Převýšení je cca. 700 metrů, obtížnost je psána jako D-E, tedy velmi těžká a najdete ji v jižní stěně dachsteinského masivu.
Výstup jsme chtěli zahájit co nejdříve, a tak jsme již v 5 pochodovali kolem lanovky směrem k chatě. Tam jsme se naposledy informovali na aktuální předpověď počasí a byli jsme ujištěni, že dnes to bude „GUT“. Všechno tomu taky nasvědčovalo. Nebe bez mráčku, žádný vítr…prostě ideál. U nástupu do stěny jsme byli přibližně v 7 hodin ráno a nad námi lezla jen asi desetičlenná skupinka, která pravděpodobně spala přímo u začátku kletteru.
Po krátkém ustrojení jsme mohli konečně vyrazit do prvního, cca. 300 metrů vysokého úseku, nad kterým je plotna. Lezení trvalo pohodovým tempem asi dvě hodiny. Během této doby se nad Dachsteinem objevily první mraky a netrvalo dlouho a začalo slabě pršet. Vypadalo to na lehkou přeháňku, takže jsme se rozhodli využít jediného přírodního přístřešku pod malým převisem. Ve všech příručkách je tento postup sice nedoporučen, ale z lezením jsme v té době teprve začínali. Stejně jako my zareagovala ještě dvojice německých lezců, kteří pod převis zalezli o pár metrů dál. Na plotně se v tu chvíli nacházel ještě přibližně padesátiletý Rakušák, který ale reagoval podle pravidel a přeháňku se rozhodl přečkat na volném prostoru. Z jemného deště se stal liják, krupobití a nakonec bouřka. Blesky jste viděli jak nad Vámi, tak i dole v údolí a některé z nich dopadaly nebezpečně blízko. Napadlo nás, jak na tom asi bude skupinka nad námi, ale nikdo z naší pozice nebyl vidět. Po asi třiceti minutách v našem úkrytu se ozvala obrovská rána a mě v tu chvíli napadlo, že je po nás. Bylo to stejné, jako by někde v okolí vybuchnul granát. Přibližně deset metrů od nás končilo ocelové lano kletteru a přesně v těch místech se rozlétl kus skály. Oslepující světlo a ohlušující rána. Seděli jsme v „krytu“ a jen koukali. Po několika vteřinách se ale ozval zvláštní zvuk nad námi a před převis přepadla velká kamenná lavina. Vzhledem k tomu, že jsme se byli 300 metrů nad zemí v obrovské stěně, napadaly nás různé myšlenky. Všude tekla voda a my jen čekali další ránu do ferraty. Naštěstí opakování nepřišlo a bouřka začala odcházet. Za to sílil déšť a kroupy. Po dvou minutách od laviny jsme vykoukli z pod převisu do stěny, jestli někdo někde nevisí nebo nepotřebuje pomoc a hned potom jsme se přesvědčili, že i dvojice Němců vedle nás je v pohodě. Jeden z nich právě mluvil přes roh se starším Rakušákem, takže se zdálo, že je vše v pohodě. Ze strachu před dalším úderem blesku jsme se vrátili do úkrytu a začali jsme plánovat ústup nebo výstup. Lézt ferratu dolů je hloupost, takže rozhodnutí znělo pokračovat ve výstupu. Dvojice vedle nás zatím telefonicky kontaktovala záchranáře v údolí a podle našeho úsudku, plánovali odlet do bezpečí. Po dalších přibližně 15 minutách prolétal kolem stěny záchranářský vrtulník a odvážel dvojici horolezců přímo z jižní stěny Dachsteinu. Jejich výstup skončil asi v jedné třetině stěny. Po dalších patnácti minutách se na nás obrátil jeden ze dvojice Němců a zeptal se , jestli náhodou nemáme lékárnu. Oba dva ale vypadali v pořádku, takže jsme se zeptali, co se komu vlastně stalo. Teprve teď z nich vypadlo, že už půl hodiny mluví s vážně zraněným Rakušákem, ale že čekali, až se trochu zlepší počasí, a že už volali vrtulník. Celou tu dobu jen seděli a nic neudělali. Okamžitě jsme vyrazili s lékárnou za zraněným. Byl trochu podchlazený a měl vážně zraněné koleno na levé noze. Z nohavice vytékal proud krve, takže první kroky vedly k zastavení