Je to prý čistý benzín a máme si jen dokoupit pet láhve s minerálkou a do nich si to přelít..:-) Večer to na nás bylo moc a nechali jsme to proto na ráno. Ještě večer jsme ale koupili několik balení 2l petek s "gazirovanoj vodoj" a po velice krátké poradě s Pavlem jsme zjistili, že to do rána v žádném případě nevypijeme :-) Paní domácí se divila, co jsou ti polárníci za divná stvoření - nakoupí si minerálky jak na oslavu, a pak s tím běhají do koupelny a lijí vše do vany...
Ráno jsme tedy zahájili plněním lahví benzínem - na dvoře v -20 ºC. No nic příjemného, ale podařilo se. Po vydatné snídani a ještě vydatnějším rozloučení s panem domácím jsme začali nakládat přistavenou dodávku neuvěřitelným množstvím našich věcí. Po desáté bylo vše připraveno k odjezdu. Náš řidič Roman, rodák z Irkutsku, má "chorošuju mašinu" dodávku Mitsubishi, koupenou starší, ale za to dovezenou rovnou z Japonska. Má jedinou malou vadu - a to tu, že je řízení vpravo :-) Z toho důvodu usedl Pavel jako pomocný řidič na místo spolujezdce (tam, kde je obvykle v těchto krajích volant a je odtamtud vidět do protisměru) a dával řidiči pokyny, že může předjíždět, že se nic neděje apod. Pro nás zajímavé zpestření. K Bajkalu nás čekalo asi 90 km cesty přes blízké hory, a tak bylo na co koukat. Do Kultuku, místa našeho startu, jsme dojeli asi v 1 hodinu odpoledne a vše jsme vyházeli z auta rovnou na jezero...
První pohlédnutí na Bajkal nás zaskočilo. Tato jižní část, která měla být podle všech informací bez sněhu - prostě čistý led, je po vydatném sněžení z minulého týdne celá bílá. Sněhu není moc, asi jen 5 až 10 cm, ale při postupu je to znát. Saně jedou po sněhu daleko hůř než po čistém ledu. Je to jednou taková dřina, ale nedá se nic dělat. Alespoň to není a nebude do kopce :-) Tak okolo půl druhé bylo vše zabaleno, zapřaženo a my jsme začali ukrajovat první kilometry z naší vytyčené trasy. Led byl bez vetších trhlin a torosů, a tak se šlo výborně. Počasí nám také přálo - žádné veliké mrazy ani vítr a chvílemi vykouklo i slunce. Na začátku se přes nás sice přehnalo pár sněhových přeháněk, ale to jen tak na uvítanou, abychom věděli, že jsme na Sibiři.
Jak jsme si tak šlapali, míjela nás občas osobní auta plná vyjevených řidičů. Zírali na ty dva blázny, co si v polárnických overalech táhnou za sebou přeplněné sáně (máme na nich každý asi 105 kg!). První hodinka utekla ani nevíme jak. Byl čas usednout na sáně a nacpat do sebe první z předem připravených a kaloricky propočítaných dávek. Já si vroucí vodou zalil “kouzelný sáček s pudinkem" a Pavel do sebe ládoval vlastnoručně vyrobenou štangli másla s cukrem. Zářil u toho jak malé dítě, kterému maminka koupila kokosový suk :-) Musí to být tedy dobrota - taky mě to čeká. Ale ten blažený výraz máme oba a není to jen proto, že jsme se dobře nakrmili. Jsme zkrátka konečně tady, na vysněném jezeře, které budeme možná za pár dnů proklínat, až na nás Sibiř vycení své zuby...Tolikrát jsme za tu dlouhou dobu příprav snili, jaké to asi bude, až pohlédneme na startu realitě do očí. No, a teď je to tady. Jelikož jsme oba na ten led úplně stejně "ujetí", tak jsme si to dnes fakt užívali. Funěli jsme do kukel, které máme navlečené přes ksichtíky; když přibylo více sněhu, tak jsme si zafuněli jak sentinel, ale stále s úsměvem. Při tom všem jsme ještě stačili vnímat a vychutnávat výhled na levý břeh, kde je ve skále "zatesána" železnice ještě z dob cara.
Kolem půl šesté, kdy se začalo šeřit, jsme se utábořili. Náš stan Pavel přešil a vylepšil o řadu věcí, vše jsme měli vyzkoušené a otestované...až na to, že jsme nikdy neměli podmínky otestovat ho v mrazech větších, než poskytuje zima v Čechách. Ukázalo se, že tento nový jednovrstvý membránový stan se ve velkém mrazu tak "smrskl", že jsme do něj nebyli schopni navléknout tyče. Začínalo docela hustě sněžit a my jsme na ledě v pokleku zkracovali pilkou tyčky místo toho, abychom si uvnitř stanu užívali teplé večeře. Musím nás ale pochválit, že jsme vše zvládli na výbornou a bez proříznutí kalhot :-) Jak se nám podařilo navléknout tyče, stačilo už jen zavrtat do ledu šrouby, které drží náš pidihotýlek na místě i v silném větru. Ještě nás malinko potrápil vařič, než jsem mu vysvětlil, že to je jiný benzín než ten, na který je zvyklý, ale že tenhle mu taky bude chutnat. Vše nakonec ale dobře dopadlo a my se dočkali našich megavečeří - jsou to opravdu obrovské porce, co nám předepsal ten náš výživový odborník :-) Nedalo se to skoro sníst, ale chtěli jsme mu udělat radost, a tak jsme se za vydatného funění nakonec dopracovali dna ešusu.
Teď tu ležíme při svitu čelovek a svíčky - pro atmosféru a pocit tepla :-) a pracujeme na tom, abyste si tuhle zprávu mohli přečíst. Venku se ozývají rány jak z děla. Bajkal nás asi vítá praskáním ledu. Říkal jsem zrovna Pavlovi, že to jsou slavnostní salvy na naši počest :-) Máme se bájo, víme, že nám všichni závidíte nejen dnešních slabých -20 ºC, ale hlavně náš noclech na největší zásobárně pitné vody na světě. Moc vás zdravíme!
Ahoj Vašek
