Můj návrat pod Gasherbrum I. toto léto 2015 je komplikovaná směsice pocitů, kde v zastoupení vzpomínek lze najít od každého svůj díl. Jeden důležitý aspekt, který není zatížený časem minulým, ale naopak očekáváním, je ten, že jsem se opětovně těšil. Ano, zvítězila znovu chuť poprat se o sen, který se zrodil v mé hlavičce již před osmi lety. Stále je nositelem nábojů lákavosti, kde i ty děsivé chvíle (krom jiného), které jsem tu prožil, nemůžou být překážkou pokračovat dál za svým cílem.
Stojím opětovně po pauze dvou let pod elegantní dámou. Právě včas, kdy se do jejích blond vlasů rozpouští večerní slunce a úzké boky a smyslnost tvarů, které jsou již zahaleny do třpytivé večerní róby, vyzdvihují její krásu a dominanci. „Tak jak holka, jak letos spolu zúřadujeme?“ Nevylezená linie na její jihozápadní tvář, o kterou jsem se pokoušel v roce 2009 a 2013 tu stále posměšně na mne kývá: „Tak pojď, nitěnko.“ „Však vidíš… Už jsem tady,“ odpovídám. „Sice se mi klepou kolena, ale já je zabrzdím.“ Moc dobře vím, že pod její krásou úsměvů je schovaná krutost nedovolující přešlap. To ale neznamená, že se ohnu. A pokud mám přijít o hlavu, tak s rovnými zády a s hrdostí svobodné volby. „Jdu na to drahá, tak se chovej slušně!“
Do ‟bejzu” jsme dorazili před více jak týdnem s Tomem krasavcem, idolem dívčích srdcí a rušičkou jejich klidného spánku, a Tomem Galasem, též řečeným zvíře. Jak jsem psal v minulém raportu, na moréně ještě v té době operovalo relativně velké množství různojazyčných ‟motáků”. Od Taiwanců, kteří hned upoutali moji pozornost, jelikož před jejich stanem stál – věřte či nevěřte - rotoped? Divíte se, já taktéž. Jednoduše šikovní kulíškové. Pak Poláci ve dvou vlnách, a to lyžaři-horolezci a něco jako vodáci-paraglidisti. Nemohu si pomoci, ale zdá se mi to, jako by si nedokázali chlapci vybrat, co vlastně chtějí. Zato druhá sekce měla modrookou pumu ve svém arzenálu. Kingu Baranowskou, která právě dolezla svoji osmou osmu na dvojku a svým pohledem zapřisáhlé křesťanky nahnala nám plachým chlapcům takový strach, že jsme okamžitě běželi do svých stanů odříkat si otčenáš. Evidentně hledala dalšího parťáka na vrchol. Jen si představte ten paradox – zajíc, ta lovená oběť, se vždy najednou rozeběhne proti ohaři. To je o infarkt. Potom tu byla také ‟multigrupa” čítající Španěla, jihoamerikána, frantíka a tak dále, včetně čtyř hochů z Českomoravského království, o kterých jsem věděl, že tu budou. Nakonec ještě Slovinci a tím to haslo. Poměr lidí rozházených po moréně a na kopcích ‟Géčka I.” a ‟Géčka II.‟ byl dva ku jedné. Valná většina už měla dole v base campu zabaleno a jen čekala na poslední odvážlivce, kteří ještě na hřebenech bojovali o odznak himálajského tygra.
„Ráno Tome mažeme na aklimatizačku.“ „Jasně, a co ty Galas?“ „Já budu dělat časosběry a hlídat oheň v krbu.“ Moc dobře jsem věděl, že časosběr je Galásníkovo univerzální zaklínadlo pro volný čas. V praxi vypadá proces z mého laického pohledu totiž asi takto: Galas postaví stativ, na něj umístí zázračnou fotící krabičku, nastaví clonu a zapne. Přístroj hodinu či dvě dělá CVAK-CVAK-CVAK… No a Galas s účastí opravdového kámoše pomáhá uzávěrce alespoň zvukem UFFF-ÁÁÁ-UFFF než se zcela vybije baterka. Pak si jde lehnout a baterie dobít.
