Děkujeme vám proto za všechnu pomoc, trpělivost a za to, co si musíte "vytrpět", než nás zase budete mít v bezpečí doma... Dnešní noc byla velice mrazivá, oba jsme se v noci několikrát zimou vzbudili, přestože jsme se ještě před spaním přioblékli. Duch Sibiře nám strkal svůj ledový drápek do každé sebemenší skulinky ve spacáku. Ráno jsme se pak pěkně potrápili s naším omrzlým stanem - jeho složení nám zabralo neuvěřitelných 30 minut. Jelikož je to speciální jednoplášťový stan, je nutné ho ceý otočit naruby, aby z něj šel led vyklepat. Nejvíc námrazy se drží v tzv. moskytiérách (i když toto označení je v naší situaci poněkud mimo :-), které jsou na obou vchodech. Náš partner na výstroj to s námi myslel dobře - až skončíme tady, můžeme si vyrazit třeba do rovníkové Afriky, abychom se zahřáli, a tam přijde moskytiéra vhod :-) Tady jsme ale po krátké poradě došli k závěru, že nám tu mouchy do stanu asi létat nebudou, a bylo to rázem vyřešeno. Pavel byl okamžitě připraven s nožem - jen zavolal “Vasku?!!”, já kývl na znamení souhlasu, pak už jen několik šikovných řezů a Pavel slavnostě nese do saní teď už externí sítě proti mouchám...třeba se ještě oteplí a my je rádi přišijeme zpět...:-)
Celé dopoledne jsme se zase plahočili po sněhem zapadaném jezeře a nadávali, proč to zrovna teď muselo napadnout...jen abychom to měli o hodně těžší. Náhle se začaly objevovat ostrůvky čistého ledu, kde se pod odvátým sněhem ukázal nádherný hladký led. Hned když jsem vjel na první takovou planinku, měl jsem rázem pocit, že karabina u mého zápřahu snad praskla a já už žádné sáně netáhnu. O tolik se zmenšila jejich tíha a ony po hladkém ledu klouzaly skoro samy. Tak jsme si to hned namířili na další takové místo a potom další a další, jak jsme je začali záměrně vyhledávat. Ostrůvky byly dlouhé třeba jen několik metrů a mezi nimi jsme zase museli zpět do sněhu, ale ta chvilková úleva od zátěže stála za to kličkování.
Kdyby nás v tu chvíli někdo pozoroval z ptačí perspektivy, musel by si myslet, že hrajeme nějakou polárnickou verzi spojování teček - vítězí ten, kdo se svými saněm propojí nejvíce ledových ok :-) Během dne jsem si je pro zábavu různě pojmenovával podle toho, jaký na nich byl led, např. pavučinky, kerné oko, bublifuk...Najednou koukáme a před námi je ledová plocha a v ní zamrzlé kulaté kry, které z ní místy i lehce vystupují nad povrch. Kroutíme nad tím hlavou, protože něco takového jsme ještě nikdy neviděli. Jsme prostě na jezeře netušených možností! Tak krásný a různorodý led jsem snad v životě neviděl, natož po něm chodil. Všem vřele doporučuji! (Nemusíte to samozřejmě chodit celé :-) Jak si tak nadšeně přebíháme mezi ledovými oky, v duchu už se těšíme na pomalu se blížící čas táboření, a najednou...totální "marast". Před sebou máme několik kilometrů široké pole úplně rozsekaného ledu, kde místy ční kry i kolmo vzhůru, jako skleněné žraločí zuby. Koukneme na sebe a skoro jednohlasně řekneme “Jdeme!”...Ať dnes ujdeme co nejvíc a také ať se zítra hned po ráno netrápíme tady v tom marastu. Postupujeme velice pomalu, protože musíme v jednom kuse kličkovat a hledat cestu, kterou bez úhony projedou i naše sáně - nezapomínejte, že za sebou máme každý dvoje.
Probili jsme se tou spletí ker jen asi 1km, když začalo slunce definitivně zapadat. Musíme se tedy v rychlosti utábořit na takovém pidiplácku mezi torosy. Už jedna věc - dnes jsme si poprvé uvařili večeři z bajkalské vody...poprvé jsme vařili z ledu a ne ze sněhu. Nutno podotknout, že na chuti našich instatních expedičních pokrmů se to nijak neprojevilo :-)
