O tomhle krpálu jsem slyšel vždy jen z doslechu od kamarádů z Kooperativy a tak jsem si řekl: „ je na čase se o to pokusit“.
Nevěděl jsem žádné podrobnosti a neznal ani trasu silnice a asi i proto jsem byl pln elánu a řádně nemotivován. Pro jistotu jsem vyjel už za Lienzem. Měl s sebou doprovodné vozidlo, které by se hodilo v případě nějakého většího defektu (při strážce s autem např.) nebo v případě náhlé změny počasí apod., člověk se hned cítí lépe. Měl jsem na kole najeto všehovšudy kolem 300km a tak hurá na cestu. Za Lienzem začínalo pěkné stoupání, šlo to snadno a dobře, člověk byl při síle a chuti, v dobré náladě. Jel jsem nalehko, krátké kalhoty, dres, přilba, brýle a na zádech camel bag s vodou. Po celé trase byla kvalitní asfaltová silnice.
Za sebou již mám krátké, ale prudké stoupání z Lienze do sedla Iselsberg a prudký sjezd do Winklernu. Paprsky slunce, které se již zvedlo vysoko nad obzor, ozařují štíty po naší levé straně, ticho ruší jen šelest kol a zvuky blízké řeky. Připadám si jako v pohádce. Údolí se zužuje a tvoří úzkou rokli se strmými a vysokými stěnami, na jejichž vrchol zatím nedohlédnu.
Okolo mě byly nádherné přírodní scenérie, které jsem stačil při své „rychlosti“ vnímat. Kopec ale skončil a začalo dlouhé klesání, a v tom jsem rychle pochopil, že jsem nasedl do sedla dříve než bylo zdrávo a tak jsem si nechtěně prodloužil trasu o takových 40 km. Projíždění podhorskými vesničkami s kostelíky a pasoucími se kravami, s jezírky i obrovským vodopádem, bylo příjemným zpestřením na této jinak kopcovité trati. Jel jsem údolíčkem podél řeky až ve Winklernu začalo znovu mírné stoupání.
Po ujetí 30 km a zdolání dalších 330 výškových metrů přijíždím Přes Mortschach a Grosskirchheim do Heiligenblut (1373 m n.m.) Dojel jsem na mýtné do Rossbachu 1700 m n.m.. Neplatil jsem nic narozdíl od projíždějících motorkářů a aut. Zde začíná to pravé ořechové: silnice prudce odbočuje vpravo a začíná šplhat po úpatí Scharecku až do sedla Hochtor (2.575 m). Míjím stanici kabinové lanovky nevelkého lyžařského střediska Roßbach s výhledem na Großglockner, panorama Alp a vzdálených Dolomit. Silnice je otevřena jen ve dne od 5 do 22 hodin.
Také výstavba silnice přes průsmyk Hochtor souvisela s rostoucím turistickým ruchem, který je již ve studii z roku 1924 uváděn jako jeden z důvodů. Projekt silnice zpracoval silniční stavební inženýr Wallack, sám horolezec a ochránce přírody, kterému se povedlo ji citlivě zasadit do horské přírody. Ekonomické problémy Rakouska byly příčinou několika odkladů a je paradoxem, že Světová hospodářská krize v roce 1929 dala podnět k její výstavbě. Vláda se snažila snížit ohromnou nezaměstnanost a uvolnila prostředky na realizaci několika státních projektů, mezi nimiž byla i stavba Großglocknerské silnice, kde našlo v letech 1930 - 35 práci 3200 lidí.
Tady vlastně oficiálně začíná alpská cesta, nazývaná kdysi „Římská cesta“, neboť se po ní vydávali obchodníci směňovat a prodávat své zboží. Donedávna byla Grossglocknerská silnice automobilovou průjezdovou silnicí, kterou teď nahradily lepší, kvalitnější a rychlejší silnice a dálnice. Tato silnice vede národním parkem Vysoké Taury, nejrozsáhlejšího národního parku evropských Alp. Grossglocknerstrasse je takovou silniční naučnou stezkou pro motoristy z řadou odpočívadel a informačních tabulí. Četná informační stanoviště informují návštěvníky o fauně a flóře, geologii a hoře Grossglockner samotné i o nejrozsáhlejším ledovci Východních Alp – Pasterze, který se táhne téměř 10 kilometrů.. V nár. parku Vysoké Taury najdete všechna vegetační a klimatická pásma mezi Rakouskem a Arktidou.
Alpská silnice byla postavena Franzem Wallackem v letech světové hospodářské krize 1930-1935. Vysokohorská silnice vede do do obzvláště krásné a bohaté krajiny nár. parku V.T. Tato silnice – Grossglocknerstrasse - se odlišuje od ostatních horských silnic zejména tím, že nevede do horského sedla a okamžitě zpět do údolí, naopak ve výšce 2400 m tu vede vyhlídková trasa v délce 8 kilometrů, nazývaná Kaiser -Franz – Josefs - Hohe. Na této vyhlídkové silnici můžete spatřit muflony, horské kozy, rodinky svišťů ad. zástupce horské fauny. Je to panoramatická cesta, která končí vyhlídkou s parkovištěm a restaurací na ledovec a Grossglockner s dalšími vrcholy. Na další odbočce se dá vyjet až do výšky 2571 m.n.m. na Edelwessspitze, odkud je výhled na více než 30 vrcholů nad 3000 metrů vysokých.
