Příležitostí pro výlet do Adršpachu byl teplický filmový festival, kam jsme s partičkou vyrazili už ve čtvrtek ráno. Po vyřízení nezbytných organizačních formalit jsme pokračovali směr skály.
Vybavení smyčkami, provázky, lanovicemi, upletenými hlavami…trochu nezvyk oproti žule nebo vápnu :-) Železný materiál zůstal doma v koutě. Ještě v Teplicích jsme pořídili průvodce na Křížový vrch a takto připraveni jsme kolem poledne pochodovali z parkoviště u Adršpašských skal na protější kopec.
Bohužel se nepodařilo sehnat žádného ostříleného pískaře, který by natáhnul nějaké prásky, takže jsme začínali jak se říká od píky. Křížák se ukázal jako dobrá volba, protože to své si zde najde opravdu každý. Naší první zastávkou byla Dvojčata a trojková koutová spára. První hodiny, první uzlíky…žádný učený z nebe nespadnul :-) Postupně jsme přecházeli na další a další věže – První, Tvrz, Hodinář, atd. S každou další vylezenou cestou rostlo sebevědomí a pomalu i obtížnost vybíraných cílů. Prostě to šlo :-) Po celodenním lezení a koupeli v adršpašském pískovém jezírku jsme se přesunuli do Teplic a tam propařili celý pátek a sobotu…filmy, slack, pivo :-)
Plány na sobotní návrat do skal bohužel zhatilo deštivé počasí, ale v neděli ráno na nás čekalo opět léto – modré nebe bez mráčku – nebylo co řešit. Cílem byl i tentokrát Křížák, kam se sice přesunula i velká část návštěvníků horolezeckého festivalu, ale věží a cest je tady i pro takový nápor víc než dost. Další popis by byl asi docela monotónní a tak tedy přeskočím na závěrečné hodnocení :-)
Přes úvodní rozpaky nad způsobem jištění a používaným materiálem jsem tomu přišel na chuť a na prvním konci lana „už“ se pustím i do šestkové trasy. Právě rozdíl mezi prvolezcem a druholezcem je tady určitě výraznější než u ostatních skal, ale bude to asi hlavně o zvyku. Přeci jen padat tady a nebo se kutálet přes police na Vysočině :-) S každým dalším založeným uzlíkem rostla i důvěra v jištění, takže se člověk uklidnil a soustředil se opravdu jen na lezení. Až na několik reflexivních pohybů za záda nechybělo ani tolik diskutované magnesium, které asi může pomáhat někde v desítkových trasách.
Výsledek je tedy takový, že to zkrátka nějak šlo a že písek nepatří jen do míchačky, jak jsem někde zaslechnul :-) A jasné je i to, že jsme tady nebyli tento rok naposledy. Na úplný závěr se omlouvám všem zkušeným pískařům za pro ně nezáživný a zjednodušený pohled na pískovcové lezení, což ale v mém případě ani nemohlo dopadnout jinak. A klobouk dolů před všemi, co tahají prásky v Adršpachu. Jednou se tam třeba potkáme :-)
