlöss a dále prudce vzhůru po pastvinách kolem Alte Prager Hütte až do winterraumu na Neue Prager Hütte (2 782 m). Výstup jde překvapivě lehce, organismus se již konečně adaptoval na těžké batohy a dostáváme se na naši normální rychlost stoupání natěžko – cca 500 metrů za hodinu. Winterraum na Neue Prager Hütte je dokonale vybaven (kamna, elektřina, jídlo), takže si dostatečně odpočineme před výstupem na nejvyšší bod naší cesty – ledového krále Gr. Venediger (3 666 m).
Další den trávíme téměř celý na ledovci – po počátečním hledání cesty stoupáme asi tři hodiny v trhlinách na Venediger, pak nalehko na Rainerhorn (3 559 m). Původně plánovaný přechod západním hřebenem Venedigeru na Gr. Geiger nám natěžko přijde jako příliš riskantní a odpoledne sestupujeme po ledovci Obersulzbachkees na chatu Kürsinger Hütte (2 548 m). Winterraum u chaty nás odmění značnými zásobami nejrůznějšího jídla a večeře je tedy královská – těstoviny se sýrovou omáčkou, tuňák a sušené banány. Ráno zjišťujeme, že sestup na ledovec Obersulzbachkees je uzavřen kvůli sesuvu půdy. Scházíme tedy do údolí cestou Klammlweg a pak stoupáme k bráně ledovce, kde bychom se měli opět napojit na zamýšlenou cestu. U ledovcového jezírka se ale nestačíme divit, i z druhé strany je cesta stržená a nástup na skálu je po sesuvu půdu nemožný. Vracíme se a hledáme vlastní cestu po strmých, zasněžených plotnách až po zhruba 500 výškových metrech konečně narazíme na hřebínku na značku. Pokračujeme po ledovci mezi trhlinami až na Gamsspitzl (2 888 m) a odtud sestupujeme s krátkou zastávkou u Warnsdorfer Hütte (2324 m) do údolí, kde překračujeme podél ledové vody říčky Krimmler Ache a v pozdním odpoledni stoupáme pod mohutnou severní stěnou Dreiherrnspitze do hraničního sedla Birnlücke (2 665 m). Vstupujeme do Jižních Tyrol a kousek pod sedlem v chatě Birnlücken Hütte (2 442 m) se ubytováváme ve skromném winterraumu. Chata má být již delší dobu zavřená, přesto se zde svítí a na dveřích je cedulka „Přijdu hned“. Čekáme tedy na příchod chataře, ale nikdo se neobjevuje. Den hodnotíme jako velice úspěšný a začínáme si opatrně připouštět myšlenku, že bychom vše mohli stihnout podle plánu.
Šestnáctý den začínáme opět za jasného počasí mírným stoupáním po cestě Lausitzer Weg k sedlu Krimmler Tauern (2 633 m), kde za hlaholu temperamentních Italů a cinkání zvonců pozorujeme scénu jako z nějakého filmu - převádění početného stáda krav po strmé horské stezce z rakouské na italskou stranu. Pokračujeme další tři hodiny pod Rauchkofel (3 252 m); vrchol s obrovským dřevěným křížem zdoláváme nalehko a poté sestupujeme k jezeru Waldner See, kde za silného větru stavíme stan. Původně plánovaný přechod hřebene zpět na rakouskou stranu vzdáváme pro obtížnou průchodnost cesty po ledovci a velké riziko, že se budeme muset stejně vracet zpět. Ráno sestupujeme strmě 1 200 výškových metrů do údolí Ahrntal, abychom doplnili tenčící se zásoby jídla. Počasí se viditelně horší. Po nákupu čerstvého voňavého chleba v pekárně a dalších potravin v obchůdku v St. Jakobu pokračujeme údolím až do obce St. Johann (1 018 m), odkud stoupáme již za silného deště na Daimer Alm (1 872 m), kde zůstáváme na noc v rozestavěné chatě. Intenzivně doplňuji tekutiny lahvovým pivem, které tu zanechali dělníci. Láďa dává přednost džusu. Celou noc prší a vlhkost je extrémní, což pociťují i naše péřové spacáky.
