Před pár dny jsem Pavlovi moc chváli, jak hezky napsal článek o tom, jak mu bylo zle a jak se s tím vyrovnal. Já si takový den prožil dnes, a hodně jsem přemýšlel, jestli vám o tom mám vůbec psát, aby to nevypadalo, že se špatnými dny nechci zůstat pozadu. Ale nakonec jsem rozhodl o tom napsat - přeci jen už s námi naše dobrodružství prožíváte pěkně dlouho a zasloužíte si, abych opravdu upřímně popsal, jak to dnes se mnou bylo...
Hned po ránu nás přivítalo docela pěkné počasí, skoro bezvětří. Zabalit tábor je pro nás už každodenní rutina, kterou plníme čistě automaticky. Vyrazili jsme po čistém ledu, ale hned po pár stech metrech nás překvapil terén, který jsme tu ještě nepotkali. Všude okolo nás ležely kulaté ledové kry všech velikostí, zprohýbané jako mísy. Byly bez ladu a skladu naházeny, kam až oko dohlédlo, a my neměli jinou možnost, než jít skrz ně. Jak neuvěřitelně příšerně se po takovém povrchu jde, vám asi nemusím popisovat. Sáně se nám co chvíli zasekávají a nohy se nám “vrklají” a zvrtávají. Hned po pár minutách chůze se mi sáně zaseknou a já se musím pořádně zapřít a zatáhnout. Jak zaberu, pravá noha mi z hrany ledové kry sjede dolů - hroty mě neudržely. Jako na potvoru v tu chvíli povolí i zaseknuté sáně a já padám. Snažím se pád vybrat a přirozeným reflexem okamžitě vykopnu druhou nohu rychle co nejvíce vpřed - naneštěstí je to ale ta nešťasná a nemocná levá noha... Chodidlo narazilo do další ledové kry, kotník se mi bolestivě zkroutil a mnou projela bolest tak příšerná, že mi bylo na zvracení. Na čele mi vyrazily krůpěje ledového potu, zhroutil jsem se a snažil se to rozdýchat. Přepadl mě v tu chvíli pocit naprostého zmaru a beznaděje... Celé dny si nohu v rámci možností šetřím, dávám jí na noc obklady, poslední dny si pochvaluji, jak bolest ustupuje a já se již nemusím ládovat tišícími léky... Teď je to vše k ničemu. Bolest je teď ještě horší, než byla na začátku zánětu. No nic, musím to rozchodit, říkám si, ale moc dobře to v té změti ledu nejde. Snažím se na to nemyslet a bolest ignorovat, ale nejde to. Myšlenkám na cokoli jiného brání palčivá bolest, která mi nohou projede při každém došlápnutí.
Pajdám za Pavlem a těším se na první pauzu, že si dám teplý čaj a moje oblíbené sušenky z denní dávky jídla, a doufám, že mi to zvedne náladu. Když se ale konečně svalím na sáně a mlsně se do vytoužené pochutiny zakousnu, v puse mám najednou odpornou pachuť - sušenky jsou nasáklé benzínem! Nemám náladu přemýšlet nad tím, jak k tomu v sáních došlo. Vyhodím sušenky do odpadu a totálně otrávený schroupu alespoň půl tabulky čokolády. Dál bohužel pokračujeme pořád tím stejným, hnusným terénem. Je to utrpení. Kolem poledne již sahám po Tramalu, abych vůbec mohl pajdat dál. Pavel jde na dohled přede mnou a já vidím, jak chudák každou chvilku stojí a mrzne, aby na mě počkal. Je mu jasné, že nejsem ve formě, i když jsem mu nic neřekl. My si tady na nějaké fňukání moc nehrajeme - každý máme dost práce sám se sebou.
Náladu mám pod psa. Bolest se ustálila na horní hranici toho, co jsem schopný přetrpět. Kolem třetí jdeme zase “oranicí”, jak tu změť ker a sněhu nazýváme. Proti mně trčí dva velké kusy ledu, ale zamlžený kousek na mých brýlí stačí k tomu, abych si jich všiml až příliš pozdě. Bajkalská past zafungovala. Moje levá noha je opět zaklíněna mezi kusy ledu, zatímco zbytek těla pokračuje v započatém kroku. Nohou mi projela taková bolest, že jsem se se slzami v očích okamžitě skácel k zemi. Hlavou mi prolétlo: “tak tady jsi, Václave, skončil, to jsou určitě přetržené vazy...” Po pár vteřinách ale zmobilizuji poslední síly a pomocí hůlek se pokusím postavit. Ta nejhorší bolest kupodivu odezněla a je zpět na té původní hladině, se kterou jsem schopný se se zaťatými zuby pohybovat. Pomalu se tedy znovu rozejdu... rozpajdám a nakonec to vydržím až do večera.
Abych si svůj kalich hořkosti, nebo spíše bolesti, vypil až do dna, tak nám jezero servíruje přehlídku toho nejhoršího terénu, co snad může být. Posledni kapkou je moment, kdy musím nohu z boty vyzout a kotník trochu narovnat. Hledím na svou příšerně oteklou nohu a v duchu si říkám: ”Holka, ještě to prosím těch pár dnů vydrž... přeci to nezabalíme teď, když už jsme tak blízko...”
Teď, když tohle píšu, jsem již oštřen zábalem a noha se trochu zklidnila. Věřím, že se do rána z toho nejhošího dostaneme. Budu myslet pozitivně a na něco hezkého a milého - na mojí milovanou ženu Martinu
Příšerný den, ten nemůžu nikomu věnovat...
Vašek
