Jinak to jsou naprosto zdraví, mladí i starší lidičky, s fantastickým přístupem k životu, který my chodící, můžeme jedině obdivovat. Dosud jsem odvozil přes 200 takových lidiček a budou další...
Ptají se mne různí piloti, proč to dělám. Musím říci, že tak trochu pro sebe (kromě toho že jsem profesionál), protože ten pocit, jaký máte z létání s člověkem , který ví co to je svobodný pohyb prostorem a umí si ho vážit, ten pocit vám nikdo nikdy nezaplatí, nekoupí ani nepodá v pilulce. To je prostě pocit, kdy přes pasažéra si začnete té možnosti létat, a nepřekonávat schody, svahy a další překážky, opravdu vážit. Pochopíte, že život není o penězích, spěchu, nervech, boji za lepší pozici v práci, ve frontě na úřadu či vymýšlení způsobu jak něco obejít, podvést či přeskočit. Všichni se za něčím ženou aby pak mohli utrácet čas u her na počítači, nebo se bavili rychlou jízdou v autech mezi normálním provozem.
A já, když letím s člověkem na vozíčku, musím všechno zastavit a postupně se připravit na start, obléknout do sedačky sebe i pasažéra, vydat pokyny pomocníkům, kontrolovat, kontrolovat a kontrolovat vše, aby se opravdu nic nemohlo přihodit. Tím se vlastně trochu svět kolem přibrzdí a já vnímám vše daleko intenzivněji.
Potom stojíme připraveni spolu s pomocníky na startu a vydám pokyn. Jsme ve vzduchu a pokud letím s dotyčným již po několikáté, je to lepší a lepší. Kontrola okolí, kontrola výskytu termiky, úprava posedu sebe i pasažéra, dovyvážení jiného rozložení sil oproti standardnímu letu a můžeme podle toho jak se pasažér cítí do termiky. Točím, získáváme výšku a nejemotivnější osůbka posledního období, 30-ti letá Marcela křičí ; "To je paráda, tady nejsou žádný schody !!!! Miluju vzduch!!! Já chci ještě!!! ..." To je ta chvíle proč jsem já s ní ve vzduchu. Teď se stávám upírem a saju ten slastný pocit, že jsem na světě k něčemu, že mé bytí má smysl.
Země se přiblíží a já využívám plné koncentrace pro co nejlepší pozici pro přistání , protože my nic nedoběhneme, my se maximálně šoupneme po zemi a pak se vyválíme. Jsme na zemi, odepínám padák a beru Marcelu do náručí. Kolik pasažérek už v ní bylo kvůli focení, jenže tady je to jiné. Marcela se bez mojí pomoci na sedačku u parkoviště nedostane. A já to pro ni rád udělám.
Za deset minut přijíždí auto s vozíkem a všichni piloti kolem pomáhají Marcele a jejímu kamarádovi do vozíku. Na trávě jim s vozíkem moc jezdit nejde ale s naší pomocí si prohlídnou i přistání. Letový den končí a já mám pocit že přítomnost vozíčkářů mezi námi nás povznesla do jiného, lepšího světa. Všichni se usmívají, každý druhému pomáhá a máme z toho radost. A to je to co dávají vozíčkáři nám.
