Je to prý normální a obzvláště zástupci nohou a zad velice hlasitě zastávali, že po tak dlouhé dřině by si zasloužili minimálně den odpočinku. Také namrzlý nos se k nim s hlasitým frkáním přidal. Slovo si ale vzala “Pevná vůle” a vysvětlila jim, že přece nejsou obyčejné řadové svaly, že přece podstoupily velice náročný vytrvalostní trénink a že Vašek s Pavlem do nich investovali stovky hodin tvrdé dřiny. “Pevná vůle také takticky připomněla: ”No jen si vzpomeňte, jak s vámi běhali polem někdy za rozbřesku, jindy zase naopak při čelovce pozdě v noci, ale za každého počasí, a to vše jen proto, aby vás na tohle připravili!” Byla to působivá řeč a nutno říct, že slova "Pevné vůle" zabrala. Svaly souhlasily, že tedy ještě bez přestávky máknou. Byl jim za to přislíben 48 hodinový odpočinek po dosažení cíle - tak dlouho totiž bude trvat cesta vlakem zpět do Irkutsku. Dalším bodem byl náš plán pro několik následujících dnů. Je sestaven tak náročně, že jsme si ho raději poznamenali do deníku, abychom nic neprošvihli. Jen na ukázku vám tady rekapituluji pár našich záznamů:
středa - Vstát! Poté sbalit tábor a následujících cca 10 hodin (do západu slunce) táhnout sáňky směrem k severu. Postavit stan.
čtvrtek - Vstát!! Poté sbalit tábor a následujících cca 10 hodin (do západu slunce) táhnout sáňky směrem k severu. Postavit stan.
pátek - Vstát!!! Poté sbalit tábor a následujících cca 10 hodin (do západu slunce) táhnout sáňky směrem k severu. Postavit stan.
sobota - Vstát... No, asi už chápete, jak složitý harmonogram máme před sebou :-)
Po poradě jsme se sbalili a vyrazili podél pobřeží Olchonu stále dál na sever. Pomalu jsme se přibližovali k jeho nejvýchodnějšímu výběžku. Kulturní zastávku na pobřeží jsme neplánovali, ale i kdyby, stejně bychom se ke břehu nedostali. Ke břehu se dalo dostat jen asi na 50 m - pak už následovaly jen ohromné hradby z ledu a ledových ker. Byla to nádherná scenérie - blyštivé hory z poloprůsvitného ledu jiskřící v poledním sluníčku... Hned jsme zaujali pozice alá japonský turista - Pavel s foťákem, já s kamerou a pěkně to pro vás mnohokrát zvěčnili. Při jedné odpolední svačině se rozhodneme zavzpomínat si na jídlo u stolu a rozložíme si to na nejbližším příhodném torosu, sledy máme jako gaučíky. Sotva ale vyndáme ze sání termosky, ozve se velice silné dunění, které trvá asi 2 minuty, a my cítíme, jak se led i s námi hýbe - tím nemyslím chvěje, ale opravdu hýbe, skáče. Během okamžiku vše utichá, jako by se nám ten rachot snad jen zdál. Není ale pochyb - o několik centimetrů jsme “popojeli”. Byl to asi takové speciální “sbohem” od Olchonu, protože teď už se od něj budeme jenom vzdalovat.
Po pravé straně zanedlouho vidíme zasněžené kopce polostrova Svatý nos. Terén je teď velice obtížný, a tak postupujeme jen hodně pomalu. Rozsáhlá sněhová pole se střídají s úseky zmrzlé ledové drtě a ker. V jedné takové skrumáži se mi zničeho nic o kus ledu zahákne jeden z řemínků na sáních. Jak jsem sáněmi škubnul, abych je vyprostil, přezka praskla - tak mám zas co opravovat (samozřejmě máme náhradní, ale budu si ji muset přišít). Stan stavíme až při západu slunce, tak jako vždy. Olchon nám zůstal za zády, ale na jeho břehu po hrozně dlouhé době zase jednou vidíme osamělé světýlko z nějaké chaloupky. Dnes v noci nemáme jezero jen sami pro sebe...
Všechny moc zdravíme! A já si dnes dovolím poslat jeden speciální pozdrav do Jílového u Prahy - všem známým a hlavně Berunám, protože jsem na ně dnes myslel.
Vašek
