Už ani nevím, proč hloubkový závod v Rakousku. Jest-li s tím přišla Vendy? No, asi ano. Hloubek před MS na Sardinii není nikdy dost – to je pravda a navíc máme stále v hlavě velmi příjemné pocity z pohostinnosti a zajištění závodů – mistrovství Rakouska v bazénových disciplínách ve Vídni.
Párkrát jsme už rakouské jezerní hloubky ochutnali – v našem vyzkoušeném a oblíbeném Attersee. Nikdy to ale nebylo nijak hluboko a vše podléhalo spíše označení dovolená, než tréning a závody. No, ale ano … určitě … těšíme se … bude to cool a půjdeme down!
Abychom se před závody trošku seznámili s chladnější vodou jezera Millstätter see, naplánovali jsme prodloužený víkend a odjeli směr Rakousko už ve čtvrtek 3.7.2014 dopoledne. Millstatt, který dal zcela po právu jméno celému jezeru leží kousek nad Villachem a cesta k němu nám zabrala necelých 6 hodin. Ubytování jsme zvolili sice v předstihu, ale rozhodování trvalo asi 10 vteřin – jsa ve vleku znalostí, zážitků a výhod z ubytování nad jezerem Attersee, zvolili jsme si i zde sice oddělené ležení od zbytku freediverské komunity, ale zato s vidinou krásných scenérií od božího rána až do západu slunce. A navíc součástí této usedlosti mělo být hospodářské stavení, říkejme tomu celému farma, se spoustou kraviček, telátek, přátelských býčků, … no prostě jak říkám … 10 vteřin maximálně!
Pravdou je, že po vyšplhání cca 500 výškových metrů cestou necestou (míněno pouze co do šířky a ostří zatáček, nikoli kvality povrchu, neboť asfalt i těchto cest by nám mohla D1 závidět) jsme dorazili k usedlosti, kde cesta končila a která si zaslouží jméno Orlí hnízdo.
Popis krás tohoto místa bych omezil na sdělení: vystoupili jsme z auta – mlčeli jsme – chytli jsme se za ruce – popošli jsme na konec pozemku nad svahem – usmívali se – zhluboka dýchali – usmívali se ještě víc – koukali doprava, doleva a hlavně dolů – smál jsem se skoro nahlas s pocitem štěstí – objal jsem Vendy – Vendy začala dýchat rychleji, než bych očekával ….. šli jsme se ubytovat!
U ubytování bych se aspoň na pár řádků pozastavil. Přivítala nás usměvavá paní domácí, která naši neznalost němčiny nahradila plynulou angličtinou, předala nám klíče od domu i našeho pokoje, který byl zároveň jejím domovem a zahrnoval i její pokoje, ukázala na lednici, kam můžeme dát své jídlo, a na druhou lednici s nápoji (výrazně větší), odkud si můžeme brát co potřebujeme – a na konci nahlásíme co jsme vypili! O placení ubytování se ani nezmínila (zálohu jsme neplatili) a po předání pokoje s překrásným výhledem na jezero řekla, že zítra má být slunečno a že snídani podává v 8:30 venku „na trávě“ … Vendy začala opět dýchat rychleji, než bych očekával … vyhodili jsme přebytečné kabele z auta a jeli na seznámení s chladivou vodou.
Naštěstí má Vendy telefon na Uršulu, která nás donavigovala až k hotelu, jehož zázemí můžeme využít pro náš tréning (to jsme ještě nevěděli, že patří jejím rodičům). Spousta rakouské trávy s kanadským sestřihem k tomu finská sauna u rakouského jezera se zázemím pro dva české freedivery.
Uršula nám ještě ukázala, kde je bójka s lanem ve 40m hluboko.
Popis prvního přípravného zanořování bych omezil na sdělení:
plavání společně k bójce 200m
před rozdýcháváním říkám: "Dole bude trošku zima, ale je to jenom zima nic víc!“
Vendy: „Jasně“
já: „Možná trochu větší zima, ale je to jenom zima, nic víc!!“
Vendy: „Jasně“
Vendy se zanoří s cílem zjistit vyvážení … po 8mi metrovém ponoru se předčasně vynoří a sděluje: „Tak na to seru, do toho nejdu!!!
miluju její osobitý temperament ...
Páteční den 4.7. L.P. 2014 s oficielním tréningem nás přivítal sluníčkem tzn., že Marion (pani domácí) nanosila snídani do trávy a my se zase usmívali a drželi za ruce … No občas jsme je museli sepnout, nikoli pro vzývání krás místního regionu, ale protože místní piccolino (temperamentní děti paní domácí) nám do dlaní vkládali nedávno narozené králíčky, či koťata různého věku i prozření. I tak jsme snídali obezřetně, kávu jsme omezili na jeden šálek, mléko odbourali a druhou ošatku s pečivem již neobjednávali.
No a ve vodě paráda – na hladině jezerně božských 210 C. Christian nám půjčil lano i se závažím (prý má nějakých 45m), na trénink se k nám přidali Thomas a jeho fotograf.
