Nemáme tu s sebou meterologickou stanici, takže uvádíme údaje z teploměru, který je během dne přidělaný na saních. Také nezvládáme teploměr sledovat několikrát denně, a pak počítat průměr, takže se jedná o teploty, které jsme prostě někdy během dne zaznamenali. Je to tedy skutečně teplota, ve které se pohybujeme - často je to mráz znásobený větrem. A tak tomu bylo zrovna i dnes. Přestože noc byla klidná, již od rána jsme zase museli zápasit s nepříjemným protivětrem. Obličeje tedy opět celé zahalené v obličejových maskách a každý krok nás stál veliké úsilí. Naštěstí ale nesněžilo - jasno a my se chvílemi kochali výhledy na oba břehy. Jelikož se teď snažíme držet uprostřed jezera, nemáme toho tolik ke koukání. Jenom led na všechny strany, a jsme proto rádi, když se nám ukážou břehy. Oba břehy jsou od nás teď poměrně vzdálené a hory okolo nich jsou schované v neustálém, mlžném oparu. Většinu času tedy koukáme před sebe nebo pod nohy a dychtivě čekáme, kdy už se na horizontu vynoří proužek země - ostrov Olchon. Je to takový náš nejbližší styčný bod. Bajkal je tak veliké jezero, že je na něm samozřejmě znát i "zakřivení země", a my tak máme pocit, že snad jdeme stále do kopce :-)
Když je větrný den jako dnes, nemáme šanci si během dne něco říct. Za chůze je to nemožné a během svačiny koukáme každý tu svou trošku horké kaše nebo polévky zhltnout co nejrychleji, aby nám to nevystydlo a následně nezamrzlo. Jsme tu spolu, ale většinu dne každý ve svém světě - každý jsme “zašpuntovaný” svým iPodem a posloucháme, co je nám zrovna příjemné. Člověk během dlouhých pochodů potřebuje něčím zaměstnat mozek a je lepší si něco pustit, než nechat běžet myšlenky - ty mají tendence utíkat do trudomyslných míst :-) Mám ve svém iPodu hodně audioknih, a tak jsem si dnes poslech zrovna jednu z nich - "Doktor od Jezera hrochů". Hezky mi přitom den utekl a i ta dřina se zdála být o něco příjemnější.
Šlapali jsme dnes zase poctivě celý den. Stan tedy stavíme až při západu slunce - západy tu mimochodem bývají opravdu nezapomenutelným zážitkem. Nízko posazené slunce pošle po ledu své poslední paprsky a vy máte pocit, že stojíte opravdu na vodní hladině a ne jen na ledu na ní. Už mám jeden takový překrásný západ natočený, tak snad bude náš "rejža" Kuba spokojen, a třeba ho i zařadí do dokumentu :-)
Po včerejším extempore s vařičem jsme si dneska dali větší pozor a stan sněhem tak dokonale neobsypávali - nechali jsme ho víc dýchat. Po večeři jsme se oba odebrali na “ošetřovnu” - ve vyhřátém stanu jsme oba sundali ponožky a pořádně si ošetřili naše zmožené nohy, které nás tak poctivě každý den nesou zas o kus blíž našemu cíli. Stan krásně provoní různé hojivé mastičky a celkově je to příjemný pocit ulevit na chvíli našim nožkám. Po nohách přijdou na řadu drobné omrzlinky, kterým se prostě nedá úplně ubránit. Dnes jsem také překročil osobní rekord - nikdy jsem ještě netáhl sáně (tedy dvoje sáně) déle než 220 km. Tak jsem se hned ptal Pavla, co on - prý také ne, takže to chtělo oslavu. Každý jsme si na tu velkou slávu dali jeden Enervit navíc, ať z toho něco mají i naše těla a nejen psychika :-)
Před spaním ještě, tak jako každý večer, koukame do mapy, co nás teď v následujících dnech čeká. Tedy - jasně, že půjdeme pořád po rovině a pořád na sever, ale člověka to tak nějak uklidňuje, když si prohlédne mapu, tvar pobřeží a trochu se na tu mapu “umístí” :-) Jinak terén je stále hrozně proměnlivý - neustále se střídá led a sněhová pole, takže nejdeme na lyžích, ale v botách s kovovými nesmeky - na ledu je to fajn, ve sněhu se občas boříme.
Zdravíme vás do vašich teplých domovů :-)
