Asi největší výhodou vzduchu je jeho dostupnost a tím pádem i cena. Záporné vlastnosti vzduchu naopak spočívají ve velkém obsahu dusíku a svým způsobem i kyslíku. Dusík pod zvýšeným tlakem způsobuje takzvanou „dusíkovou narkózu“, která se projevuje malátností, zpomalením reakcí, euforií, stresem a dalšími příznaky. Ty jsou u každého jedince jiné a projevy dusíkového opojení nejsou vždy stejné ani u jedné osoby. Je to obdobné jako s alkoholem. Na každého má jiné účinky, každý ho snáší jinak, přičemž rozhoduje hned několik faktorů – hydratace, jídlo, únava a samozřejmě množství. Stejně tak i dusíkové opojení může přicházet v různých hloubkách, jinak se projevuje v čisté mořské vodě a úplně jinak ve studené a špinavé vodě na přehradě. Vzhledem k těmto okolnostem se nedá přesně určit, jaká hloubka je ještě bezpečná a kdy už je riziko dusíkové narkózy neúměrně vysoké. V kurzu deep diver nebo alternativách u různých systémů je udáván bezpečný limit pro potápění se vzduchem 40 metrů.
Kyslík je ovšem daleko zrádnější a nebezpečnější. Pro tělo jinak blahodárný plyn se může stát pod zvýšeným tlakem vražedným. Rozhodující je parciální tlak, tedy tlak, pod kterým se tento plyn sytí do Vašich tkání. Čistý kyslík (100% O2) je možné dýchat v maximální hloubce 6 metrů a to ještě po omezenou dobu. V této hloubce totiž dosahuje parciální tlak kyslíku hranice 1,6 bar a používá se jako zde jako dekompresní plyn při technickém potápění. Ve větších hloubkách a tedy při vyšším parciálním tlaku než 1,6 se vystavujete riziku otravy kyslíkem, jenž se projevuje záškuby v obličeji a jiných menších svalech a přechází až do stahů a svalových křečí celého těla. Otrava kyslíkem přichází velice rychle a téměř bez varování, přičemž její následky jsou většinou fatální. Nejčastější příčinou úmrtí je vypadnutí automatiky z úst a následné utonutí.
Také čas užívání kyslíku je omezený a je potřeba si jej bedlivě kontrolovat. Při delším dýchání kyslíku pod zvýšeným tlakem dochází i při dodržení maximálního parciálního tlaku 1,6 bar k poškození plic, přičemž i u kyslíku se mohou reakce u každého člověka lišit.
Stále častěji používanou směsí i při rekreačním potápění je Nitrox, tedy vzduch obohacený o určité množství kyslíku (maximálně 40%). Asi největší výhodou nitroxu jsou delší bezdekompresní limity a kratší dekompresní zastávky. Lidské tělo do sebe při potápění absorbuje dusík. Snížením jeho procentuálního obsahu v dýchané směsi snížíme i množství, které budeme při výstupu vysycovat. Z tohoto důvodu ponory s Nitroxem snižují zátěž organismu a zkracují dekompresní zastávky. Zároveň získáváme větší množství času, protože i bezdekompresní limity jsou výrazně delší. Například se vzduchem můžeme v hloubce 30 metrů zůstat 17 minut, aby náš ponor zůstal bezdekompresní. Se směsí EAN32 je to 20 minut, s EAN36 již 25 minut a s EAN40 dokonce minut 35.
Dalším obrovským kladem je snížení rizika dekompresní choroby. Snížení ale neznamená zamezení!!! Ani ta nejlépe vypočítaná směs nedokáže zabránit vzniku dekompresní nemoci.
Ani nitrox ale nemá jen klady. Při použití nitroxu ve větší hloubce, než na kterou byl připraven, riskujete opět kyslíkové křeče. S vyšším obsahem kyslíku ve směsi se zároveň snižuje její maximální operační hloubka. S EAN36 můžete maximálně do 33 metrů, zatímco se vzduchem je to téměř dvakrát tolik. Dodržování maximálních hloubek určených dle tabulek pro jednotlivé směsi je základem bezpečného potápění s EAN.
Důležitá je tedy i kontrola a správná příprava směsi EANx. Chceme li se vyvarovat překročení maximální hloubky, musíme si být jistí, jak silnou směs v láhvi máme. K měření se používá tzv. oxymetr, který Vám poskytnou všude tam, kde Nitrox plní do lahví. Za měření a použití směsi vždy zodpovídá potápěč sám. Aby jste mohli používat EANx musíte absolvovat kurz, ve kterém se dozvíte všechny náležitosti, které s tím souvisí.
Poslední směsí v našem výčtu je Trimix – tedy směs kyslíku, dusíku a helia. Trimix je používán pro hluboké ponory, kdy je potřeba potlačit narkotické účinky dusíku a zároveň se vyhnout negativním účinkům kyslíku. Helium je pro tento účel ideálním plynem. Snadno se sytí i vysycuje z tkání, ani pod vysokým okolním tlakem neovlivňuje naše uvažování a jak se říká zachovává i ve velkých hloubkách „čistou hlavu“. Nic na světě ale není dokonalé. Při potápění s trimixem je více než u jiných směsí nezbytnou nutností dodržení jasně připraveného plánu a dekompresního postupu. Díky rychlému vysycování helia z tkání jsou následky případných dekompresních nehod mnohem závažnější než u dusíku. Další nevýhodou je pak jeho cena, i když na bezpečnosti se při hlubokých ponorech se šetřit opravdu nevyplácí.
Trimix se připravuje mícháním vzduchu s heliem, přičemž podle procentuálního obsahu kyslíku se dělí na normooxický (obsahuje 21 až 18% kyslíku) a hypoxický trimix (obsahuje méně než 18% kyslíku). Normooxický trimix je možné dýchat už na hladině, zatímco hypoxickou směs můžete použít až od odpovídající hloubky, kde vzroste parciální tlak dýchaného kyslíku. Hypoxické směsi jsou používány při opravdu hlubokých ponorech, kde je potřeba snížit obsah kyslíku tak, abychom nepřekročili maximální doporučený parciální tlak 1,4 bar.
Smícháním čistého kyslíku a helia vznikne směs nazývaná heliox. Heliox je vlastně trimix zcela zbavený dusíku a je využíván při extrémně hlubokých ponorech. Častěji než u potápění na něj ale narazíte v medicíně, kde je využíván při léčení vážných nemocí dýchacích cest.
Toto jsou tedy tři, respektive čtyři, v současnosti nejpoužívanější směsi pro rekreační, technické a pracovní potápění. Během dlouholetého vývoje se experimentovalo s řadou dalších plynů a směsí, které ale ne vždy přinesly požadovaný výsledek.
