…třetí den zuří vichřice, teplota ve větru je hluboko pod -50°C. Čtyři dny nepřetržitě sněží. Sníh tvoří převěje a přesypy, které se působením větru pohybují stejně jako písečné duny v poušti. Viditelnost je pouhých několik metrů...Na jakýkoli další postup nikdo z nás nemá sebemenší pomyšlení. Sedíme ve stanech, při jednotlivých poryvech podpíráme plachtu a modlíme se, aby to naše Expeditiony vydržely. Ven se nedá jít ani na toaletu. Všechny potřeby jsme nuceni vykonávat ve stanu…
Tak takhle končila naše expedice k nejvyšší hoře arktického souostroví Špicberky, 1717 metrů vysokému Newtontoppenu, v roce 2005. Přestože jsme byli toho roku jedinou expedicí, kterou nemusel zachraňovat vrtulník, svého cíle jsme nedosáhli. Ale už tenkrát jsme věděli, že se ještě vrátíme.
Sedíme v norském Oslu v jednom z letištních barů a já přemýšlím, co všechno může ohrozit náš třetí pokus dojít vlastníma silama až na vrchol Newtontoppenu. Pijeme nekřesťansky drahé pivo a diskutujeme nad mapou o naší cestě. Jsme opět tři : Pavel Krupička, já a Pavel Michut. Ten nahradil Jirku, který tu s námi byl před třemi i pěti lety. Vybavení máme letos to nejlepší, které je u nás na trhu k dispozici. A je velmi odlišné od toho, které s sebou taháme na osmitisícové kopce. Vše máme za ta léta vyzkoušené, snad všechny detaily vychytané. Ve vybavení by tedy problém být neměl. Ten může nastat při přechodu fjordů. Letos totiž nejsou dostatečně zamrzlé a bude je nutné obcházet. Je prý také více sněhu než obvykle, což může zpomalovat postup se saněmi. Největší loterie je ale vítr. V -30°C je znát každý vánek. A což teprve když fouká osmdesátikilometrová vichřice.
Blížíme se na Špicberky. Letadlo konečně dosedá na přistávací dráhu a piloti hlásí teplotu -17°C a sněhové přeháňky. Pro místní oblast v březnu příjemné počasí. Snad chvíli vydrží, abychom se stihli aklimatizovat na pořádné mrazy. Pavel K odjíždí ke guvernérovi vyřídit potřebné formality a my s Pavlem M najímáme taxi, do kterého rvem všechnu naši bagáž, včetně trojich saní, balíku s lyžemi a dvou kulovnic. Těm se tady nikdo nediví. Mimo Longyearbyen se beze zbraně nevychází. S Pavlem K se setkáváme na benzínce, kde probíhá náš tradiční rituál v podobě konzumace několika „hot dogů“. Taková malá žranice před odchodem do divočiny. Telefonicky domlouváme se Stygem transport na zítřejší jedenáctou hodinu a spokojeně odcházíme se svými saněmi za město najít nějaký bivakplac.
Během našeho pobytu v teple benzínky se vyjasnilo, ale také drobátko ochladilo. Asi to trochu urychlí naši aklimatizaci. Stavíme stany a v osm zalézáme do ještě suchých a nadýchaných spacáků. Teploměr ve stanu ukazuje -26°C, venkovní teplota už je pod -30°C. To je pro začátek víc než dost.
Ráno nás vítá teplejší povětří, ale fouká a sněží. Po dvanácté odjíždíme za Fredheim, kde už není taková frekvence skútrů a odkud zítra začneme náš pěší pochod. Tedy, přesněji řečeno, pochod na backcountryových běžkách, které jsou v kombinaci s úzkými tuleními pásy ideální kombinací pro pohyb po těchto sněhových pláních. A za námi následují ještě přibližně 80-ti kilogramové saně, které má každý připevněné lanovými popruhy k tělu. Je to prostě „zápřah“.
Moře před údolím Gipsdallen opravdu není zamrzlé, proto musíme jít bočním údolím Murdoch. Po nelidské dřině se za 4 hodiny dostáváme se až do výšky 600 metrů nad mořem. Jsme úplně mokří a pot na nás po zastavení ihned mrzne. Oblékáme ještě jednu vrstvu oblečení a celkem pohodlně sjíždíme dolů do Gipsdallenu. Na rozjezd docela šichta. Berou mě křeče do stehen a nováček Pavel M uvažuje o skútrech. Počasí je ale perfektní. Ve dne -20°C, v noci ještě o 10°C méně a jenom mírný vítr. Ráno pokračujeme Gipsdallenem až k jeho závěru. Trasa jen mírně stoupá, zato podvečer, kdy najíždíme na ledovec, se stává očistcem. Během dvou hodin nabíráme 500 výškových metrů. Úplně hotoví padáme v osm večer do stanů. Ještě štěstí, že je světlo a na vaření a jídlo nemusíme svítit.
Další den pokračujeme v prudkém stoupání až na ledovcové plato Lomonosov Fona. Zde ve výšce okolo 1000 metrů nad mořem se terén pokládá a další postup po platu je již bez velkých výškových rozdílů. I povrch ledovce je díky předchozím větrným dnům vyfoukaný a tvrdý. Postupujeme díky tomu velice rychle ke svému cíli. Denně ujdeme i 25km a ještě máme čas kochat se nádhernými rozhledy do krajiny kolem nás. V takovéto idylce, za krásného počasí dosahujeme během tří dnů úpatí Newtontoppenu. Jediné, co trochu naruší naší pohodu a vyrovnanost, jsou stopy obrovského medvěda, které kříží naší dráhu. Jsou obrovské a úplně čerstvé. Naštěstí medvěd už je pryč.
Už šest dní drží hezké počasí a tak jediná věc, ze které máme strach a která nám může ještě zmařit uskutečnění našeho snu, je jeho změna. Ráno 4. dubna je však jasno a my se okolo osmé, kdy se vzduch prohřeje na přijatelných -25°C, vydáváme na cestu k vrcholu. Jdeme na lyžích, ale bez saní a máme pocit, že se chvílemi vznášíme. Po hodině ostré chůze začínáme stoupat úbočím. Začíná foukat ostrý severní vítr. Výrazně se v tu chvíli ochlazuje. Oblékáme všechny věci, které máme s sebou a ještě zvyšujeme tempo, abychom se zahřáli. Fouká nám přímo do obličejů a bez kukly a neoprenové masky se nedá vydržet. Po dalších dvou hodinách jsme už na vrcholovém svahu ve výšce okolo 1500 metrů a k vrcholu nám zbývá ještě jedna hodina pochodu. Vítr pořád zesiluje, teplota klesá pod -50°C. Pavlové zkouší filmovat, já foťák nezkouším ani vytáhnout. Bez silných výškových palčáků hrozí okamžité omrznutí.
Pavel M zrychluje a jde napřed, aby nafilmoval naše poslední metry. Konečně se začíná svah narovnávat a my přesně jednu hodinu po poledni stojíme na nejvyšším bodě Špicberků. Odměnou nám je naprosto fantastický výhled na sever, směrem k pohoří Atomfjela. Stovky strmých zaledněných vrcholů se táhnou přes celý severní obzor. Mezi nimi obrovské ledovce dotváří neopakovatelnou kulisu těchto jedinečných arktických oblastí. Takže, cíl konečně na třetí pokus dosažen a my se již budeme soustředit na naší antarktickou expedici.
