WINTERMAN je více než triatlon…Tak zní úvodní slava na webu tohoto extrémního závodu.
Je to jedinečná cesta v nádherné krajině Česko Saského Švýcarska a Lužických hor, plná nepřístupných lesů, hlubokých údolí a nebetyčných skalních věží končící na jednom z nejvýraznějších českých vrcholů Ještěd (1012m).
Winterman je jedinečný triatlon, je to cesta, kterou budete sdílet se svými nejbližšími, s rodinou, partnery a přáteli, kteří Vám budou zajišťovat veškerý servis a podporu, kteří s vámi budou trpět bolest a dřinu a radovat se z vítězství.
Bez nich nelze tento závod absolvovat.
Přinášíme Vám dva příběhy očima letošních účastníků.
JAK TO CELE VZNIKLO. Historicky jsem mel triatlon na svém wish listu jiz hoodne dlouho a vždycky sem si myslel, ze to bude kratky = olympijsky závod = 1,5 km plaves, 40km na kole, 10km beh. To platilo az do osudného mikulášského vecirku minuly rok, kdy notne posilneni alkoholem jsme se s kolegou Peterem dohodli, ze zkusime Wintermana. Oba nas ten závod nezavisle na sobe zaujal, každého z jinych duvodu. Peter je fanousek ultra a extrem zavodu, me se libilo, ze ten závod ma pribeh a z fotek a videa dychala i super atmosféra. Taky mi pripadlo, ze je to takova fajn challenge, ze proste nejde az tak o zavodeni a cas, ale o to jestli to vlastne das, takovy maly survival a prekonani sebe sama. Ted uz muzu rict, ze tenhle závod to bohate splnuje.
TRENINK. Hned druhy den rano po vecirku jsem se zaregistroval na závod a po vyspani silvestrovske opice jsem hned zkraje ledna zakoupil garmin hodinky a zacal trenink plavani na kurzech Endurance LAbu (diky Radku!). Zprvu 2x tydne, pak jsem to zacal flákat, neboť vstavat o pul seste rano je des. Ale plavani jako regeneracni sport je pro me jednoznacne největší objev triatlonu, jen se donutit vstavatJ Priprava na závod mi sla dobře az do poloviny zari, kdy jsem chytil pravidelnou podzimni rymicku a pak blby. Proste ten mesic před zavodem, když nepocitam kosicky pulmaraton (jiny oddil, jina sazka:) jsem toho moc nenatrenoval, resp. vůbec nic.
DEN D zacal tuto nedeli ve 2:30 rano budickem, pak pripravit kolo do depa, pak 1,5hod jizdy lodi na start, konecne v 5 rano vystrel a skok z pontonu do Labe.
PLAVANI. byla parada! Plavalo se 8.4km v silnem proudu (po prouduJ), teplota vody byla v prumeru 10°C. Bylo zvlastni mit pod neoprenem síťovinu brynje kterou jsem koupil při registraci, do toho funkcni ponožky, na to igelitovy pytel a na to ještě neoprenove ponožky, dve cepice na hlavu, spunty do usi. Jinak ano, triatlon je logisticke peklo, něco zapomenes snadno. Po skoku do vody mi někdo pristal na hlave, takze mi sejmul bryle a pak jsem dostal kopanec do hrudi, hezky si loknul a uklidnil se. Ono to vlastne bylo takhle lepsi, první čtvrthodinku jsem plaval normalne prsa s hlavou nad vodou, abych se vzpamatoval, takze jsem vnimal okoli. Az pak jsem zacal plavat kraula, ale ono v tom silnem proudu bylo asi stejne dulezitejsi trefit nejrychlejsi lajnu nez plavat technicky spravne. Jinak nocni plavani ma fakt atmosféru, akorát musite davat bacha abyste nevrazili do bojky nebo do mostniho pilire, oboje vas muze pekne sejmout (ale bojky byly osvetlene). Konec nadhera, plavani pod tremi mosty, vystup a depo pod osvetlenym Tyrsovym mostem v Decine, hlasite fandeni, uzil jsem si to.
