Jelikož se ozvalo dost zájemců o tandemové lety, mohli jsme se začít těšit na příjemné polétání a nové zážitky. I když se jednalo o poslední srpnový víkend, Termoska se opravdu snažil. Vypadalo to jako při vyskladňování nevyčerpaných termických zásob. Na to, že jsme v pátek začínali s vožením už kolem 11, nebyl problém se zachycením do termiky. S většinou pasažérů jsme vystoupali přes 1000 m, kde se dal pohodlně pozorovat další padáčkářský provoz u Bohdalova a jiné zajímavosti v okolí.
Půlhodinové výlety jsme končili ukecáváním Termosky, spirálkama, houpačkama nebo malýma ušima, a to podle přání nebo odolnosti letců. Povozili jsme i rodiče, kteří si to taky užívali. Tím se potrvrdilo, že se při tandemovém letu věk neřeší. Velkou odměnou nám bylo také to, když někteří při letu nadšeně výskali tak, že k tomu strhli i Charlieho. Nakonec vyšel čas i na přelety, a to jak sólové, tak tandemové.
S kamarádovým synkem jsme to v pátek zahájili několikakilometrovým drncnutím k Měřínu. V sobotu nám to s Míšou dolítlo něco přes 40 km k Velké Bíteši. Část letu nám dělal společnost Charlie, který zkoušel nové zavěšení foťáku na padák. Po přistání to vypadalo na komplikovanější svoz, protože jsem trošku zapomněl doklady i telefon na startu. Peníze jsme naštěstí měli, takže jsme to zamířili řešit do vyhlášené hospody "U Raušů". Ještě než jsme si stačili objednat, objevil se auťák plný padáčkářů, včetně Charlieho.
Spojení se světem bylo obnoveno, takže chvilku na to pro nás přijela Jana s Moby Dickem. Celá tlupa i s Vlastou, který ten den přistál v Třebíči, se dohodla přesunout k nám do Luk nad Jihlavou, kde zrovna frčela pouť. V neděli nás probudilo slunečné počasí, tak jsme hned po snídaňo-svačině opět vyrazili na plochu a pokračovali v krasojízdě. Ještě než jsme se vydali na přelety, povozili jsme pár kamarádů. Odpoledne začalo přifukovat, takže Ti, co se nezvedli na prvních lanech, to raději zabalili a odjeli. Jana přistála v Třebíči a my s tandemem jsme se dostali pár kiláků za Velkou Bíteš. Nejdál doletěl Charlie. Po prohlídce Macochy to posadil u Blanska.
V pondělí jsme se docela těšili do práce, že si "odpočineme". Jenomže už v 10 hodin bylo jasné, že nám to počasí nedovolí. Rychle jsme se pobalili a zamířili na Pěčín, kde to o víkendu taky pěkně létalo. Z místních se bohužel nedostavil nikdo, takže jsme tu byli sami.
Nejrychlejší přípravu měla Jana, ale zachycení jí nevyšlo. To na 2. vleku jsme měli štěstí víc. Hned po vypnutí nás to začalo s malým stoupáním snášet nad Hřišičký termikovyvíječ, který nás katapultoval pod mrak nad Bábou. Jako pasažér se mnou tentokrát letěla ségra Irena, kterou jsme narychlo nabrali po cestě.
Viditelnost byla sice horší než v předchozích dnech, ale jinak to fungovalo bezvadně. Foukalo přesně na Znojmo, takže jsme se nemuseli nikam tlačit a mohli si vybírat jen ty "nejzralejší" stoupáky. Pěkně jsme si prohlédli Jemnici, Želetavu, Vranovskou přehradu a další.
Ale někde kolem M. Budějovic se ze předu začalo ozývat notoricky známé "NEHOUPAT !!!, mohli bychom se přestat točit?!? a já už bych raději přistál !!!" Říkal to bramborový salát, co ho ségra ráno snídala. Zkusil jsem tedy další stoupák prolétávat rovně, stylem CIKCAK, což kupodivu fungovalo, a za chvíli jsme byli zase pod základnou. Ale salát měl furt nějáké připomínky. Asi 8 km před Znojmem jsem mu teda slíbil, že už poletíme jenom rovně a žádné točení nebude.
Jenomže znáte to, když to člověk nepotřebuje, chodí to všude. Taky mě při prolítávání těch provokatérskejch stoupáků svrběly řidičky a zkoušel jsem SALÁTA ukecávat na panáka a jiné dobroty, ale ten už to neslyšel. Jeho poslední zbytky si to pelášili někde v povětří. Po 15kilometrovém dokluzu nám do toho už sice nekecal, ale Ireně to něják moc nepomáhalo. Takže nezbývalo nic jiného, než se před dalším dotěrným stoupákem, uhnout ostře vlevo a šedesátikilometrový let zakončit přistáním v řepě. Po půl hoďce se ségra úspěšně restartovala a po výborné pizze v M. Budějovicích, kde ten den přistávala Jana, začala koketovat s myšlenkou zkusit to příště ještě jednou, ale už bez SALÁTA. Tyto 4 prolétané dny mě utvrdily v tom, že tandemy už nejsou neohrabané autobusy, ale v mnohém předčí i sólové padáky.
Tak zase někdy ve vzduchu.
