Pro člověka, který vyrostl na žule je to pekelný přechod, ale právě proto jsme vybrali kras. Nechci se žádnému materiálu vyhýbat a na krasu vyrostla všechna známá lezecká jména, tak nás to stejně jednou nemine :-) Předpověď počasí na sobotní odpoledne byla celkem slibná, což bohužel zaregistrovala i většina brněnských lezců, pro které jsou skály ve Sloupu domácí oblastí. Podle toho to taky vypadalo. Pod většinou nástupů posedávalo hned několik zájemců o trasu a většina slaňováků byla protažena lany na TR. Jen v místě, kde ze země vytéká močůvka, byly dvě volné cesty, ale po chvilce jsme pochopili proč. Zápach byl nesnesitelný a určitě bych tady neriskoval škrtnout sirkou :-)
Po krátké procházce a zjištění, že tady to asi dneska nepůjde, jsme zase nasedli do auta a vydali se do suchého žlebu, kde jsme před lety s lezením začínali. Už cestou od parkoviště pod Henryho stěnu bylo jasné, že tady tlačenice nebude. Za prvé je to poněkud dál od auta a je nutné chvilku šlapat, a za druhé tras s obtížností nižší než 7. tady taky příliš není. Henryho stěna byla krásně prosluněná a vysušená, takže parádní lezení. Občas bylo potřeba čistit chyty od všudypřítomného prachu a jemného sedimentu, ale kromě další lezecké dvojice jsme tady byli sami, což bylo ten den nejdůležitější.
Jen ten vápenec, ten nám vážně nesedí :-) Sedmičková trasa na žule a na vápně je opravdu velký rozdíl. Jako bych při lezení neměl nohy. Nedůvěra ve stupy nutí člověka tahat všechno jen rukama, takže během chvilky jsem odpadal silově. Naštěstí hned vedle nás lezli kluci, kteří na vápně vyrostli, takže se podařilo nafotit alespoň nějaké výkony :-)