Houknu na druhého Toma. Musíme se zabalit na přibližně šest dní života. Bereme jeden mrňavý stan a k tomu raději málo jídla, to aby nás tam nenapadlo být déle. Mezitím se ozve Galas s tím, že musíme ještě před odchodem nasekat fotky pro připravované filmy a do katalogů. Důvod je prozaický - aby vy, diváci, jste si mohli později okusovat nehty při pohledu na nás, na božské drsňáky usazené v divoké krajině. „Kde to chceš udělat?“ „Tak třeba támhle,“ ukáže prstem asi tak sto metrů od ‟bejzu”. „Trochu to naklopíme, dobarvíme, ořežeme, dodáme!“ „Dobrááá,“ ozve se náš dvojhlas. Večer si ve společenském stanu prohlížíme výsledek a nestačíme se divit. Tomíček Galásníček je moc šikovný manipulátor se skutečností.
„Ták mě napadá chlapci, nevodboucháme vše zde? Počkáme, až nám dvěma doroste trochu fous, pak budeme vrcholovku situovat do mlhy, jakože nahoře je blbý počasí a pro důvěryhodnost přidám nějaké fotky z dřívějška. Kšeft vyřešen a můžeme začít měsíční merendu někde v nížině,“ řekl jsem. „Jasně, jebeme na bod Gééé a jdem dolů!“ :-) Pravdou ale je, že Galas je šikula šikovná a jsem rád, že ho s sebou mám. Takový sichr.
Ve dvanáct v noci otravný budík rozbíjí sladký sen o domově. Právě přecházím trať jednokolejky a za ní se táhne dlouhý lán louky. V ní se vine úzká vyšlapaná cestička, vysoká tráva šlehá až do stehen a láká zalézt si na chvilku do ní. Napravo na mne kývá Starostová se Starostou včetně zástupu pískovcových Konšelů. Klára jde za mnou a Viktorka jede před námi na kole s poskakujícím čoklem v patách, jsou už téměř u Ozvěny. Vidím z ní akorát ramena a střapatou hlavu, občas se vynoří i bílý hřbet a ocas psa. Volám na ni, aby zatočila k jezírku, kam se jdeme ještě vycachtat před večerem. Naprosto mne neslyší nebo jednoduše dlabe na to, co křičím. Naštěstí uhnula správně, abych za ní nemusel běžet. Miluju letní dny v ‟Ádru.” Ta kombinace - skály a lezení, cachtání a chlastání… A najednou ten odporný zvuk TRRR TRRRR TRRRRR vše zničí.
O hodinu později už šlapeme vzhůru ‟rozpinďouřeným” ledovcem. Samotná aklimatizace je otravná nuda bez zábavného cíle. Tudíž urychlím celý proces a shrnu nutné zlo do pár vět. Stačili jsme za ten čas proběhnout ledovcem na Gasherbrumské plató, které nabízí jedinečný amfiteátr sedmitisícových a osmitisícových kopců. Další den jsme poskočili o pár stovek metrů výš, nad takzvanou ‟Banana Ridge Gé dvojky” a rovnou jsme se přimotali k neštěstí, kdy si jeden z polských horolezců-lyžařů nasměroval své ski přímo do trhliny. Průšvih spočíval v tom, že nikdo nevěděl přesně do jaké a podle chaosu stop se nedalo určit zcela nic. Smutné. Další ztracený život a v součtu už devátý, kterému jsem byl na ‟Gaších” svědkem. Ale dost chmurám. Naopak ze shora se k nám blížila parta tří Čechů, z nichž Ondra a Kus-Kusžrout byli na vršku ‟Gé dvojky” a Lery kousek pod ním. Poplácali jsme jim po zádech, vyměnili si pár slov a naše cesty se rozešly. My jdeme nahoru, oni dolů.
Aby náš výpad měl smysl, museli jsme ještě výš, takže chroptíme do sedmi tisíc sto metrů. Zde je třeba hodit minimálně jednoho čistě nebeského ‟chrupejše”, zato již s krásným výhledem. Budiž nám odměnou za tupohlavé hamtání zapadající slunce, které si uspořádalo svoji vlastní večerní estrádu na vrcholcích hor. Fotím a filmuji, jednoduše nádhera.
