Již řadu let mě zlobí pravé koleno - i tentokrát jdu celou cestu s ortézou, a navíc se podvědomě snažím pravé noze ulehčit. Výsledek je, že “rvu” většinu námahy tou levou, a tak ji přetěžuji, až je z toho zánět šlach. Vytačím proto na satelitním telefonu číslo na našeho chirurga, kterého stejně jako jiné specialisty můžeme v případě problému kontaktovat ve dne v noci.
”Dobrý den, pane doktore, tady Vašek Sůra z Bajkalu. Potřeboval bych malou konzultaci...” Popíšu mu problém a pan doktor potvrdí to, co jsem si myslel. A rozhovor pokračuje. “Co s tím můžu dělat?, zeptám se. Odpověď následuje: “Normálním lidem se to na čtrnáct dní znehybní a musí to být v klidu.” “No, víte, já na tom potřebuji ujít ještě asi 400 km...” Obsah naší lékárničky je panu doktorovi dobře znám, neboť se na jejím sestavení také podílel, a tak pokračuje: “Máte s sebou Tramal a Ibalgin, tak je střídejte - na tlumení bolesti, a na noc si dávejte “priznic”. Víc se s tím ve vaší situaci nedá dělat...” Rozloučili jsme se a já si rozpočítal, kolik prášků tu se sebou celkem máme a kolik si jich tedy mohu denně"dovolit"...
Chudák moje milovaná žena, ta při čtení těchto řádků určitě vzpomíná na můj návrat z poslední expedice - v pajdající a vyhublé postavě, která se před ní zjevila na letišti, svého muže skoro ani nepoznala. Jako bych tě, zlato, slyšel: "No ten zase přijede vyrychtovanej..." Znáš mě, že jsem veliký bojovník a i kdybych se měl poslední kilometry posadit na sáně a odstrkovat se rukama, tak se nevzdám... :-))
Ráno se dnes probouzíme do slunného dne. Vítr nám přeje a fouká do zad. Směr je jasný - míříme k pravému výběžku ostrova Olchon, jehož silueta se před námi na obzoru objevila už včera. Každou hodinu zřetelněji rozpoznáváme příkré, zasněžené svahy pobřeží ostrova. Terén je zase proměnlivý - led se střídá se sněhovými poli, pro zpestření čas od času narazíme i na nějaké ty torosy. Jde se nám celkem dobře a Olchon se docela přibližuje. Kolem třetí odpoledne si v rámci povolených podpůrných prostředků pouštím do uší na plné pecky Kabáty - jejich album Corida. Pavel jde asi 50 m přede mnou, také “zašpuntován” svým iPodem se oddává rockovým rytmům. Tvrdé rockové tóny dopadají na mé ušní bubínky a mně se do rytmu skvěle “vykračuje”. Najednou ale slyším jakýsi dunivý podkres, který hraničí přímo s heavy metalem a do mé hudby určitě nepatří. Vloudil se mi do skladby a stále nabírá na intenzitě. V první chvíli nevím, co se děje, ale vidím, že Pavel se také zastavil a vyndává si jedno sluchátko z ucha. Stojíme zrovna na tom hladkém, skelném, metr tlustém ledě a najednou cítím, že se led lehce chvěje. Podívám se pod nohy a vidím, jak se přímo pode mnou objevují pavučiny nových prasklin, které se s neuvěřitelnou rychlostí rozbíhají do všech stran. Stojím jako přibitý a užasle zírám pod nohy - ne strachy, ale ohromen tím úžasným představením, které nám jezero na dnešní odpoledne přichystalo. Trvalo to asi 2 až 3 minuty. Hned pak dojdu Pavla a skoro současně vyhrkneme: “Ty jo, co to bylo?” Nevíme, jestli to bylo minizemětřesení, která jsou v téhle oblasti celkem běžným jevem, a nebo to bylo způsobené ohromnými tlaky ledu, který si zrovna pod našima nohama přeměřoval síly... Každopádně to ale bylo to ohromující! Už jen to stálo za to si sem vyrazit na výlet... :-)
Táboříme okolo půl sedmé při západu slunce a oba se shodujeme, že toho dnes máme plné kecky. Ahoj a díky všem za stále úžasnou podporu!
Vašek
PS. Dnešní video je pro vaše pobavení - mohlo by se jmenovat "Když polárník paří" :-)
Dnes něco pro pobavení / Explorers are having fun :-) from Pavel Blažek on Vimeo.