Ráno je ale opět jasno a my promrzlí a provlhlí pokračujeme ve stoupání, teď už ve sněhu, a ve výšce zhruba 2 500 m se napojujeme na Stabeler Weg. Po ní přecházíme přes 3 značně exponovaná sedla, místy po pás ve sněhu, až v pozdním odpoledni přicházíme na Chemnitzer Hütte v sedle Nevesjoch (2 420 m), kde se k našemu překvapení zrovna koná zavírací akce. Chata je narvaná k prasknutí, ozývá se zpěv, harmonika a housle. Většina návštěvníků je již posilněna alkoholem, a tak se rychle stáváme atrakcí. Náhlá popularita a pozvání k přípitkům nám však v tuto chvíli vůbec nejsou příjemné, a tak jsme rádi, když po dvou hodinách čekání nás chatař ubytovává v mattrazenlageru. K večeru se zbylí návštěvníci rázem odpotácejí sněhem do údolí a zůstane jen chatař Roland s rodinou. Během večeře nás vydatně zásobuje zbylým pivem, které ze slušnosti přijímá i Láďa, jinak zapřísáhlý abstinent. Musím tedy hájit čest obou a pokračuji v doplňování vitamínů započatém minulý večer. S Rolandem konzultujeme naši další trasu, což u něj vyvolává vrásky na čele a žádá nás, abychom to přehodnotili. Slibujeme mu tedy maximální opatrnost a ráno se za krásného inverzního počasí vydáváme na další cestu po Neves Höhenweg. Míjíme odbočku na Turnerkamp a pak chvíli hledáme cestu na náš dnešní cíl – 3 478 m vysoký Gr. Möseler. Asi po tříhodinovém výstupu nalehko zasněženou sutí a krátce po ledovci do sedla stojíme na vrcholu s jedinečnými výhledy na okolní vrcholky vystupující z moře mraků. Pak ještě jdeme na Kl. Möseler (3 405 m) a po nepříjemném sestupu v měknoucím sněhu k batohům pokračujeme ještě asi 2 hodiny na Edelraut Hütte stojící v sedle Eisbrugjoch (2 545 m), kde v prostorném bivaku vaříme a sušíme věci. Vzpomínáme, jak jsme tu před šesti lety bohatě hoštěni chatařem Tony Weiβsteinerem strávili tři dny čekáním na počasí a přitom jsme v chatové knize četli o návštěvě Messnera s Kammerlanderem při jejich putování okolo Jižních Tyrol. Bohužel zde nyní žádné jídlo nenacházíme a začínáme si uvědomovat, že konec přechodu bude provázen jeho stále tíživějším nedostatkem.
Inverzní počasí přetrvává, a tak ráno dvacátý den naší cesty stoupáme nalehko po krásném exponovaném hřebínku přes Niederer (3 264 m) na Hoher Weiβzint (3 371 m), stejnou cestou sestupujeme zpět na chatu a po odpočinku odpoledne pokračujeme přes sedlo Untere Weiβzintscharte (2 928 m) v hlubokém navátém prašanu na ledovec Gliderferner a po jeho překročení na chatu Hochfeiler Hütte (2 710 m), kde se ubytováváme opět ve winterraumu.
Další den ráno vystupujeme opět nad mraky poměrně svižně na nejvyšší vrchol Zillertalských Alp – 3 510 m vysoký Hochfeiler. Ledovcové vrcholy na západ od nás již jsou ve Stubaiských a Ötztalských Alpách. Strmým sestupem se dostáváme do údolí Pfitschertal (1 730 m) a opět stoupáme k hraniční chatě Pfitscher Joch Haus. Zde se proti plánu rozhodujeme pokračovat dál po cestě Landshuter Höhenweg ještě asi tři a půl hodiny na Landshuter-Europahütte (2 693 m). Tady ve winterraumu potkáváme Crosbyho z Plzně, který je na túře z Brenneru. Společně probíráme naše zážitky z hor, topíme briketami v kamnech a spořádáme naprosto poslední zbytky našich zásob. Únava je znát a druhý den ráno přemlouváme klouby k poslednímu sestupu do údolí. Za tři hodiny stojíme šťastní v Brennerském průsmyku, po dvaceti dnech a deseti hodinách pochodu z našeho výchozího bodu, během nichž jsme nastoupali zhruba 30 000 výškových metrů a zdolali nakonec „jen“ dvacet tři třítisícových vrcholů. Po koupeli v jezeru Brennersee jdeme vše zaslouženě oslavit do místní pizzerie a s příjemným pocitem na duši přemýšlíme o vlastních hranicích.
Účastníci akce používali výrobky firem Direct Alpine (komplet Devil Alpine, bunda Fitz Roy, kalhoty Couloir a Mountaineer, pulover Element), Klettermussen (péřová bunda Liv, bunda Froste), Devold (vlněné prádlo), Trek Sport (batohy Patagonia 80, spacáky Trekker Down, návleky Expedition) a Hannah (stan Attack II).
Rádi bychom poděkovali firmám Hudy Sport, Direct Alpine, North Trappers, Trek Sport, Hannah, Indiana a Emco a také kamarádovi Honzovi Vokurkovi alias „Vokounovi“ za jejich podporu na této akci.