KOLO. byla krasa! Trasa kola v Cesko Saskem Svycarsku byla nadherna a jelo se mi skvele, v druhé puli jsem se musel krotit, abych mel silu na beh. Měli jsme pekelnou kliku na počasí, bylo fakt pekne, kolem krasna krajina - v podstate jsme objeli cely sluknovsky výběžek a koncili na ranci Malevil, kde bylo druhé depo. Bylo to cele nahoru/dolu a plne zatáček, prevyseni mělo byt 4,000m, ale Garmin mi ukazal 2,800m coz je podle me daleko blize realite. Bohuzel nekdy kolem 100km me zacalo bolet leve koleno, bolest i přes mazani voltarenem postupne narůstala a na konci kola to realne vypadalo, ze koncim. Myslim, ze koleno prochladlo ve vode, pak jsem blbec nasadil na kolo kratky dresik (na mou omluvu nebyl jsem zdaleka sam) a tech 180km v kopcich tomu proste nepomohlo. Když o tom ted premyslim, bylo to ode me dost hloupe, ale ono když vylezete z ledove vody, tak vam prijde, ze je hrozne vedro i v šest ranoJ A zima mi na kole opravdu nebyla, postupne jsem ještě odhazoval věci. No nic, kdosi prohodil, ze ironman se nevzdava, a tak sem se ve druhem depu rozhodl pokracovat. Cas byl v pohode a rikal jsem si, ze to přinejhorším proste dojdu. Taky tam cekala Klara, ze si to odbehne se mnou a psychicky me podpořila i Pavla a Radek s detma. Zejména když vidíte ty male fanoušky, tak tu bolest proste kousnete.
BEH. byl teda peklo. Koleno zprvu bolelo jen při sebezich, pak do kopce, pak po rovine, pak porad a poslední metry trailu na JEsted jsem v podstate dolezl po ctyrech. Atmosferu dobehu dokresluje to, ze jsme si s Klarou na Vyprezi dali pivo a panaka, takze poslední 3km byly o něco veselejsiJ Me delší behy po silnici obecne moc neberou, vlastne teda vůbec, takze jsem byl strasne rad za to, ze se mnou běžela Klara (pro ni první horsky! maraton!!) a indianskym během jsme se nakonec za 5,5hod dostali do cile. Klara a krasne vyhledy na blizici se Ještěd byly tedy jedine highlighty behu, pak ještě mali fanoušci na trati a bourliva atmoska v cili, kde na me počkala i Pavla s kluky. Prijemne jsem byl prekvapen casem tesne pod 14hod, odhadoval jsem to minimalne o hodinu dele. Rychle cilove pivko a gulas a valili jsme s bratrem na malevil, kde bylo spani a ranni slavnostni ukonceni cele akce.
WINTERMAN - pokud mate chut zkusit ironmana nebo proste něco extremnejsiho, doporucuju, je to maly a rodinny závod se super atmosférou a zážitky. Budu dlouho vzpomínat a cert vi, registrace na 2017 je uz za mesic – kdy jindy a k cemu sakra využijete třeba takove neoprenove ponožky nebo plaveckou kuklu?!?J Vlastne i ten neopren sem mel na sobe teprve potreti… Vyhoda je, ze o plavani tady az tak moc nejde, musite ho jen prezit, a pokud jezdite na kole a behate, mate sanci to dat. Jak rikaji ironmani, je to hlavne o hlave, coz potvrzuji. Jestli bych něco udelal jinak, tak bych si asi zkusil nejaky „normalni“ ironman předtím a taky trochu potrenoval prechody z kola na beh. Ale nutne to není, jen to zmirni bolest, která tam tak jako tak budeJ jo a hlavne nohy v teple… nejenom kolena, ale obecne, z te ledove vody jsem chytal při plavani i na zacatku kola krece do lytek.
Obecne TRIATLON za ten rok co sem ho poznal je nadherny a ferovy sport, super atmosféra, kterou tvori super lidi. Prekvapilo me, jak mala je to komunita, kde se každý zna s kazdym. Je skvele, ze můžete kombinovat tri sporty, nechce se vam behat, jdete na kolo, jste unaveni jdete plavat atp. Na druhou stranu bacha, pro podobne typy jako ja, je to podobne navykove jako polykani kilometru na kole, takze nespadnout do toho, užívat si to, život je jinde jak pise KunderaJ Casove, logisticky a financne je to vazne trochu problem, zlata samotna cyklistika nebo beh. Podobne jako v cyklistice, pokud chcete nakupovat ty nejlepší věci, hranice de facto neexistuje plus mate problem se skladovanim všech tech novych věciček a samozrejme hlavne taky kde na to vzit ten cas ze (nemyslim jen trenink, ale taky zavody – drtiva většina ironmanu jezdi na rodinne dovolene jen do destinaci, kde se kona závod). Pro me ale bylo moc fajn se takhle skoro na rok do neceho zase ponorit, objevovat nove věci, poznat nove lidi, mit jasne dany cil a motivaci. No ale ted je cas dat si oraz a vyrazit normalne se projet na bajku na pifko, modri vedi:)
Když mi kluci psali o prvním ročníku a snažili se mne k účasti na Wintermanu zlomit, říkal jsem si, že je to šílenství a na konci sezóny, kdy jsem už většinou dost unavený a dopadá na mě únava po všech akcích a závodech, kterých se účastním, řekl jsem jednoznačně ne. V letošním roce to bylo jiné a já už věděl, že mne čeká výzva Běžím domů, v rámci které jsem v jednom týdnu absolvoval trasy: 2x Ironaman, 2x ½ Ironman, Krušnomana a zakončil to Maratonem. Chtěl jsem rok 2016 a celou jeho sezónu uzavřít něčím, co pro mne bude stejně těžké, jako byla výzva a boj, který svádím za děti kolem sebe. Winterman byl jasnou volbou, a proto jsem se přihlásil a získal SLOT "SOMEONE SPECIAL", čehož jsem si nesmírně vážil a byl to pro mne určitý závazek, že musím závod dokončit a bojovat.
