Neděle odpoledne už patří rakouským dálnicím a tupě se chovajícím řidičům v jízdních pruzích. Před Innsbruckem už Vikošovi dochází trpělivost – vytroubí a vybliká švýcarské Ferrari, které nám zpestřuje cestu, tudíž dostane poučení a dívá se nám po chvilce už jen na chvost. Večer zakempujeme na horním parkovišti v údolní stanici lanovky, která se vlní od Suldenu přes chatu Schaubach na Suldenspitze.
První na paškál si bereme výstup na ORTLER (3905 m) přes hřeben HINTERGRAT, který je fest dlouhý a má přes 1200m převýšení, vede přímo na ledovou hlavu bývalého nejvyššího kopce Rakouska-Uherska. Aklimatizačně vystupujeme do pohůdky k nástupu na hřeben, kde rozděláváme ultramonsterlite Vikoškův stan. Tímto je rozhodnuto lézt na těžko :-)
Po půlnoci nám padají chvilku omluvenky, ale bohužel ve 4 ráno nastupujeme ve formě čelovkových hadů směrem k výrazné věži SIGNALKOPF, která určuje směr výstupu. Výstup je kombinovaný na skále a ledových hřebíncích. Jakmile se ostatní navazují na hřebenu na lano, přichází náš čas a sólujeme celý hřeben přes 2 poměrně těžké skalní pasáže (spára a traverz v vhloubení) až na vrchol ve fantastickém času 4 hodiny.
Na vrcholu, jsme v 8 hodin ráno, bohužel druzí, neboť z druhé strany vystoupil chvilku před námi rakouský borec od chaty Payer. Sestupujeme normálkou přes ledovec a nekonečný mravenčí hřeben s lezeckými úseky k chatě Payer a pak bruslíme zkratkovým žlabem a cestičkou k chatě Tabaretta, kde je přelidněno, pak dále morénou pod severní stěnu, kde zavzpomínáme na náš krutý výstup severní stěnou s bivakem Lombardi … Haluzíme traverzovou cestu nad Suldenem až k dolní stanici lanovky, kde kotví naše loď jménem Octavia. Nevíme co dřív, jestli těžkooděnce(1,5 litru Zlatopramenu v plastové láhvi) nebo brambory, bůček a tyhle mňamózy. Nicméně základ je sundat hydry ze zad, boty a nechat vyřvat naše mrtvé nohy.
Další den se jeví jako nádherný restday, ale vzhledem k předpovědi, kterou nám zasílá Janča máme jen 2 dny dobrého počasu. V úterý tedy přejíždíme do Švýcar do oblasti Piz Bernina s plánem prostředního pilíře PIZ PALÜ s názvem Bumiller Pfeiler. Kotlíme přes 2,5 hodiny Švýcarskou kýčovitou krajinou až najednou lehce za Pontresinou nám poklesnou brady nad silným zaledněním, pohledem na PIZ BERNINA a hlavně na náš cíl – ledovoskalní pilíř na druhý nejvyšší kopec v oblasti PIZ PALÜ. Kotvíme na parkovišti u lanovky DIAVOLEZZA ve výšce 2000 m, kde se nikam nedá schovat. Oťukáváme terén a kroutí se nám hlava s cen služeb i lanovky – 65 švýcarských peněz za přespání s nutnou snídaní na chatě Diavolezza (2900m). K nástupu do stěny nelze lanovku využít, jelikož první vyjíždí nahoru až v 8.30. Pomalu je rozhodnuto vyfunět nahoru pěcho se spacákama a žďárochama a trocha jídlem na cestu a výstup.
Zblbnutí Ortlerem mlasknem výstup k chatě za 2 hodiny. Na chatě je ruch, na záchodě voda – hurá, míst na přespání naokolo habakuk. Rozbalujem se v díře obskládáné kameny blízko chaty, ležíme a Vikošek oscanuje oblohu s blesky za náma, balíme a za chviličku spíme přímo pod strojovnou sedačkové lanovky a pasem koně na betoně. Přebalíme matroš do ščany a ráno hustým nástupem kolmým kamenolomem na ledovec podle průvodce Firn und Eisklettern přímo – debilně pod pilíř (musíme se na ledovci navázat a vzít mačky – hrůza…) Nástup v ledu nám fikaně překazí obrovský odtrh, který musíme hoodně traverznout zprava. Kličkujeme mezi trhlinami a odtrhama na sólovku s lanem mezi sebou v 60 – 70 stupňových výšvizích. Nad námi telefonní budky, hnusný ledový pláty kolem začátku pilíře, mozek pracuje na nejvyšší frekvenci a kličkováním a mixovým úsekem se dostáváme pomalu na hřebínek v pilíři který vede pod klíčové skalní délky.