Po levé straně jsem se díval do hlubokého údolí, kde i ty nejvyšší stromy byly najednou hrozně mrňavé. Jen jsem si oblékl dres s dlouhým rukávem a doplnil vodu, snědl 1 tatranku a pokračoval dál, zase do kopce a to už pořád dalších několik hodin. První sedlo, ve výšce 1930 m, skýtalo WC, info centrum a vpravo na stráni kromě nádherně rozkvetlé louky sedí ve stráni i stará srubová horská bouda z roku 1876.
Tady se mohl člověk zastavit a v infocentru se dovědět něco z historie této cesty. Archeologické nálezy potvrdily, že se v těchto místech lidé pohybovali již před 1700 lety, avšak o důvodech jejich pobytu zde se můžeme jen dohadovat. Dalším národem, který zde zanechal své stopy, byli Římané, kteří při svých výpadech do Evropy byli nuceni překonat hory a Keltové, rýžující zlato v potoce u Seidlwinkeltalu. Jejich vyspělá kultura a řemeslý um dodnes udivuje, zrovna tak jako rozsáhlost území, které osídlili. Ve středověku se zde těžilo zlato v dolech, podle nichž získal masív i své jméno - Goldberggruppe a až do 19.stol. byla místní stezka přes průsmyk Hochtor využívána k dopravě zboží do Salcburku na hřbetech koní. Byla to i cesta mnoha trestanců, kteří tudy byli transportováni v železech do tehdejší Benátské říše, kde zbytek života strávili na lodích u vesel jako galejníci. Strašný osud, ale monarchie ušetřila za pobyt ve věznicích. Odtud silnice klesala zase dolů do údolí, abych vzápětí mohl sjeté kilometry znovu nastoupat. Odtud se sjede na kruhový objezd, kde doleva vede vyhl. silnice k Výšině Františka Josefa a vpravo do sedla Hochtor.
Do 18.století znamenaly hory pro lidi zemi zlých skřítků a duchů, kam se lidé báli vstoupit. Náhlé změny počasí, bouře a laviny byly přičítány zlým silám, málokdo se do nich odvážil kromě hledačů zlata a dobrodruhů. Dnes patří vysokohorská turistika k nejoblíbenějším formám aktivní dovolené. Až v roce 1799 nastal obrat v pohledu na hory, když biskup z Klagenfurtu se svým vikářem poprvé zdolali vrchol Großglockneru a bariéra pověr a mýtů se začala pomalu rozpadat. Se stavbou železnice se hory stávají dostupnější stále širší vrstvě obyvatel.
Hochtor je nejvyšším bodem průjezdní alpské silnice, ležící v nadmořské výšce 2503 m.n.m. Pokud se vydáte vlevo, cestou potkáte moře svišťů, kteří se před vámi nebudou ani schovávat. Panoramatickou cestou se dostanete na konec vyhl. Trasy, k chatě Wallackhaus, ležící ve výšce 2.307 m, pod nejvyšší horu Rakouska – Grossglockner měřící 3798 metrů. Odměnou Vám bude nádherný a nezapomenutelný pohled jak do údolí na ledovec či na další vrcholy Alp.
Když se z kruh. objezdu v sedle dáte vpravo, čeká vás šílený kopec s množstvím serpentin, kde zjistíte velmi záhy, že vám chybí převody. Po sérii 12 % stoupání mám před sebou další, ale zato poslední. Silnice se vlní ve stráni až najednou končí a není vidět, kde přesně vede přejezd sedla. Na spurtování nemám sílu, tak mám lehký převod a šinu si to nahoru. Kolem mě rostou sněhové bariéry, místy vysoké přes 1 metr. Navlékám na sebe windstoprovou bundu, protože hodina pokročila a zima v této výšce je značná, kolem 12 C. Nechávám za sebou údolíčko plné serpentinových vlnek a s najetými metry stoupá i výška. Nikde ani živáčka, projede tak 1 auto za 15 min, jsem si tu sám pro sebe, šlapu a šlapu a už se těším na vrcholek cesty. Tady už se jede jen na vůli, už se to člověku nechce vzdát, přestože magi už na to není, hlavně po těch letošních pár kilometrech. Kolem mě jsou sněhová pole a já si to šinu mezi sněhovou hradbou, přes kterou mě není ani vidět, pěkně nahoru. Teprve za poslední serpentinou, kde už vidím i vrcholek a cíl mé tratě, je vidět tunel, skrz který se projede zase dolů do dalšího údolí.
V nohách mám téměř 90 km a přes 2000 výškových metrů, ale prožil jsem jeden ze dnů, na které se nezapomíná. Kolem 19.00 hod. přijíždím prokřehlý na vrchol a hřeje mě jen pocit jakéhosi vítězství a konec jednomu snu a jeho naplnění. Dívám se do údolí a jsem rád, že to mám už za sebou. Na druhé straně tunelu začíná pěkná mlha, hustá tak, že je vidět na pár metrů a začíná pršet. Po pár kilometrech se ozývají rány hromu a kolem se blýská, začínají padat kroupy. Dojíždíme do údolí a stavíme hned v první otevřené restauraci a dáváme si místní česnečku. Mám to za sebou.
Písmenka seskupil a vytvořil slova: Jarda Drby Dr.Bohlav – šéfredaktor magazínu BUDDY (www.buddymag.cz)