V sobotu před samotnou prezentací jsem ještě pomáhal v Liberci s běžeckými závody, kde jsem i závodil, a pak jsme s Hromovou partou přejeli do Děčína, kde jsme věděli, že budeme ještě pomáhat stavět depo a půjčovat materiál, který vždy všude vozíme. Do chvíle, než jsem se posadil s pizzou na rozpravě, jsem si tolik neuvědomoval, do čeho vlastně jdu. On na to nebyl moc čas během celé sezóny a najednou to tu bylo a já jsem i přes únavu celého kolotoče byl připraven skočit do Labe.
Samotný závod byl tak těžký, až byl krásný a každý jeho metr byl cítit. Skok v pět hodin ráno do temného Labe, kde vůbec nic nevidíte, nebyl úplně příjemný a plavaní se mi nepovedlo dle představ. Když jsem viděl první Děčínský most, byl jsem šťastný, a když jsem se blížil k výlezu z vodu, říkal jsem si, že to nejhorší mám za sebou . Ale to jsem nevěděl, že ke kolu půjdu po čtyřech, protože jsem nebyl schopen udělat krok, ale tím, že jsem vedle sebe ucítil Páju, která mi pomáhala a s klukama zajišťovala support, byl závod hned jednodušší. Podpora rodiny a pocit toho, že bojují se mnou celý den, člověka nenechá jen tak vzdát (To je pro mne Winterman). V tomto závodu je vítěz naprosto každý. Cyklistická část kola byla kopcovitá a časově dlouhá. Sám jsem si vůbec nedokázal představit, že bych ještě měl doběhnout na Ještěd. Na kole jsem měl defekt, který jsem musel opravit a poté zase pokračovat. Od poloviny kola jsem zase nedokázal moc dobře jíst a začaly se mi vracet stejné myšlenky jako při výzvě Běžím domů. Když jsem dojížděl na Maleville, cítil jsem určité štěstí uvnitř sebe, že jsem to dokázal, ale stále na mne čekalo 42 km a vrchol Ještědu. Štěpán se rozhodl, že poběží se mnou celý maraton a podpoří mne tak,jako já podporuji jeho cestu v životě. Dominik s Pájou nás zásobují jídlem a pitím a vším potřebným. Vždy, když jsem uviděl Páju, jak na mne někde čeká, vždy jsem chtěl celý závod o to více dokončit. Posledních 5 kilometrů už bylo náročných a i přes to, že se mi povedlo většinu tratě běžet, už jsem cítil velkou únavu a přemýšlel nad tím, že jsem to dokázal. Když jsem s Pájou dobíhal do cíle, byl to neskutečně krásný pocit, ale byl jsem tak unavený, že jsem nedokázal vyjádřit své pocity a to, jak jsem byl šťastný. Byla tam má rodina a já měl to štěstí to s nimi prožít. Bolest, zimu, bezmoc, lásku a chuť bojovat, která mne dovedla do cíle. Ten závod jsem běžel pro Hromovou partu a 15 hodin strávených na trati bylo pro mne tím nejlepším zakončením sezony. Těžkou výzvou jsem začal a extrémem skončil.
Ani samotný doběh do cíle neznamenal konec za tím vším. Až když jsme scházeli dolů z Ještědu, Páju jsem objal a dokázal už konečně brečet a uvolnit to vše ze sebe. Pája a kluci byli a jsou pro mne velkou oporou. Pája mne odvezla do Děčína, kde jsem ještě musel zaháknout vlek a dopravit ho na Maleville.
Winterman je sice extrémní triatlon, ale já ho vnímám jako vykročení do svého nitra a sáhnutí si na samotné dno, které v tomto závodě cítíte a sdílíte. Moc děkuji Danče a Vláďovi za tuto možnost být tohoto závodu součástí.
Dokument z celého závodu:
