Tam nejde ani tak o to stát na bedně jako závod dojet a na trase přežít. Na počátku byla možná hlavně zvědavost, touha objevovat dosud nepoznané. Dotknout se hranic vlastních možností, dát volný průchod nespoutané duši dobrodruha.
Honza se v před 10 lety zúčastnil jako jeden z členů českého týmu závodu Dolomiten Man, kde se poprvé dověděl o extrémním závodě Crocodile Trophy v Austrálii. Jak sám Honza říká, shánění sponzorů na tento finančně náročný závod byl losem do loterie. Ale náhoda a pochopení pro tento adrenalinový závod mu do cesty přihrála Michala Vávru. Toto setkání bylo vstupenkou na závod Crocodile Trophy. Byl to Honzův první extrémní drsný závod, kde se jede ve 40 C vedrech pustinou a jeho jediným spojením se světem byla drsná australská příroda. Poznal co je odloučenost od civilizace, kde si člověk musí sáhnout až na dno. Při balancování na hranici vlastních možností se Honzovi podařilo dojet si pro 4.místo.
Seznámení s americkým závodníkem Patem Norwilem a jeho vyprávění o cyklistických extrémních závodech v Ametrice, mělo vliv na Honzovi další bajkový dobrodružství. Tento závod se stal odrazovým můstkem k dalšímu extrémnímu závodu na kole Great Divide Race. Čtyřitisíce kilometrů dlouhá trasa z Kanady do Mexika a Honzovi se podařilo nejen zvládnout trasu ve zdraví, ale i dojet do cíle jako třetí ze všech závodníků. Nejkrutější závod na Aljašce Itidaro se Honzovi, stejně jako mnoha dalším závodníkům, nepodařilo kvůli klimatickým podmínkám dojet. Tehdy říkal, že tam byl naposledy. Ale kdo jednou zkusí závod se životem, stane se z toho droga. Proto se na Aljašku chystá znovu v únoru příštího roku, kdy se koná další ročník drsného závodu Itidaro.
Jako jediný Čech v historii se opět vloni zúčastnil dalšího legendárního závodu, vedoucího z jihu Aljašky z Anchorage. Cíl závodu je buď po 350 milích v Mc.Grathu nebo až na západě po překonání 1100 mil ve městě Nome. Závodu se účastní max. 50 závodníků, kteří jsou z velké většiny z Ameriky a menší část z Evropy. Projet tuto trasu můžete na kole, na běžkách nebo na sněžnicích. Tento závod nemá téměř nic společného s cyklistikou. Při teplotách od minus 10 do minus 50 C, pomalu vzdorujete sněhové pokrývce a vytváříte na povrchu design od vlastních pneumatik, padáte z kola, tlačíte kolo i několik desítek mílí (někdy i přes 200 mil), brodíte se sněhem, kloužete po zamrzlých řekách.
Kolem vás jsou vidět jen zasněžené pláně bez známky života. Obrovský prázdný bílý prostor, kde jste jen sami se sebou. Pouze stopa od psího spřežení, nezasypaná sněhem, a vzdálené vytí vlků vám říká, že tu nejste sami. Hodiny a kilometry se neskutečně vlečou. Z každého ujetého kilometru máte radost, radujete se z toho, že vám není zima, nemáte hlad a nechce se vám spát. Je to čiré zápolení o každý metr. Vliv na časový horizont závodu má nejvíce počasí, proto ho musí závodníci neustále sledovat.
Na trase jedete sami. Nevidíte před sebou záda kamaráda, ani vám za krk nedýchá další závodník. Je to čistě individuální závod se směsicí radosti, adrenalinu, dobrodružství, bolesti, útrap, uvolnění, obrovského skutečného a nefalšovaného přátelství a soudržnosti, soutěživosti, nadšení, depresí, vůle, strachu, odvahy i zbabělosti - to všechno se tu ve vás mele a nekontrolovatelně střídá.
„Abys byl schopnej tenhle závod absolvovat, musíš propadnout do závodního transu, ale přitom si zachovat chladnou hlavu. Kilometr a minuta má úplně jinou hodnotu než v běžným životě“.
Pneumatiky kola se vám boří do sněhu, člověk se trápí sám se sebou a bojuje s přírodou i sebou samotným. Se svou samotou, depresemi, které z ní plynou, z fyzickou a psychickou vyčerpaností, zimou, chladem a spánkem. Jste tu sami postaveni tváří v tvář aljašské divočině, kde stále platí zákon silnějšího. Člověk se tu snaží pochopit sám sebe, co ho vlastně žene, aby dělal právě to co dělá. Přerovnává si žebříček hodnot a cítí bezprostřední bytí člověka na zemi, moc a sílu přírody. „Víra v sama sebe, přátelství a spoleh na ostatní, co se tu pohybujou ze stejnýho důvodu jako ty nebo tu někde žijou, tu mají skutečnej rozměr. Nikdo se nestará odkud jseš a kolik máš peněz, jaký máš postavení, není to tady důležitý a nikomu to nepomůže. Majetek najednou nemá žádnou hodnotu, neznamená nic proti obejmutí, kousku jídla nebo vody“.