Ve výšce 3200 se přezouváme a berem lezky - ježišimarjá, ještě, že je máme. Žádná pevná žula, žádný přehledný směr – jen trhlinky, koutky, jemné lezení na tření, šutry na upadení, dunivce a těžký lezení, tak na hraně – podle hodnocení obou těžce za 6 UIAA.
Jsme zoufalí, furt skála, nad námi skalní hlava – kolem ní zmatek nad zmatek, odsedávám, odcvakávám jištění pod sebou v nesmyslných traverzech, počas se vzádu kazí, bojím - bojím. Výška moc neroste, nervozita zato ano. Pod hlavou musíme zrychlit a v chrastákových traverzech dáváme 1-3 jištění na skoro 60 m délky. Konečně se dostáváme na závěr skalního pilíře – hrůza, 2 krátký délky na nádherně exponované hraně, pak přezout z lezeček do maček a už neplánovaně štanduju pod kolmým serakem, kterej jsme chtěli dát jako lahůdku na závěr (90st. led).
Chrstá na mne voda, bojím se, dobírám Vikoše, kterej leze kentus mixovej nález do horní ledové pasáže pilíře – výška 3700, mrazí mne v zádech strachem, časem i vyčerpáním. Vikoš šroubí v ledu, střídáme … už jsem v položeným, zakopu cepíny, Vikoš dolízá – motnem jedno lano, upravujem bágly a matroš, v tom to pod nama zapraská, Vikoš utíká, já nemůžu, odkopávám pikle a rychle zdrhám – žiju, žijem. Prošmatláme ještě 2 hnusný vrcholový trhliny a jsme nahoře – není možná. Jsme vystrestlí, unavení, dochází voda.
Užíváme jen chvilkové pohody – musíme, ale metat dolů, jelikož chytrá kniha píše 4,5 hodiny sestupu. Po chvilce koulíme očima – hřeben ostrej jak nůž, kilometr doleva a totéž doprava, kolem 35 cm na obě nohy v rozbředlým sněhu. Vlhnou nám trenky – to snad není možný, balancujem na hřebínku skoro 300 m, domlouváme se, kdo kam skočí, když jeden spadne. Ani nedýchám, chvilku se jen sunu – není jiná šance. Hurá jsme na předvrcholu, pak další hřebínek, pod kterým se ledové plató konečně rozšíří, pak zatáčka na údolní ledovec. Konečně sundat mačky, hůlky do ruk a lyžařsky svištíme dolů. Závěrečný trhliny nakonec tupě skáčem.
Další hrůzný zjištění, je sestupová cesta přes 2 suťový kopce k našemu bivaku a dál k chatě. Myšlenky krásně uzrají – chata – pivo a nutný další bivak na betoně, kde usínáme polomrtví jen s 2 tyčinkama a rozdrobeným zbytkem lepeňáku na sestup k autu.
Naštěstí máme hodně zubní pasty a kartáčky J.Je pátek 21. srpna 2009 ráno, vzpomenu na Rusy, protáhnu záda, nasadíme hydry a šmatláme 900 výškových k černé zásobárně veškerého blaha. Hltíme co zásoby dají a co nemusíme vařit. Mně starý pivo přijde vhod, Vikoš se může jen dívat. Už tu nechcem být, cuká v nás skalní lezení na konečně pevné žule v ŐTZTALU, vše zavrhujem, jsme hotoví. Přejíždíme do Rakous, kde u řeky INN u městečka PFUNDS trestáme brambory, cibuli, česnek a maso. Vikoš mlaskne dalších 800 km za volantem na rodnó hródu, kde si konečně vychutnáme pohostinnost našich domácností v Olomouci.
Ortler (3905) Hintergrat : 1245 m, led 40st., skála 4+ sólo 4 hodiny (Itálie)
Piz Palü (3900) Bumiller Pfeiler : 1300m, led,mix 75 st., skála 6/6+ (Švýcarsko)
Popis na webu - Hintergrat : bergsteigen.at/de/touren.aspx?ID=1870
Popis na webu - Bumiller Pfeiler : bergsteigen.at/de/touren.aspx?ID=271
Zajímavé 3 pilíře za 3 dny + kolo : bergsteigen.at/de/bericht.aspx?ID=104
Kdo? : Bobula (Roman Babička) a Vikošek (Viktor Vik), KHO Olomouc
