Myšlenka, že bychom celý den byli zase uvězněni ve stanu, vůbec nepřipadá v úvahu. Dnes to opravdu vyžaduje silnou vůli - vylézt z vyhřátého spacáku do promrzlého stanu a ještě k tomu vědět, že se celý den budu prát s mrazivým vichrem. Ale mám snad na výběr? :-) Navaříme si vodu do termosek a Pavel sebere odvahu a jako první vykoukne ven. Jedinou dobrou zprávou je, že dnes to není se sněhem, takže alespoň uvidíme, kam jdeme. V oblečení saháme po těch nejtěžších kalibrech, vědomi si toho, že takovýhle "severák" mráz jenom znásobí a my bychom to mohli odnést pěknými omrzlinami. Ze svého vaku vytahuji i pořádnou kuklu s připínací obličejovou maskou - už zase vypadáme jako gorily :-) Navlékneme na sebe téměř vše, co s sebou máme, a začínáme se balit k odchodu.
Balit tábor v takovém vichru je nesmírně obtížné. Jako by byl člověk obklopen tisícovkami neviditelných skřítků, kteří se s vámi přetahují o každou věc a čekají na vaše chvilkové zaváhaní, aby se v mžiku navždy zmocnili některé vaší věci. Co pevně nedržíte, už nikdy neuvidíte. Nejriskantnější je balení stanu. Zaleháváme ho vlastními těly, aby neuletěl, a postupně ho balíme... Nakonec máme vše pod kontrolou, bezpečně uložené v sáních a můžeme vyrazit do boje se zuřícími živly. Obloha je tmavě šedá a vichr se žene přímo proti nám. Každý krok je velice obtížný a doslova vybojovaný. Pár sání za mými zády se mění v zlostné "plachetnice", neboť se do nich vítr opírá tak silně, že se s ním o ně musím doslova přetahovat o to, kterým směrem se vlastně budou pohybovat. V úzkém průzoru brýlí vidím stále přibývající sněhová pole, která našemu postupu také neuleví. Jelikož na sobě máme i tlusté péřové bundy, musíme hlídat, abychom se příliš nezapotili - membránové bundy dnes nefungují, protože jsou dokonale uzavřené v neprodyšné péřovce. Jsme jako kosmonauti ve skafandrech. Jedinou skulinkou v našem neproniknutelném “brnění” je průduch pro výdech nosu v obličejové masce. Přemýšlím, že naše oblečení vlastně drží teplotní rozdíl asi 80 °C!!!, což je rozdíl mezi teplotou našich těl uvnitř a venkovní pocitovou teplotou.
Pomalu se suneme první hodinu a je tu zastávka na doplnění kalorií. To je docela o život, protože musíme na okamžik pootevřít naše dokonalé zakuklení. Schoulíme se do podřepu zády k saním a v rychlosti odhalíme obličej - jen do té míry, abychom do sebe mohli nalít horký energetický nápoj z termosky a nacpali do sebe tyčinku. Ještě s plnými pusami si už zase stahujeme kukly zpět přes obličej. Tady vám nikdo neporadí, co a jak máte dělat, abyste to ve zdraví přežili - naše zkušenosti jsou to jediné, co máme. Každý krok je opravdu boj a já si, uzavřen v tom svém mikrosvětě za průzorem brýlí, říkám, proč já to vlastně dělám...? Vždyť bych klidně mohl sedět v pohodě v teple domova... No a proč že? Prostě proto... z vášně pro led, mrazivé kraje a dobrodružství! Vím, pro mnohé to je jistě nepochopitelné, ale určitě se najde pár těch, co mi rozumí... minimálně Pavel je jeden z nich :-)
Kolem druhé hodiny odpolední mám toho vichru po krk a Pavel určitě taky. Jak se tak prodírám proti větru vpřed a v duchu myslím na všechno možné, vzpomenu si, že jsme vlastně v oblasti, kde skoro všechno rozhodují šamani a duchové. Urputně je proto začnu prosit, ať nám pomohou, ať nás zbaví toho větru. Bohužel asi nevím, jak takovou prosbu správně formulovat, protože není vyslyšena a vichřice stále trvá. Po chvíli mi ale hlavou projede ještě jeden nápad - co kdybych jim slíbil nějakou oběť, koneckonců, nic není zadarmo a je fér jim něco nabídnout. No jasně! Mám to! Nabídnu jim instantní kaši a to nejen dnes, ale každé ráno (my s Pavlem ji nejsme schopni pozřít). Původně jsme je chtěli nadělit našemu výživáři k Vánocům - nejsme troškaři, takže by jich byla plná tak bedna od středně velké televize, ale oběť mocným silám je přednější. Ale aby to nevyznělo špatně - náš jídelníček je opravdu výborný, zvykli jsem si na něj a je to bez problémů. Jen ty ranní kaše do sebe prostě nedokážeme dostat. Nabídnu je tedy ve svých prosbách duchům jezera a...do 15 minut je bezvětří. Neptejte se proč, protože nevím, prostě to se to stalo :-) Využijeme podmínek a trochu do toho šlápnem, abychom dohnali tu pomalou první půlku dne. Za soumraku okolo půl sedmé večer stavíme stan. Teď když píši tyto řádky, už venku zase zuří další vichřice, ale my se nebojíme. Já už tu mám totiž na ráno připravenu další kaši.. :-))
Ve stanu při vichřici / From inside of the tent from Pavel Blažek on Vimeo.
