Ticho, nekonečný prostor kolem a uprostřed sedíte vy na sedačce. Žádná virtuální realita, ale skutečnost. Vítr vane do tváří, protože vaše křídlo se musí vůči okolnímu vzduchu neustále pohybovat vpřed. Tím vzniká na jeho profilu vztlak, který sníží vaši rychlost klesání na přijatelný cca 1 m/s.
Začíná pro vás jeden z nejsilnějších pocitů svobody, jaký může člověk zažít. Odstartujete rozběhem z kopce a najdete podle teoretických pouček místo, kde je velká pravděpodobnost teplého stoupavého proudu. Pokud do něj vletíte, kroužením v něm stoupáte do výšky. U nás někdy do povolených 2 900 m , jinde i výš. A pak už jen kroužíte, dokud slunce svítí a neblíží se nějaké nebezpečí, kloužete na další místo vzniku termiky a opět točíte, kloužete ….
Pocit svobody je asi to nejsilnější, co při létání na padáku zažijete. Samozřejmě že se mohou vyskytnout chvíle, kdy řešíte krizovou situaci v extrémním prostředí nepřirozené výšky nad zemí.Tyto okamžiky však nejsou tím, kvůli čemu chcete létat. Opakování letu vám přináší pocit svobody, existence bez problémů a bariér, neboť ty zůstávají všechny dole na zemi. Nutnost koncentrace na řízení, navigaci apod., vám umožní vyčistit hlavu od starostí pro tvory pozemské. Létání není tedy činností sebevrahů, jak se mylně domnívají někteří novináři. Je to koníček lidí, kteří si naopak chtějí život a zdraví zachovat co nejdéle, aby mohli zase do vzduchu.
Ptáte se, jak je zajištěna bezpečnost létání s padákovým kluzákem?Především rozhodováním pilota na základě jeho teoretických znalostí a zkušeností. Mnohokrát jsem při letu na tandemu půjčil pasažérovi řízení do ruky a během chvilky mu vysvětlil, jak se křídlo za letu ovládá. Zatáčku provedete větším stáhnutím jedné řidičky a případně společným zatížením stejné strany postroje. Pokud chcete letět pomaleji, přitáhnete obě řidičky níž, čímž můžete brzdit až do polohy minimální rychlosti. To je velmi jednoduché, dá se říci, že dokonce jednodušší než jezdit na kole. Když pustíte obě řidičky a letíte v klidném povětří, padák s vámi doletí k zemi naprosto bez vašeho zásahu.Zato rozhodnutí, kam s touto výškou letět lze, jaké bude v daném místě proudění, jak se změní výskyt turbulencí při zesílení větru nebo jeho stočení, jaký bude vývoj počasí na základě předpovědi v závislosti na místním pozorování atd., taková rozhodnutí se učí pilot velmi dlouho.
Už proto je důležité začínat s létáním pod dozorem zkušených a kvalifikovaných instruktorů. Ti právě v době, kdy se žák učí křídlo ovládat při startu, za letu, i na přistání dohlíží na veškerou činnost začátečníka a veškerá uvedená rozhodnutí provádějí za ně.
Ovládat zařízení se nejdříve učí na zemi, pobíháním s padákem nad hlavou po louce. Pak se začíná na mírně svažitém terénu krátkými lety v několika málo metrech. Již cca po 2 hodinách cvičení se žákům podaří občas provést vše tak, že odtartují a bezpečně letí několik desítek metrů daleko i bezpečně přistanou. K jistotě a dokonalosti je však třeba toto cvičení mnohokrát opakovat.Když se naučíte vše provádět automaticky a koordinovat podle vývoje větru ve vašem okolí, pokročíte s výukou létání na vyšší lety. Většinou jsou to terény umožňující letět několik desítek metrů nad zemí a manévrovat zatáčkami o 90 až 180 stupňů.
Trochu se vrátím k tomu, jak to všechno žák vnímá. Pocit obrovského štěstí a těžko popsatelné euforie má při prvním odpoutání od země, ať už letí 10 nebo 100 metrů daleko. To pak všem svítí oči a smějí se jakoby vykouřili svého prvního jointa, nebo vypili první sklenku alkoholu.Podobně svítí oči pasažérům po přistání na tandemu, ale také žákům ještě po prvním vyšším letu. To začnou mluvit o opravdovém létání, to jsou ty pravé zážitky letu.
Za tyto pocity mohou látky produkované v těle takto rozjařeného člověka. Adrenalin, jak se všude propaguje, to však není. Jedná se o skupinu endorfinů, které navozují pocit euforie a uvolnění. Nejen paragliding, ale i jiné sportovní aktivity dokáží vyplavování endorfinů stimulovat. Právě při létání je však těchto látek tvořeno v relativně krátkém čase nejvíce.
Tak teď už víme, že jakmile biochemie otevře v našem těle kohoutky, jsou z nás vlastně narkomani, kteří létání potřebují v dávkách úměrných svému stupni závislosti. Proto se nemůžeme udržet ve městě, když je počasí vhodné k létání , nebo jsme v zimních měsících ochotni cestovat stovky a tisíce kilometrů za krajinou pro létání vhodnou.
Od prvních letů z výšky ke získání jistoty za letu, vede ještě dlouhá cesta praxe a nácviku různých letových situací. Většina pilotních kurzů trvá 7 – 9 dní a dá se říci , že žáka připraví teoreticky a prakticky na bezpečné samostatné slétávání svahů za jednoduchých meteorologických podmínek. Je to jako po autoškole. Je nutné se „vylétat“. Na všechny situace jsme připraveni, teorii v minimu nutném pro bezpečnost ovládáme. Jsme schopni se bezpečně připravit ke startu, zhodnotit meteorologickou situaci a jediné s čím bojujeme, je pocit z vlastního rozhodování. Letět nebo jít dolů pěšky, když zrovna podmínky nejsou přímo pro nás nejvhodnější?
Chybné rozhodnutí pilota- to je nejčastější příčina událostí, které vedou občas (např. 13x v roce 2005 při 3000 pilotů a cca 100000 letových hodinách ) i ke zranění pilota. Přitom podobná rozhodnutí předjíždět, jet rychle, pozdě brzdit a podobně vedou v silniční dopravě k daleko tragičtějším následkům.Přesto za všemi těmito nehodami vidím rozhodnutí člověka a nikoli to, jakou činnost zrovna provádí.
Výcvik samotný je v České republice na vysoké úrovni. Nehod ve školách je na počty frekventantů v průměru 0,56 %. Toto číslo obsahuje i nehody bez zranění účastníků, které nejčastěji končí asistencí záchranné služby při sundávání pilota ze stromu.
To opravdu neřadí paragliding mezi nebezpečné či dokonce nejrizikovější sporty. Jistě se však dá říci, že se jedná o sport extrémní. Pohybovat se totiž ve výšce několika set metrů není pro člověka přirozené. To je opravdu Extrémní Zážitek.
