Jen stručně vysvětlím - stan jsme si pro tuto akci vybrali pečlivě a řádně ho odzkoušeli. Je z jediné vrstvy - membránové tkaniny (nemá tedy 2 pláště, tak jako většina běžných stanů), je velice lehký, rychle a snadno postavitelný a je přímo vyvinutý pro polární expedice. Používá ho například světově známý polárník Rune Gjeldnes, takže nejde o nějaký nevyzkoušený prototyp...Smůla je, že přesné klima si člověk při tréninku a testování nenavodí a my jsme bohužel zjistili, že pro zdejší podmínky je stan naprosto nevhodný. Veškerá pára, kterou jsme vydechli, se na stěnách stanu okamžitě měnila v námrazu tak rychle, že neměla šanci se stihnout odpařit skrz membránu - což by samozřejmě měla, aby se nedržela uvnitř stanu. Každé ráno tak na stěnách stanu byla námraza až 1 cm tlustá, která se na nás a na všechny naše věci sypala, kdykoli jsme se pohnuli. To s sebou samozřejmě neslo i další problémy. Stan bylo například téměř nemožné alespoň trochu vytopit naším benzínovým vařičem. Jediným výsledkem bylo, že krusta námrazy na plachtě zledovatěla a vytvořila tak podivný skleník, který odebíral teplo a držel vlhkost. Spacáky a péřovky jsme museli vozit přes den roztažené na saních, aby se alespoň trochu vysušily mrazem...Toho tady totiž máme opravdu dostatek :-)
Po dvou dnech jsme stan ráno museli otočit naruby a kartáčem z něj odrbat veškerou námrazu. Situace totiž začínala být neúnosná. Pomohlo to, ale jen na jeden večer. Už ráno bylo zase vše mokré. Navíc nás to čištění stálo hodinu drahocenného času, kterou jsme mohli strávit pochodem. Začínalo nám být jasné, že s tímto stanem to není možné dokončit. Vyvrcholením tedy bylo včerejší, pro nás velice těžké rozhodnutí - vzdát se případné třešinky na dortu v podobě přechodu dokončeného “unsupported” stylem, ve který jsme tolik doufali. Máme s Pavlem jasno, že cílem zůstává jezero přejít, i když už to nebude tím nejvyšším expedičním stylem, o který jsme usilovali.
Přes satelitní telefon se tedy spojujeme s Tanjou v Irkutsku - naším kontaktem v agentuře, která zajišťovala naši dopravu k jezeru a u které jsme zaregistrovaní. Tanja je profesionálkou na svém místě - Pavel jí anglicky popsal náš problém se stanem a okamžitou odpovědí bylo “OK, zařídím nový stan, přesně jaký požadujete (z předchozích cest jsem měl vytipované jiné stany, které se osvědčily), večer ho budete mít. Zavolám vám a nahlásíte mi svou polohu.” A přesně tak to také proběhlo - v půl desáté upřesňujeme svoje souřadnice a dostáváme pokyn: “Za 30 minut buďte připraveni nás navést, jedeme speciálním dopravním prostředkem.” Otázky nám vířily hlavou. Už celý den nám vrtalo hlavou, jak se k nám přes všechny ty torosy a trhliny dostanou a ještě stále jsme neměli sebemenší tušení. Stojíme tedy v péřovkách venku, čelovku připravenou k signalizaci a po chvilce uvidíme dvě řady světel, jak se nad sebou pohupují po zamzlé hladině a pomalu se k nám přibližují. Nevidíme nic než pohybující se světla a slyšíme neustále se přibližující zvuk motoru, když v tom se před námi objeví obrovské vznášedlo! Tak to jsme nečekali. Z kabiny vystoupí usmívající se Tanja se stanem v ruce a za ní i řidič Sergej. Přátelské objetí, pár otázek, jestli jsme v pořádku (samozřejmě ví, jak nízké teploty tu minulé dny panovaly), my jim dáme náš starý stan, zamáváme a najednou jsme zase sami. Je půl jedenácté a my si za svitu měsíce (a čelovek, ale nechtěl jsem kazit romantiku :-) stavíme náš nový domov...Problém se stanem vyřešen, Tanjo díky! Než dokončíme náš denní rituál, jsou 2 v noci.
Happy end, chtělo by se říct. Ale ne tak docela. Když se v 7 ráno probudíme, zjistíme, že stanem lomcuje ohromná vichřice. Jsme rádi, že ho v ledu jistí šest poctivě zavrtaných šroubů. To zas bude den, říkáme si. Když ale sáhnu do předsíňky pro termosky, nestačím zírat - je úplně zavátá tím jemným přemrzlým sněhem, co je jako mouka a prodere se každou skulinkou. Přesto ale máme v plánu nevybočit z našeho denního rituálu, normálně uvaříme jako vždy a nachystáme se na výlez ze stanu. Přes poryvy větru se skoro neslyšíme a dorozumíváme se posunky. Víčky od ešusu se proházíme k lopatě, která je zavátá v předsíňce, lopatou se proházíme předsíňkou ven ze stanu a vylezeme ven. Poryvy větru jsou tak silné, že máme co dělat, abychom se udrželi na nohou. Přes zvířený sníh nic nevidíme. A nám je to jasné - dnes to nepůjde. Rychle překontrolujeme ukotvení stanu, sáně přesuneme za stan, kde jsou alespoň trochu v závětří a celí obalení sněhem se vracíme do stanu čekat na zlepšení. Ani po poledni se situace nezlepšuje. Zalézáme tedy zpět do spacáků, protože to je to jediné, co můžeme dělat, abychom nezmrzli. Vleže se snažíme nabrat síly pro další boj s drsnou, ale krásnou Sibiří. I teď večer, když dopisuji tyhle řádky, je venku pořád stejné šílenství. Držte nám všichni palce, ať se to počasí umoudří a my můžeme jít dál.
Moc vás všechny pozdravujeme a děkujeme za všechny vaše komentáře, které nám Zuzka pravidelně přeposílá. Pokud jsme někoho zklamali, že jsme porušili přísná pravidla “unsupported”, omlouváme se. Věřte, že to pro nás nebylo lehké rozhodnutí. Ale začínalo jít o život - pokud by se jeden z nás třeba probořil, bylo by bez šancí se v takovém stanu usušit, omrzliny jsou pak otázkou okamžiku...Mohli jsme si těch pár minut se vznášedlem nechat pro sebe, ale my hrajeme fér a nikdy jinak. Ostatní zůstává - nebudeme dozásobovat ani nic doplňovat atd. Jen ten stan jsme vyměnit museli.
Vašek
PS. Jelikož končí kalendářní měsíc a nám zbylo trochu kreditu, posíláme další video (beze slov, protože byste stejně nic neslyšeli) a také fotografii ledové krásy v jiné podobě, protože prasklinky se vám podle včerejších komentářů líbily :-)
Vichřice, sněhová bouře... / Wind and Snowstorm...28/02/10 from Pavel Blažek on Vimeo.