Klimatické podmínky se tu mění z minuty na minutu. Táhnete svýho naloženého bajka hlubokými závějemi, některé jsou vyšší než vy sami. Občas se setkáte s jiným závodníkem. Depresivní je, když vás předejde pěšák na sněžnicích, které mu se jde daleko lépe, než vám s kolem.
A pak zůstanete zase sami. Sami se svou depkou. Vlnu euforie, lidskosti a kamarádství máte možnost zažít v projíždějících vesničkách. V hospodě s místními domorodci srdce pookřeje a život dává opět smysl. "Pojmy jako čas a vzdálenost pro mě přestaly existovat. Pochopil jsem to až po dvou dnech souboje s Aljaškou. Pohyboval jsem se v jiné dimenzi. Třeba sto kilometrů můžu překonat za pět hodin anebo taky za dva dny. Když za čtyři hodiny urazím 15 kilometrů a nebo jen 5, psychicky se z toho hroutím. Vždy mě ale překvapila síla organismu vzdorovat nepřízni."
Kdo chce dosáhnout rekordního času, nesmí spát. Ostatní spí ve srubech lovců a místních lidí, kde není problém si u nich ustlat a vyspat se. Když vás spánek zastihne v pustině, z větví si uděláte izolaci, na ni položíte karimatku a v péřovém spacáku se vyspíte. (někteří závodníci s sebou nevozí ani spacák, ani vařič, jedou hodně na lehko). Do spacáku si musíte dát i camelbag, aby vám nezamrzl, na těle máte všechno oblečení a taky foťák.
Jakmile se setmí, teplota klesá na -25 až -50 C. Snažíte se spát co nejméně. Přeci jen je to závod, i když může trvat od několika dní až po měsíce. Účastníci závodu mohou použít mapu, ale musejí si ji sehnat sami, pořadatel nic nezajišťuje. Teoreticky může jet závodník kudy chce, ale v podstatě existuje stejně jediná hlavní cesta.
Organizátoři závodu znají jen start a cíl. Všechno, co se odehrává mimo tyto dvě místa, je čistě na závodnících, na jejich rozhodnutích. Pořadatelé nezajišťují ani případnou pomoc. Je to závod o neustálých rozhodnutích. Musíte dělat jen správná rozhodnutí. Špatné rozhodnutí znamená ztratit závod a můžou vás stát i život. Musíte spoléhat sami na sebe, na svůj instinkt, na potřeby svého těla. Musíte jet svým tempem a nenechat se vyprovokovat k enormnímu vypětí, které by vás vysílilo. Nikdy nesmíte jet nadoraz. Tělo by nemělo čas regenerovat.
Nikdo s vámi nejede jako týmová podpora, nemáte k dispozici GPS-ku, vrtulník ani zde není horská služba. „Když je člověk na hraně a cejtí, že to není dobrý, musí bejt dost chlap na to, aby to dokázal vzdát.“ Pro Honzu jsou tyto závody únikem ze stereotypu, od civilizace, kde žijeme v nadbytku, kolotoči a stresu. Jak sám říká, každý závod ho dokáže lidsky obohatit. Setkává se s lidmi, jejich životními osudy a naslouchá jejich životním příběhům, ze kterých se může člověk poučit, něco si odnést. „Zatím každý závod mě něčím překvapil posunul mě blíž k přírodě, blíž k sobě“. Někdo kdysi řekl: „Nevěřte na zázraky, spoléhejte na ně.“ Honza na zázraky nespoléhá, ale vždy věří tomu, že se vrátí domů v pořádku. Přeju Honzovi ať se mu podaří dojet únorový závod až do cíle v pořádku, s hromadou zážitků a dojmů, o kterých nám bude zase moci vyprávět. Pro ty, které Honza svými činy zaujal, by byl super dárek pod stromeček knížka s originál podpisem „Cyklistickým peklem“, která popisuje všechny tři extrémní drsní MTB závody, bližší info na : www.jankopka.cz.
P.S. Jediné, co škodí pověsti celého zajímavého závodu, je trápení psů v psích spřeženích. Po konci závodu nechávají závodníci buď své psy utratit, prodají je místním, nebo jsou na tom čtyřnohý závodníci tak zbědovaně, že umírají sami. Zvířata by neměla trpět za hrátky lidí. Lidé ať se baví a soutěží bez zvířat, tak jako právě Honza Kopka.
Více na : www.helpsleddogs.org
Text sestrojil : Jarda Drby Dr.Bohlav – šéfredaktor magazínu BUDDY (www.buddymag.cz)