O dva dny později přicházíme do našeho base campu. Pětidenní výpad a nahánění červených krvinek je u konce. Shrnuto, veškerý pohyb probíhal v noci od jedné do sedmé ranní. Šlapání pod rouškou tmy zmizelým světem, jen s kuželem světla vycházejícím z čelovky, mi dával pocit neohrabaného netopýra, který zapomněl létat. A opačně, jakmile vylezlo slunce, my už byli zalezlí jak v noře do postaveného stanu. Přes vrchlík přehozené spacáky nebo karimatky. Jelikož pak nastalo pekelné vedro a sníh se změnil v bahno. A ten, kdo zůstal venku, měl smůlu - začal mu měknout mozek. Byli i tací, kteří šlapali přes den, ale tím obecně zvyšovali rizika a utvrdili moji teorii o vařeném vajíčku v hlavě.
Těch pár dní odluky, co jsme byli pryč, mělo dopad na všechny bez rozdílu. Za prvé nastala velká změna na moréně - zmizely ostatní expedice, o kterých jsem psal, a to do jediné. Tudíž jsme tu již sami, hurá a ještě jednou hurá.
Za další, Galas neunesl komunikační klid, jelikož do našeho příchodu s ním zůstali už jen Kuchař, Kuchtík a Zaráfek. Což nebyla žádná výhra. S touto ztrátou se těžce vyrovnával a jako náhradu si zvolil opeřence, kterým otevřel své ostravské srdce. Od té doby bez varování vydává sem tam hrdelní skřeky KRÁ-KRÁÁ. Dokonce i nás začal přesvědčovat o tom, že mu rozumějí. Pro potvrzení jeho slov o souznění s touto havětí demonstrativně položil kus čapátí na šutr. „Koukej, oni přiletí a já je budu filmovat. V přírodopisném okénku National Geographicu mi zulíbají nejen ruce.“ KRÁ-KRÁÁ-KRÁÁÁ. Havran nepřiletěl, a tak to Galas zase zvednul a sežral. :-)
Další, kdo evidentně začal strádat, byl náš ‟styčák” Muzafar neboli ‟smrdutý Zaráfek.” Neměl totiž koho prudit. Následný můj hysterický záchvat a bránice dodávající do hlasivek dostatečně energie ho poslala zase tam, kde je jeho místo. Jeho očka se rozzářila štěstím a na pár okamžiků zalezl do boudy. Armáda ráda dril.
Pro změnu Tomík, ten si našel svoji specifickou ‟úchylařinu” spočívající v hodinářské přesnosti. Jedná se o pokládání kamínku vedle kamínku pod svůj hadrový domeček. Vezme kámen do ruky, dvakrát přetočí a pak usadí tou odpovídající stranou. Výsledek dle mého mínění má být, aby stan stál v dokonalé rovině. Je jedno, že okolí ničemu podobnému neodpovídá. Na závěr s jedním přivřeným očkem zkontroluje, zda je vše ve vodováze a vítězný úsměv na tváři potvrdí, že ano. Respektive do druhého dne, než ledovec opětovně odtaje. Takový nekončící evergreen, ale vždy se závěrečným úsměvem. Tomík je sluníčko.
No a já? Já jsem zalezl do stanu a dopisuji závěrečnou kapitolu pro knížku, kterou jsem měl už před odletem dávno odevzdat. Také s úsměvem a s pocitem fekálních tlaků těsně před poslední zatáčkou.
Jinak v BC vlastně vládne obecně pohoda. Jediné, co nám teď chybí, je příchod esemesky na satelit od Alenky Zárybnické. Musí nám poslat požehnání k odchodu přes svou věšteckou kouli, na níž někdy dokáže vyčíst počasí i na další tři roky dopředu. „Kluci, perioda je gut a můžete vyrazit do stěny.“ Pak konečně začne můj a Tomův příběh o třetí pokus na ‟Géčko”. Galas hlídá oheň!
Zdravíme vás do Čech od ‟U suchého stolu”, nebo od ‟Suchánků”, to už je jedno jak nazveme morénu s base campem bez kapky veselého drinku.
Těbůh Mára
Zdroj: http://www.marekholecek.cz
