Nehodlám jen tak třepotat pyskem do větru, naopak jsem si zcela a naprosto jist tím co tvrdím. Krev, pot a slzy... Předhazuji malou rekapitulaci jako lehký předkrm, neboli doslova návnadu pro roztažení polykacího ústrojí, které bude nuceno přijímat mega sousta prošlých dnů. Jak jsem psal již v úvodním článku, stal jsem se, a to podotýkám, přinucen okolnostmi osudu dle definice úředních samců Leadrem výpravy. Měl jsem nastarosti sedm bílých, neboli Sira Honzu, Sira Kubu, Sira tamtoho a onoho, plus kuchaře Aliho včetně pomocníka Azahíra, no a v neposlední řadě také sám sebe. Jak se dá očekávat, na jednoho člověka je toho až moc a tak kus z té tíhy odhodím směrem k vám ze svých prohnutých zad...
Na kopci nakonec postupně stáli čtyři z nás osmi zoufalců, nemotorný obrněnci pod vrstvami peří s chrčivým dechem, krůček za krůčkem řídkým vzduchem až na samý konec. Jeden přesto dokázal gymnastický veletrumf, když z výšky mnohem víc jak sedmtisíc metrů, dělal dolů za přihlížení obdivných pohledů třistovky metrů bravurní kotouly po hlavě. Přežil a odešel rozchechtaný do údolí. Další si vymyslel podobný hororový námět končící, až následným transportem helikoptérou do nemocnice v údolí. “Děkuji za optání“, ano žije, k tomu bez viditelné ztráty kytičky. Další z mnoha nabízených titulů může znít „zcela sám na vrcholu“, nebo kde máme to hulení, případně závěrečný tahák kam zmizel chlast!!!
Doufám, že aspoň jeden podtitulek zláká Vaši pozornost, jelikož v nejbližších dnech vtrhne na stránky webů příběh s fotkami, dobarvující stále živoucí historii osmi lidí, toužící po stejném cíli a to podívat se z vršku krásného kopce Alláhovy do oken. Zatím těbůh Marek
