Pocitů, zážitků, studených a někdy ještě studenějších rán, rovných ledových ploten, po kterých se to super pádí nebo naopak “oranic”, ve kterých se pokaždé pořádně zapotíme. Kdyby se mě někdo zeptal, co se dělo předevčírem nebo před týdnem, vůbec bych netušil, co říct. Samozřejmě, že jsme tahali necky a snažili se urvat co nejvíc kilometrů, ale jestli byl zrovna hezký den nebo špatný, bych si vzpomenout nedokázal. Jediné, co teď hlídám, je jakž takž správný směr postupu a kolik km denně urazíme. To je údaj pro nás teď asi nejdůležitější. Svědčí o tom i naše každovečerní vypočítávání, kolik nám ještě zbývá, jestli jsme schopni udržet tempo a na kolik dnů a nocí nám to tu ještě vychází. Pomalu jsme si dovolili začít se těšit domů.
Naše tělesné schránky už toho začínají mít trochu dost a bohužel musím říct, že i ta technika a vybavení začíná vypadat trochu použitě. Co šlo, se snažíme samozřejmě opravit, ale jsou věci, u kterých to moc nejde. Třeba moje nafukovací karimatka, která se dnes ráno vyfoukla, přestože byl zavřený ventil. Někde je v ní asi díra. Jak vznikla netuším... Pozitivní je, že mi je to celkem ukradené. Za prvé jsou teď teploty relativně příznivé, tak mi snad zima od země nebude (ještě pořád mi zbývá druhá karimatka) a za druhé jsem už ve stavu, kdy věci jednoduše akceptuji. Není sil se jimi nějak rozrušovat nebo se dokonce kvůli nim vztekat. Co se stane, to se stane a my se s tím nějak vyrovnáme. Do cíle je to ještě nějakých 150 km a kdybych je měl dolézt po kolenou, tak je dolezu (a Vašek to vidí stejně). Špatná zpráva pro ty, kdo na webu tipovali samé nuly, což znamená, že expedice cíle nedosáhne. Uvědomuju si, že to je trochu rouhání, protože Bajkal nám ještě může pěkně zatopit, ale... teď už to přece nemůžeme vzdát ať se děje cokoli! :-)
K dnešnímu dni. Jdeme teď relativně podél břehu - odhadujeme, že tak 10 - 20 km od něho - a máme super výhled na hory po naší levici. Celý den je na co koukat. Úžasné štíty, hřebeny, údolí a rokle, koukám na to vše a silně si uvědomuju, že v těhle horách člověk nikoho asi jen tak nepotká. Vždyť i my jsme poslední lidskou bytost viděli před 15ti dny. Skoro každý den, ještě než nadobro zalezu večer do stanu, chvíli postojím a rozhlížím se po okolí. Někdy obdivuju západ slunce, někdy ty skoro bezbřehé dálky, které jsou okolo nás... Pokaždé ale prožívám to ticho rušené jenom praskáním ledu. Ticho, které se dneska už jen tak někde nezažije, a vím, že po tomhle se mi určitě bude stýskat.
Ještě jedno téma dneska zmíním a popravdě by mě na něj zajímaly nějaké vaše reakce. Probíral jsem si dnes v hlavě, jak je to vlastně s těmi extrémy. Pro mě byl Bajkal před odletem velká neznámá. Bál jsem se nízkých teplot, vzdálenosti, kterou budeme muset ujít, únavy a vyčerpání... I když se nám ještě může přihodit cokoli, zatím jsme se se vším vyrovnali a poprali a zdá se, že to vše v pořádku přežijeme. To, že má Vašek zánět šlach, já rozsekané paty a že oba cítíme, že by se nějaký ten den odpočinku hodil, tu nezmiňuji - to tak nějak asi patří k věci. Mně spíše jde o to, co vlastně je ten “extrém”, do kterého jsme si mysleli, že jedeme. Je to opravdu extrémní podnik? Nechci “extrém” definovat jako něco, kde se člověk musí zákonitě dotknout smrti nebo skončit s těžkým zraněním, ale nějak jsem dnes o tom slově “extrém” a jemu podobných začal pochybovat. Jo, je to tu drsný, prsty nám mockrát přemrzly, nohy nás bolí jako nikdy předtím, někdy jdeme dál, i když máme pocit, že se při dalším kroku musíme složit, někdy jsem ve stavu, kdy mám pocit, že to ani nejsem já, že jsem duchem mimo, zatímco moje tělo jede dál mimo mojí kontrolu... To tu vše bylo, ale my pořád jdeme dál, jsme OK, teď je nám dokonce hezky - od vařiče je nám teplo, jsme dosyta najedení...
Takže, kde je ta hranice, kdy je něco “extrém”? Osobně jsme došel k závěru, že nic takového vlastně neexistuje. Je to jen slovo... Pokaždé, když prožijeme něco, o čem jsme si mysleli, že je to totální extrém a šílenost, tak se ona hranice nenápadně posune dál a naše vnímáni věcí se změní...
Zajímalo by mě, co si o tom myslíte. Co byl byl pro Vás osobně extrém, co jste prožili, co jste museli podstoupit, abyste si řekli, že tohle fakt už bylo na hraně...? Dejte nám nějaké podněty k přemýšlení, ať máme nad čím přes den filozofovat. :-) Těším se na tunu komentářů!
Pavel