krvácení. Pomocí lana jsme podvázali stehno a tlakovým obvazem zpevnili koleno. Zraněný téměř nekomunikoval a byl v šoku a neustále jen opakoval, že nemá batoh. Ten opravdu ležel asi deset metrů pod plotnou na skalním výběžku. Od Ramsau se k nám začal blížit vrtulník se zavěšeným záchranářem. Vzhledem k blízké stěně musel několikrát nalétávat a věřte mi, že mít vrtulník jen pár metrů nad hlavou, v dešti a mlze, opravdu stojí za to. Rakušáka se nám nakonec podařilo připnout do sedáku a cvaknout na lano. Společně s batohem již za pár minut přistával v Ramsau. Počasí se pomalu lepšilo a my jsme se vrátili k tématu, co dál. Dvojice Němců měla jasno a objednali si odvoz do údolí. Zůstali jsme čtyři a vrtulník je schopen vzít vždy jen dvě osoby. Náš sudý počet ale narušila lezkyně, která z ničeho nic sestoupila po kletteru z míst, kde před půl hodinou uhodil blesk. Vypadala, že se jí to ale vůbec nedotklo. Tedy jen do chvíle, než se odepnula z jištění a začala mluvit. Byla v šoku. Její skupina se nacházela těsně před koncem nejobtížnější části kletteru a tak i za deště pokračovali. Při bouřce se ale poschovávali na různých místech a ona zůstala jako poslední. Přesně mezi ní a zbytkem skupiny potom blesk utrhl kus skály včetně železného lana. Začala příprava na druhý turnus, ve kterém odletěla ona a jeden Němec. Ve stěně jsme tedy zůstali již jen tři a počasí bylo lepší a lepší. Bylo jasné, že pro posledního Němce přiletí za chvilku „taxi“, a že tam bude jedno místo navíc. Kamarád se rozhodl využít jedinečné nabídky a vyzkoušet let na údolím. Já jsem se nakonec rozhodl pokračovat ve výstupu. Nebylo to žádné hrdinství, ale z části i jednoduchá kalkulace. V té době jsem ještě nebyl pojištěn a představa „taxametru“ rakouského vrtulníku mě odradila. Jakmile odletěl vrtulník naposledy, zůstal jsem v celé jižní stěně sám. Nikde ani noha a lezlo se opravdu krásně. Vápenec po dešti sice trochu klouzal, ale jinak vše bez komplikací. Až těsně před koncem 100 metrů vysoké stěny se náhle železné lano otočilo a místo nahoru vedlo dolů, kde končilo volným koncem. Podle čerstvě odlomeného bloku skály bylo jasné, že tady do ferraty uhodil blesk a po dokonalém hromosvodu se svezl dolů k nám. Úsek bez lana byl asi 5 metrů dlouhý a s dobrými chyty a stupy, ale přesto 500 metrů nad zemí. Po jeho překonání už to šlo na vrchol docela rychle. Vzhledem k časové tísni jsem rychle přeběhl po ledovci na lanovku, kde už čekala vyhřátá restaurace. Všichni hosté se zájmem sledovali někoho s helmou a rukama od krve. Cestou dolů na parkoviště jsem si připadal jako vítěz a skoro bych čekal nějaké oslavy. Ale z lanovky jsem vystoupil do bezstarostného světa, s nádherným počasím, kdy všichni jen věděli, že před chvilkou byla trošku bouřka. Napadlo mě, jestli jsem si to všechno jen nevymyslel nebo jestli jsem na chvilku neusnul. Na záchranou stanici jsem nahlásil závadu na ferratě a pokračovali jsme domů. Až po čase nám došlo, jak blízko jsme vlastně byli možné tragédii. Kdyby blesk uhodil o deset minut dříve, tak na hromosvodu lezlo deset lidí. Dalších pět bylo ve stěně pod nimi, takže ty by zasáhla kamenná lavina. Kdyby blesk uhodil o deset minut později, byli by jsme asi na drátě my. Vyvozovat z celé příhody nějaká moudra nechci. Není jaká. Snad jen to, že je lepší se za bouřky vyhnout nejvýše položenému hromosvodu v okolí, a že někdy se může i příručka mýlit. Kdybychom všichni předpisově mokli na dešti, byla by asi malá pravděpodobnost, že bych si dnes mohl vysedávat u počítače a psát podobné veselé příhody.
David Matuška
