A: Dokument Wild One, jehož jsi hlavním protagonistou a který je mimo jiné zacílen na hledání tvé biologické matky, je po několika letech příprav a natáčení hotov. Jak se cítíš?
P: To je dlouhý příběh. Cestoval jsem po Evropě a během jednoho roku, kdy jsem dával přednášky v lezeckých centrech, institucích pro tělesně postižené a také pro francouzkou ambasádu, jsem chtěl poznat a sdílet zážitky s nejlepšími lezci té země, ve které jsem se zrovna nacházel. Navštívil jsem hodně boulderových lokalit a musím přiznat, že to byla jedna z mých nejlepších zkušeností. Nejenže jsem poznal sám sebe, ale pochopil jsem jak hodně je Evropa k postiženým lidem nakloněná. Když jsem byl ve Slovinsku, potkal jsem Natalii Gros, která se zrovna v té době stala evropskou šampionkou v boulderu. A ta mě přivedla k režisérovi, se kterým točila Chalk and Chocolate (dokumentární film o jedné z nejlepších lezkyň světa Natalii Gros; pozn.aut.) Během jedné večeře, kde byla mimochodem i Martina Cufar, jsem se setkal s Jurem Breceljnikem (režisér dokumentu Wild One; pozn.aut.), kterému jsem hned padl do oka a který mi nabídl, že spolu natočíme film - o mě.
Nicméně podobných nabídek jsem v minulosti dostal hodně a nikdy z toho navíc nic nebylo, takže jsem mu moc nevěřil. Když jsem se vrátil do Francie, Jure mne zanedlouho navštívil a aniž by mi cokoliv řekl, nebo zavolal, přijel, položil peníze na stůl a řekl: „Sehnal jsem peníze od RTV (Slovinské televize; pozn.aut.), teď už mi věříš?" Na to se nedalo nekývnout a v létě roku 2010 jsme k filmu udělali první trailer, který se natáčel v Chorvatsku. Během téhož roku jsem cestovali a natáčeli - jen já a Jure, nikdo jiný. Mezi koncem natáčení a posledním střihem byl náš dokument vybrán do MIPDoc (MIPDoc je jedinečná událost zabývající se dokumenty a faktografickými programy, která v sobě spojuje promítání, koprodukční setkávání a konferenci, která se koná v Cannes, pozn.aut.) spolu s dalšími 5-ti tisíci nominovanými. Wild One skončil na 6-té příčce což znamenalo, že jsme to zvládli a pro Jureho to byla navíc možnost dostat se mezi nejlepší režiséry současnosti. V roce 2011 jsme kontaktovali Svetlanu Damic, která nám pomohla se střihem. Později jsem zjistil, že Svetlana je sestřenice Erica Kusturica (směje se). Po dokončení filmu jsme promítali všude možně po světě a posléze prodali autorská práva různým televizím. Byl jsem hodně zklamaný když nás odmítla Francouzká televize. Možná tam pro ně nebylo moc dramatu. To je všechno ale už za mnou a teď jsem zpátky ve svém "normálním" životě.
A: Jsi spokojen s tím, jak to celé dopadlo?
P: Jsem perfekcionista, takže je pro mě těžké odpovědět na tuto otázku. Za prvé, nebyl jsem nijak moc odvázaný z toho, abych ukázal svůj soukromý život veřejnosti a za druhé, můj životní cíl nebyl najít mojí biologickou matku; ačkoliv by na to dříve nebo později asi došlo. Téma mého filmu je opravdu citlivé: handikep, opuštění, nedostatek lásky atd. Ale jo, dá se říci, že jsem spokojen jak to dopadlo; udělalo mě to totiž silnějsí. A navíc, kdo může říct, že o něm byl natočen film? (směje se)
„Možná mě někteří lidé začali poznávat až po tomto šampionátu, ale znovu opakuji, můj cíl není být populární. Můj cíl je dát zpátky. Především lezecké komunitě, která mě přijala, ne ignorovala"
A: Myslíš si, že tě dnes lidé poznávají víc?
P: Ne, nemyslím si. A ani to pro mě není důležité. Nicméně je důležité, aby lidé věděli, že jsem se narodil bez ničeho, nikoho a vychoval mě sám život. Chci, aby lidé o mém hendikepu věděli a je pravdou, že mi média, sponzoři, lezci a take veřejnost umožnili získat víc seběvědomí. S lezením jsem začal v roce 1994 a nepotkal jsem tenkrát nikoho, kdo by lezl a byl zárověň hendikepovaný. Abych poznal sám sebe, začal jsem se o téma hendikep víc zajímat. Proto jsem založil Handi-Grimpe a začal pořádat závody jak pro hendikepované lezce, tak i lidi bez hendikepu, kterým jsme závody trochu ztížili tím, že jsme jim nasadili přes oči šátky, přidělali umělou nohu nebo ruku. Ve Francii jsme se stali docela populární, ale nám šlo převážně o to, abychom prosadili lezení zdravotně postižených na světové úrovni. Dnes to bude 12 let od dob kdy jsme začínali. Dost lidí ve mě nevěřilo, ale v roce 2011 jsme zorganizovali první šampionát, kde jsem mimochodem získal svoji první medaily. Možná mě někteří lidé začali poznávat až po tomto šampionátu, ale znovu opakuji, můj cíl není být populární. Můj cíl je dát zpátky. Především lezecké komunitě, která mě přijala, ne ignorovala. Nebylo to lehké, především v každodenním životě, ale povedlo se a těší mě, že dnes máme regulérní závody a více a více handikepovaných lezců má zájem účastnit se.
A: Blue-Ray verze filmu Wild One je v prodeji spolu s možností uspořádat soukromé promítání filmu prostřednictvím FilmIt (nezávislá produkční společnost; pozn.aut.). Ty sám jseš k mání pro motivační projevy v rámci samotného promítání, je to tak?
P: Ano, to je pravda.
A: Očividně to děláš kvůli svému hendikepu. Chceš tím ale také zároveň dát lidem vědět jaký jsi člověk, nebo spíš lezec?
P: Tohle se může zvrhnout v egoismus (směje se). Když jsem začal podporovat zdravotně postižené lezce, četl jsem článek o jednom hendikepovaném franzouzském lezci, který si namaloval sliby druhých narůžovo a pak ho to děsně štvalo. Tenkrát jsem si řekl: „OK Philippe, musíš něco udělat, protože tobě lezecká komunita taky pomohla." Cítím, že musím dát zpátky. To se ostatně teď stalo mým posláním, dát zpátky všem lidem, ať už jde o hendikepovaného lezce, nebo zdravého člověka. Žijem jenom jednou a cokoliv se může kdykoliv přihodit komukoliv. Po tomhle filmu jsem se stal vzorem pro ostatní.
A: To je určitě dobrý přístup. Takže teď tě budem vídat v modelové roli, na přednáškách, jako toho, kdo motivuje ostatní....
P: To bych si přál.
A: Během natáčení jste dost cestovali. Kde se ti líbilo nejvíc?
P: Jedním z mých snů bylo Japonsko. V Americe byla taky sranda; hlavně díky mému dobrému příteli Jasonu Khelovi. Také jsem se seznámil s úžasným lezcem a člověkem v jedné osobě, Ronnie Dicksonem (Ronnie přišel o nohu díky vrozené vadě; pozn.aut.). Super taky bylo, že jsem navštívil Hueco Tanks; to jsem si vždycky přál, když jsem koukal na obrázky z tohodle spotu. Ten který mi utkvěl v hlavě asi nejvíc je ten s Fredem Nicolem v Martini Rood.
A: Mě se asi nejvíc libíl moment, kdy jsi v Japonsku lezl se slepým lezcem na tamějším spotě. Jak se ten chlápek jmenoval?
P: Koichiro Kobayashi. Tenhle člověk mě hrozně dostal, protože lezl to samé co já a ani jednou nespadl a to je slepý! A taky proto, že Koichiro organizoval první neoficiální závody v Japonsku, které posléze posloužili IFSC jako předloha k světovému šampionátu v roce 2011.
A: V Japonsku jsi byl při příležitosti prvního oficálního závodu tělesně postižených lezců, které se konaly v Tokiu. Skončil jsi třetí. Jestli se nemýlím tak to byly tvoje vůbec první mezinárodní závody, je to tak?
P: Ano, to byly.
A: Ale závodění není směr, kterým bys chtěl jít.
P: To je pravda. Nemám závodění rád, protože mě to znervózňuje. Taky možná proto, protože jsem nikdy s nikým nesoupeřil, ve sportu ani v životě. Nevím proč, ale svůj hendikap jsem dřív vnímal jako slabost. Teď je to spíš moje silná stránka, můj kostým, kterým mě příroda obdarovala. Proč bych chtěl být jiný než jsem, i přesto, že je to abnormální? Co je "normální" a proč chceme být lepší než něco, co nikdo neumí definovat, i přesto, že to existuje? Na druhou stranu musím říct, že mě závodění bavilo. Musíš se na to připravit, trénovat a to je to co ve finále dělá moje lezení ještě lepším. Ale tento rok (2015) závodit nebudu.
A: Proč?
P: Kvůli pravidlům, která mi neumožňují závodit v kategorii do které by můj handicap zapadal. Nemám ohebná zápěstí a mám krátké ruce, takže jak si umíš představit, některé chyty jsou pro mě obtížné. Abych to osvětlil ještě více; není nás ze stejným handikepem natolik, aby pro nás vytvořili novou kategorii. Ale díky tréninkům se to zlepšuje a to co jsem před třemi roky nemohl zvládnout, teď v pohodě dávám. A to je pro mě nejdůležitější.
„Svůj hendikep bych s nikým neměnil"
A: Vraťme se ještě k těm kategoriím. Ty tedy správně nemůžeš závodit?
P: Ale jo, ale je tam moc rozdílů. Je to stejné jako kdybych soupeřil s tebou. A to není fér.
A: Je to asi dost těžké, rozhodnout do které kategorie zařadit postiženého lezce tak, aby to bylo fér. Myslíš si, že lidé, kteří o tomhle rozhodují, nedělají svou práci pořádně?
P: Ne, to ne, ale je ještě potřeba zapracovat na systému, kterým se lezci do kategorií zařazují. Chybí tam lékařský posudek. Nicméně stále platí, že pokud nás nebude na jednu kategorii víc, nic se nezmění. Přemýšlel jsem o tom proč vlastně závodím a došel k závěru, že to není můj cíl. Alespoň ne do té doby, než se pravidla změní. Až se změní, tak budu zpět. Teď mě víc naplňuje pocit, když venku jen tak lezu a dávám si něco jako třeba 7B na boulderu.
A: Doufám, že se pravidla rychle změní. A teď z jiného soudku. Četl jsem na tvém blogu, že ti někdo rozbil auto. Jak se to stalo?
P: To se stalo minulý rok v červenci ve Francii. Nebyla to moje chyba. Řidič, který to do mě napálil telefonoval. Ale už mám nový auto, takže v pohodě. Díky všem lezcům, kteří mě sledují na Facebooku a mém blogu a kteří mě podpořili a poslali na auto peníze. Nikdy nenajdu ta pravá slova, abych jim za to dost poděkoval! Díky!
A: Od toho incidentu jsi se ale prakticky ocitl bez domova, protože jsi do té doby v tom autě žil.
P: Tohle je moje cesta od Evolution Tour v roce 2009. Zvolil jsem si žití venku kvůli svobodě. Po šesti letech jsem si uvědomil, že to ale není jen cesta, kterou chci jít, ale má to také své ekonomické důvody. Když jsi zdravotně postižený dostaneš invalidní důchod. Na měsíc mám 750 Euro a když si spočítáš všechny náklady na žití (nájem, elektřina, voda, opravy auta, jidlo atd), tak zjištíš, že na konci měsíce nemáš nic. S tím moc nenadělám. Další věc je, že když jseš zdravotně postižený, tak ti banka nedá půjčku na dům.
A: To jsem nevěděl. To není ale úplně standartní, nebo je?
P: Bohužel je. Ale je to zase jedna z těch věcí co tě do toho nutí šlapat ještě víc, přežít.
A: To jen potvrzuje co jsi kdysi řekl, že nepotřebuješ "dům" k tomu, aby jsi byl šťastný.
P: Žiju venku už 6 let. To tě udržuje být aktivní. Pokud prší, musíš něco vymyslet. Čím je to těžší, tím víc se tvoje osobnost formuje. Jasně, taky mám rád komfort, ale můj život není ta samá hra jako těch, kteří doslova přežívají. Cestoval jsem po Indii, Číně a dalších zemích kde lidé přežívají každý den, každou minutu, každou sekundu. A pak jsou tu tací, kteří mají hezké auta, domy a nevím co ještě a stejně si stěžují. Neprojínám si byt, ale zato si můžu dovolit jiné věci v životě. Jsem takový bezdomovec s penězi (směje se).
A: Peníze nedělají lidi šťastnými. Každý si v životě projde těžším obdobím, ale to myslím není na škodu.
P: Přesně tak. Ale myslím si to asi i proto, protože jsem svobodný (směje se).
A: Je v tvém životě nějáká žena?
P: Na tohle ti neodpovím. Možná, možná ne, co myslíš?
A: Chtěl bys se jednou oženit?
P: Když vidím, jak se všichni rozvádějí a jenom řeší problémy tak říkám NE! A taky nevidím důvod proč bych měl. Je to něco co nám nařizuje společnost? OK! Upřímně, já mám holky hodně rád, a proto by pro mě bylo utrpení mít jen jednu. Příjde mi, že lidi dnes potřebují něco vlastnit, i ženy. A to pro mě není.
„Jednou ke mě při lezení přišel jeden lezec a povídá: „chlape to jak lezeš vypadá hrozně dobře". V ten okamžik jsem si uvědomil, že musím přemýšlet o lidech stejně tak jak oni přemýšlejí o mě"
A: Rozumím co tím cheš říct. Myslíš, že to má něco společného s tvým dětstvím? To že jsi vnímal věci kolem sebe, ale nerozuměl jsi proč to tak je?
P: Hmm. Je to stejné jako s hledáním mé biologické matky. Nic jsem neočekával. Když jsem byl dítě tak jsem neměl žádné kamarády, ale nikoho za to neviním. Možná jsem jim jen nedal příležitost mi porozumět a možná je to stejné s láskou. Jednoho dne jsem pochopil, že pokud své srdce neotevřu, nemohu dosáhnout lidskosti. Styděl jsem se za svůj handikep, ale jakmile jsem objevil lezení, vše opadlo. Jednou ke mě při lezení přišel jeden lezec a povídá: „chlape to jak lezeš vypadá hrozně dobře". V ten okamžik jsem si uvědomil, že musím přemýšlet o lidech stejně tak jak oni přemýšlejí o mě.
A: Je skvělý jak ti lezení a komunita pomáhájí pochopit kdo jsi a kam směřuješ. Poslední otázka. Teď, když je další stránka tvého života dopsána, přemýšlel jsi o natočení pokračování svého příběhu?
P: To je hezká otázka a docela mě překvapuje, že jsi se na to nezeptal hned na začátku. Už mám dost hendikepu. S Wild One jsem otočil list a už se to projevuje. V budoucnu bych chtěl natočit dokument, který by byl jen o lezení. Málokdo ví, že nemám vlastně žádnou sílu. Fakt, já nemám vůbec sílu. Chtěl bych lidem ukázat, že některé chyty jsou pro mě nemožné jako třeba "underclean" nebo "side-pool" atd. Někteří filmaři už projevili zájem, takže uvidíme jak se věci vyvinou.
A: To by bylo skvělý vidět tě v takovémto snímku. Chápu že lidi dnes chtějí vidět "drama", ale já bych tě chtěl radši vidět ve filmu o tvém lezení jako takovém.
P: No jestli má někdo zájem, jdeme do toho!
A: Až ta chvíle příjde, tak uděláme další rozhovor.
P: Určitě!
-END-
Zdroj: http://www.adrex.com/cz