V domnění, že máme 45m „na talíři“ pod sebou spadla Vendy do 46m a já v domnění, že se Christián trošku spletl, napadal v očekávání 46m a fous nějakých 53m (stejně jsem si na plate nesáhl).
Podle těchto čísel, která pro nás oba byla v chladných a temných jezerních vodách v pravdě pionýrská, jsme museli nahlásit závodní hloubky.
Tak se stalo při registraci v pátek večer v Caffé Columbia – aneb byli jsme odvážní, a aniž bychom tak hluboko v chladné sladké vodě kdy byli, dali jsme: Vendy + 5m (51m) , a já + 8m (62m) … No zase taková odvaha to nebyla, pravda, ale nechejme to tak ...
Důležitější je, že součástí „registračního večera“ bylo promítání série filmečků a filmů pod názvem Oceanic film tour. V místním kině, které vlastně bylo součástí restaurace, jsme užívali komfortu a pohodlí, jež by bylo v českých podmínkách zašlapáno pod nemilosrdnou tíhou filmových multiplaxů do kinematografické historie. Škoda … naše škoda.
Na závodní den v sobotu 5.7. jsme se vyspali dosytosti. Ranní kafe s díky odmítli a raději objednali konvičku horké vody.
Ode dneška měli všichni závodníci volný vstup do místních lázní odkud nás elektrická lodička převážela na 200m vzdálenost k závodnímu molu každých cca 10 min. Před tím jsme museli podstoupit oblékání neoprenu ve sprše, kde tekla jen studená voda – studenější než voda jezerní. To je jediné zanedbatelné bezvýznamné mínus celého šampionátu, které nám možná ve finále prospělo.
Časy zanoření pro Vendy a pro mě byly od sebe naštěstí dostatečně daleko, abychom se mohli vzájemně „koučovat“. Vendy ještě svítilo sluníčko a jsem moc rád, že její příprava vyšla „na minutu“ a v pohodě – v důsledku čehož mohla ochutnat „překvapení z bottom plate“. K tomu ve vodě, která má dole (od cca 20m) konstantních 5 – 6 0C. Mám z ní radost. Popasovala se s vlastní psychikou velmi srdnatě. Warm up procházela krásně, koncentrovaně, krok za krokem, kde nebyl čas a prostor na stres a pochybnosti.
Mně tolik štěstí nepřálo – sluníčko zašlo, vítr ukázal i v horském údolí svoji sílu tak, že vytvořil na jezeře vlny s bílými čepicemi, které mi při rozdýchávání přelívaly ústa. Navíc se nám pohnul ponton, takže mi odložili start o 10min. ve snaze oddálit od sebe kotvící lana od závodního. Plnými doušky jsem si vychutnal aktivitu svého kouče, kter(á)! mě ve větru na pontonu hřála vlastním tělem J.
Z mého pokusu (FIM) stojí za zmínku jen to, že Velcro taggy jsou super, jen se nesmí lepit na rukavice … no a dost blbý je, když se vám tagg nalepí na rukavici zevnitř (do dlaně). Tak se stalo, že jsem z cca 60m ručkoval nahoru po klouzajícím laně s taggem v dlani přes 1 a půl minuty … (o trošku déle než jsem čekal …).
Hned po vynoření a vyšplhání na ponton si nás vzali do parády doktoři, kteří nás měřili a zkoumali. Mj. odebírali vzorky krve z ucha – prý množství cukru v krvi. Já znám jen zbytkový cukru ve víně – no a to zní skoro podobně, tak jsem byl v pohodě a říkal, ať si vezmou víc… K tomu všemu měli na pontomu láhev s kyslíkem a dlouhou hadici, který dávali každému závodníkovi cca pod 50m. Nebylo nás mnoho, ale o to nejde – budiž chvála organizátorům, kteří myslí a používají takové věci...
Lékařský výzkum byl prezentován i na afterpárty. Je škoda, že v Česku podobný výzkum neexistuje, přesto, že naši freediveři patří bezesporu mezi světovou špičku.
Komentář k afterparty bych omezil na sdělení:
Christian je charismatický člověk a znamenitý moderátor
Uršula v rámci závěrečného ceremoniálu poděkovala svým rodičům, kteří se o nás tak pěkně starají, což znamená, že jako majitelé celého hotelu stáli u grilu a rozlévali víno - prostě se o nás postarali! Skoro se nabízí říci - příkladná skromnost a pokora.
I kubánské pěsti přišly na řadu … v závěru večera. To už jsem celkem plynule bez zábran mluvil anglicky … myslím, že v tomto rozpoložení bych zvládl i plynulou Španělštinu.
Další den na to (neděle 6.7.2014) byl příjemným a krásným završením veskrze příjemného a pohodového prodlouženého víkendu.
Bylo to krásné, bylo to poetické a těšíme se na další rakouské podniky. Jejich laťka kvality a zajištění je tak vysoko a zároveň tak blízko, že není potřeba ji přeskočit, stačí zúčastnit se!
Petr
P.S. Jo a zapomněl jsem vlastně ještě říci, že jsme byli oba první.
