V půlce dubna přišli kluci s tím, že v rámci Rhina bude na Náměšti 1.5.2008 Den otevřených dveří. A že zkusí zavolat do Náměště, jestli by tam nemohli přijet ukázat paragliding. Myslela jsem si, že se úplně zbláznili... Vyhodí je dřív, než ze sebe stačí vysypat o co jim jde. Ale světe div se, velitel základny je příjemný chlap (bývalý plachtař) a nápad se mu líbil.
Je 1.5. a my stojíme před branou LZ Náměšť, máme zpoždění, jako vždycky, ale kamarádi už nás dobře znají. Charlie s Peťou i oba Milanové jsou už uvnitř areálu. Před závorama se kupí lidičky a čekají, až budou moci vejít. My projíždíme a necháváme se navést na určené stanoviště. Auta zůstávají na ploše a my se přesouváme do hangáru, kde všichni společně stavíme stánek s prezentací paraglidingu. Je to úplná premiéra a kdo skládal poprvé nový stan, tak určitě pochopí. Každý z aktérů drží nějakou část konstrukce v ruce a pobíhá sem a tam... Sláva, stánek je na světě a vypadá fakt profi. A aby byl dojem dokonalý, vytahuje Milan z auta i krosničku a staví ji na stolek.
To už se valí lidi a stánek je evidentně zajímá. Jak malí, tak Ti odrostlejší se živě zajímají o místní dění. Prohlížejí si padák, vrtuli i reklamní letáky. Slyším rozhovor, jak dědeček povídá vnukovi: „ vidíš, tak tohle je rogalo, na tom oni létají...“ Snažím se mu vysvětlit rozdíl mezi rogalem a křídlem... nejsem si jistá, jestli to chce vědět, tak se schovávám za foťák a fotím a fotím.....
Tlampače ohlašují přílet Gripenů. Běžím na plochu. Ukazují část svého umění. Burácivý zvuk strojů rozvibrovává vnitřnosti do příjemného chvění... asi bych mohla pracovat na vojenském letišti. ;o)) Kluci dostávají pokyn, že se máme jít připravit na plochu. Všichni se skládáme do Milanova auta. U stánku zatím hlídá Peťa s Edou a snaží se odolávat tlaku zvědavců.
Za chvíli stojíme na ploše a chystáme si křídla, do vzduchu půjde Charlie. Vlekat ho budou Milanové. Potom Víťa na odvíjedle Honzi Edlera. Na tandemu Honza a já jako pasažér. Vlekat nás bude Karel starší. Docela fouká. Čekáme, až modeláři ukončí svou exhibici. Vysílačka zachropí a dostáváme povolení – hlavní dráha je naše (momentálně – vlekací). Vítr se začíná uklidňovat a Charlie se zvedá do vzduchu. Po vypnutí ukazuje spirálu a obratnost svého mazlika. Startuje Víťa, dostává 4oo m výšky, ale už nemám moc času sledovat, co ve vzduchu dělá. Startujeme. Jen co se odlepíme od země vytahuju foťák. Pod námi se objevuje letiště v celé své kráse. Letadla vypadají jako mouchy sedící mezi drobečky od máminých buchet. Auta na parkovišti jako barevné korálky dítěte, kterému se jich podarařilo srovnat jen pár a zbytek na dlouhých tkaničkách jen tak leží okolo celé základny. Letíme nad lidi a já mám strach, aby Honzu nenapadlo dělat taky spirálu. Naštěstí dává jen uši, pár zhoupnutí a krouží nad hangárem.
Neustále mě povzbuzuje: „foť, foť, mazat můžem vždycky...“ A tak mačkám spoušť jak jen to jde. Kousek od nás letí 7 čápů, asi taky přišli ukázat co umí. A fakt umí. Během chvilky se zvedají a odletají. Všechno krásně navazuje, ještě než dosedáme na zem, startují z „naší“ dráhy 3 letadla. Přistáváme. Ostaní kluci jsou okamžitě u nás a pomáhají nám zmizet z plochy. Je fajn, že i přes nepřesvědčivé počasí nás v tom nenechali samotné a přijeli. Velké DÍKY všem.
Přesunujeme se zpátky do hangáru. Tam je stánek v neustálém obležení. Došly letáky, vizitky, ale Petě usměv nedošel, tak je vlastně všechno fajn. Charlieho taťka se ukazuje nejen jako skvělý vlekař, ale i zkušený propagátor létání. Hodně dotazů se sype na jeho hlavu a on trpělivě vysvětluje a odpovídá.
Po 15 hod. dostáváme povolení přesunout se na startovací plochu a začít volně létat. Nadšeně se hrneme do vzduchu. Všichni fotíme. Nejrychlejší prst na foťáku má Tomáš, který během 3 minutového letu nacvaká 67 fotek. To už nikdo nepřekonáme. Ač to na nějaké zachycení nevypadá, všichni si chceme splnit sen a poslat do poháru přelet se startem na Náměšti. Kluci vlekaři nás trpělivě dostávají do vzduchu, aby zjistili, že jsme rychlostí Gripenů, zase zpátky na startu.
Jsem připravená na druhý pokus, dávám přednost Honzovi, který ještě neletěl, ale nemá připnuté vlekátko a tak startuji já. Karel mě vytahuje do výšky přes 600 m. Když se odepínám, tak sebou mazlík trošku škubne. Vario zavrní a já vím, že mě jen tak na zem nedostanou.... Pozoruji Charlieho jak čmuchá po okolí. Má proti mně malou výšku, ale rejdí sem tam jako lasička. Honza už je taky ve vzduchu. Bloumám po obloze a koukám, co dělají kluci. Pomalu vyklesávám na Honzovu výšku, otáčím a letím zpátky na start. Charlie nachází stoupák a Honza letí za ním. Chvilku uvažuju. Ale co, kluci taky neřeší jak se dostanou zpátky přes plot základny. Otáčím to k nim a točíme společný stoupák. Honza natáčí a Charlie nás fotí. Na pozadí se pyšní Dukovany. Zvedáváme se. Kluci to pouští k Mohelnu, kde také po chvilce přistávají. Mně se nechce, nepustím se stoupáku. Nejsem cvok, to bych zase musela na zem. Ještě chvíli nad nimi lítám a pak to pouštím dál. Dukovanské věže spokojeně bafou svojí obří dýmku a já jsem nadšená. Za pár kilometrů přistávám u Moravského Krumlova.
Závěr akce probíhá v báječné hospůdce na náměstí v Mohelnu. Všichni jsme spokojeni a plni krásných zážitků. …..a co na závěr? Každý z nás má nějaký, třeba i bláznivý sen. A já po téhle zkušenosti vím, že i ten nejbláznivější je možné si splnit. Jen to zkusit...
