Vstávali jsme dnes jako obvykle do pěkné zimy. Rituál je takový, že já spím, co můžu, protože mi je v noci zima a jsem pak hodně nedospalý. Taky vetšinou do noci zpracovávám a odesílám zprávy. Je s tím hodně práce, ale máme hroznou radost, že to čte spousta lidí a těší se na další čerstvé novinky od nás, nebo že nám třeba v komentářích píšete, že to je na knihu, a že by to chtělo víc fotek atd. To nám samozřejmě lichotí a dodává nám to energii psát další zprávy, když víme, že se líbí. Snažím se fotit, co to jde, abychom pak měli z čeho vybírat na výstavy, přednášky a třeba i do té knihy (to jsem si dovolil nechat se trochu unést :-), ale ujít toho co nejvíc je samozřejmě přednější.
Tím se dostávám k tomu, že jsme dneska udělali skvělých 27,2 km. Měli jsme štěstí - většinu času byl krásný led, takže se nám šlo opravdu dobře. Taky dneska nebyly skoro žádné torosy - prostě oproti včerejšku nesrovnatelně lepší povrch. Pokud jsme na úseky s rozbitým ledem přece jen narazili, daly se lehce obejít. Nemuseli jsme se tak rvát skrz ně nebo si zajít několik km, abychom se jim vyhnuli.
Za celý den jsme nikoho ani nezahlédli a ani nás to moc nepřekvapuje - na pobřeží nevidíme žádné osady ani osamocené domečky. Držíme se poblíž západního břehu jezera a nejdeme prostředkem, jak jsme původně plánovali - zpočátku nás znervózňovalo, jak málo kilometrů jsme denně ušli a nechtěli jsme ztrácet čas dostáváním se do středu jezera. Prostě míříme na sever!
Pomalu si také začínáme zvykat na naše denní dávky jídla. Jak jsme psali včera, trápily nás rozhozené žaludky - opravdu nám bylo skoro na zvracení při každém soustu, které jsme do sebe nutili. Neměli jsme chuť k jídlu a bylo nám pořád špatně od žaludku. Nejhorší to bývá po ránu, kdy do sebe nemůžeme dostat ani sousto. Zatím tedy vypouštíme snídani a jíme více přes den. Dnes jsme se ale oba cítili o něco lépe a vypadá to, že si naše těla začínají zvykat.
Zpět ale k tomu dennímu rituálu, od kterého jsem úplně odbočil :-) Vašek se probudí před sedmou a začne vařit vodu. Já spím, co to jde, protože kvůli odesílání zpráv chodím později spát. Jakmile je Vašek s vodou hotový, donutím se probudit i já a oba hned vylezeme ze stanu. Vašek už je prakticky kompletně oblečený a já na sebe zbytek vrstev nandavám až venku - je tam víc prostoru a nesklepávám na sebe námrazu ze stanu. Se zimou kupodivu nemáme větší problém. Až tedy na ruce ve chvílích, kdy třeba kvůli focení nebo natáčení musíme sundat rukavice. Snažíme se dávat si maximální pozor, ale i tak mám pocit, že mám malinko chycený malíček na pravé ruce. I když to také může být pozůstatek z dob mladické nerozvážnosti :-), kdy jsem si liboval v lezení po skalách v mrazu a nějakou tu lehčí omrzlinu jsem si uhnal. Zase jsem odbočil od toho ranního rituálu - jak jsme oba venku, jde vše ráz na ráz. V rychlosti sbalit stan a vyrazit. Jdeme, co to jde. Kvůli vzdálenostem, ale i kvůli teplu - kdo jde, nemrzne, to je naše heslo. První dvě hodiny jsou nejtěžší, protože nejsme rozhýbaní. Já osobně to tedy pociťuju dost silně a rána patří k nejhorším okamžikům dne. Naopak odpoledne začne jít vše lépe. Jakoby naše síly gradovaly a okolo 4. - 5. hodiny se nám jde vždy nejlépe.
Každou hodinu poctivě zastavujeme a jíme, abychom pořád doplňovali energii. Každá svačina nám trvá zhruba 20 min - vpravíme do sebe svačinovou dávku, napijem se teplého čaje a co nejrychleji jsme zas na nohou a uháníme dál. I když máme výborné péřovky, je každé zastavení okamžitě znát a my začínáme prochládat. Snažíme se proto zastávky co nejvíce minimalizovat.
Okolo třičtvrtě na 6 začínáme hledat místo pro stan. Pokud jsme zrovna na čistém ledě, ja to pohoda, mezi torosy to bývá horší. Pak stavíme stan. Já stavím většinu a Vašek se zatím stará o zařízení vnitřku a vyndává ze sání vše, co budem potřebovat. Jak jsme oba vevnitř, okamžitě začínáme vařit vodu - hlavní strážce vařiče je Vašek, já asistuju. Po zpracování našich obřích večeří nenásleduje ležatá poloha a klidné trávení, ale sušení nad vařičem a psaní zprávy. Vašek se pak uloží ke spánku, a já se postarám o odeslání.
