Šestkový poryvy střídají občasné chvíle bezvětří, maká to parádně. Na nic nečekáme a náš STREAMTEAM bleskově startuje mimo interval. Po chvíli svahování projíždí vlak na Třemešnou. Mocná termika mě tiskne pod aerodynamicky tvarovaný mrak. Nad Zváčku vidím jenom Libřu, nikdo jiný už nestartuje. Pouštím to po větru, vyhnít co nejdál od kopce. Přelétám vesnici, vidím město a zachraňuji se o kopeček s hrádečkem, za chvíli zas o kopeček s kostelíkem. Už vidím Kozákov, nad Troskami přelétám v luxusním stoupáku a poprvé ten den vário ukázalo 1 500m.n.m..
Dotáčím první placatou, ale pěknou kumulostrádu, mám 2 100m. Trosky zmizely, na severu vidím Ještěd, krásně si to užívám. Kochám se neznámou krajinou, přede mnou je rozsáhlá zalesněná rovina s letištěm. Klesák – tak tady se o nic nezachráním, už se vidím, jak přistávám před hranou lesa, daleko od měst ve vojenském prostoru. Ach jo. Rázem se situace mění – překrásný pětkový stoupák mě vynáší do ještě bezoblačného prostoru a najednou jsem v mlze – stoupák končí. Za rovinou vidím řadu homolí, o které se můžu zachraňovat. Je to paráda, opět krásně letím. Filozofuji.
Od homolí jsem záchranu nepotřeboval, kumulostráda nad nížinou si mě hýčká. Mezi homolemi vidím různá města, mám pěkný výhled… Blížím se k východním svahům kopců, obklopující zakouřené město. Kumuly se shlukují. Letím v šestkovým stoupáku asi minutu rovně, připadám si jak ve Francii. Už dlouho nevím kde jsem, chci na zem. Po několika spirálách sedáme se STREAMem v Horních Harbarticích u rybníčka.
Jedu jednu zastávku vlakem do Benešova nad Ploučnicí (kousek od Děčína), na černo. Přiznávám se průvodčímu, ten se smál, prý jsem jel jako poslanec. Čekání na Libřu mi zpříjemňuje správce nádraží sudeťáckými historkami. Posléze je náš STREAMTEAM zase pohromadě a míříme do Krkonoš.
