Po dlouhé jízdě už známou trasou přijíždíme navečer pod Antelao. Sjezdovka je už bez sněhu a autem se dá vyjet vysoko a ušetřit tak asi 250 výškových metrů. Tady se rozhodujeme i pro přespání s tím, že odtud brzy ráno vyrazíme. Během večeře přijíždí dvě italská auta. Sledujeme jejich vůči vlastním autům hodně bezohlednou jízdu s otevřenou pusou. A to nás mělo varovat... Najednou přímo před našima očima během divokého parkování přejíždějí všechny naše teleskopické hole! Nejdřív se nám tomu ani nechce věřit, ještě s plnou pusou utíkáme na místo činu. Jedna Mirova hůlka je bohužel zničená, druhá poškozená, moje zázrakem vydržely. Jsou to také skialpinisti a omlouvají se, při našem požadavku nějakého finančního vyrovnání však opět brunátní a dělají, že neumí anglicky. Nakonec z nich dostáváme aspoň chabých 20 euro...
Popisem výstupu se v tomto článku nebudu zdržovat, protože vedl opět klasickou výstupovou trasou severním hřebenem, která je popsána v díle 5. Zmíním snad jen to, že narozdíl od prvního výšlapu v dubnu s bráchou, kdy jsme byli na celém kopci zcela sami, byla trasa tentokrát přervána skialpinisty jak dopolední Kaufland důchodci a k vrcholu vedla fronta jak na Blanc, když se termínově střetne výjezd Alpiny, Kudrny a dalších band s polovůdcovskými šarlatány.
Nicméně všichni pak sundávali lyže poslušně už na konci široké části hřebene a dále pokračovali už jen chodecky. S Mirom jsme s lyžemi na batohu trošku za exoty a musíme zodpovědět pár zvídaných otázek, co že s těmi lyžemi hodláme dělat. Inu, lyžovat do Canale Menini. K naší nesmírné radosti budeme v tomto sjezdu úplně sami na neporušeném sněhu, zatímco hřeben je nemilosrdně rozježděn desítkami lidí.
Začátek sjezdu. V pozadí Sorapiss a Tofany (foto: Miro Peťo)
Po chvilce kochačky na vrcholu jdeme na to. Kolem malého pásu skal vjíždíme na vrcholovou pláň, pod kterou je velká skalní stěna. Trochu to pouštíme a z hřebene se ozývají zděšené výkřiky přihlížejících, kteří si myslí, že jsme zabloudili a řítíme se do hlubiny. My místo toho vytahujeme foťák a zkoumáme, kudy tudy. Trefit žlábek shora není úplně jednoduché, ale nakonec se to daří. Sníh je velice příjemný a sklon zatím pouze 40-45°. Krátký 50° sešup z ostrého hřebínku nás přivádí do většího žlabu, který dole ústí už do hlavního Canale Menini. Ten si potom drží sklon obligátních 45°, v zúžení možná trošku víc. Dlouhý, vyrovnaný sjezd se skupinou Marmarole jak na dlani.
Vrcholové pláně vedoucí do Canale Menini
Po dolomitském prologu míříme rychle do Suldenu, kde by podle našich odhadů také měly být dobré podmínky díky sněhově silné zimě. Hlavním cílem je severka Zebru, i když jsme zvědaví i na další záležitosti v okolí jako je Minigeröllrinne z Ortleru nebo severka Königspitze málo opakovanou linií Heiniho Holzera. V koutku duše chováme i představu sjezdu severky Ortleru, což byl vždycky velký sen našeho v Peru zesnulého kamaráda Kuby Macka. Když Ortler spatříme, je nám jasné, že tohle je nad naše síly. Za těchto podmínek určitě a za lepších dost možná taky. Nevadí, jsme tu kvůli Zebru. Přespáváme u auta přímo u začátku sjezdovek a těmi potom ráno stoupáme směr Königspitze. Oproti Dolomitům je tu celkem kosa, Sulden je dost studenou dírou. Potom ve správný čas měníme kurz směr Ortler a Zebru. Pomalu se začínáme strachovat, že podmínky jsou nic moc.
Jak se blížíme pod stěnu, začíná to být jasné. Ve výšce nad 3300 metrů ještě při sněžení moc ,,nelepilo" a ze sněhu ve stěně trčí spousta šutrů. A spousta jich bude také zákeřně číhat těsně pod čerstvou vrstvičkou sněhu. Pod stěnou se chvíli rozhodujeme a nakonec nenastupujeme. A na Ortler je už pozdě. Navíc kvalita sněhu není dobrá. Smutně to otáčíme dolů a na náladě nám nepřidává ani pohled na hory naproti, svázané a zkrocené všudypřítomným lyžařským střediskem. Směrem na Cevedale vede stop až hrůza. Dole se složitě rozhodujeme pro návrat do Dolomit.
Říkáme si, že musíme najít severní žlab ve výškové hladině 2200-3200 metrů, kde můžeme najít výborný sníh z Antelaa. Radíme se s Mirom, v paměti brouzdám po Dolomitech. Nakonec nás napadá Canale Vallencant v masivu Cristalla na sever od Cortiny. Zas tolik nás žlab nepřitahuje, nejede se z vrcholu a obtížnost není velká. Ale nic lepšího nás nenapadá. Počasí má být fajn, tak proč ne. Už podruhé se tedy budu na tomto výletě vracet na stejné místo. Tentokrát Cristallo vol. 2.
Ráno příliš nespěcháme, čeká nás jen 1500 metrů převýšení a žlab je hluboko zařezán v severní expozici. Opět se ocitám ve zvláštním kaňonu Val Fonda a i Mirovi se to tu moc líbí. Zanedlouho už dáváme lyže na batoh při ústí žlabu. Samotný žlab má převýšení 650 metrů. Dupeme nahoru nalevo od rigólu, ačkoliv se tam boříme. Rigól nelze použít, protože jím co chvíli létají nějaké menší kousky ledu nebo kamenů. Zatím jdou ale výhradně rigólem, což je fajn. Až téměř nahoře, v místech, kde je rigól už sotva znatelný, se přímo nad námi náhle uvaluje šutr velikosti fotbalového míče. Uskakuji stranou a rychle upozorňuji Mira. Příliš pozdě, kámen je už přímo u něj. Naštěstí si ho Miro sám všiml dostatečně brzo a těsně mu uhýbá. Kámen ho míjí o pouhých deset centimetrů.
Brzy na to jsme ve štrbině. A k našemu překvapení pokračuje dále vlevo krátký žlábek. Jdeme se tedy podívat výš a začínáme spekulovat, jestli nepůjde lyžovat až z vrcholu Cimy di Mezzo, druhé nejvyšší věže Cristalla. V tom případě by šlo o královskou linii! Miro mizí za skalní hranou a volá na mne, že žlábek stále pokračuje. Inu, pokračuje, ale je z něj úzké ,,V" se sklonem 55°. Tady to bude obtížné. Ze žlábku se dostáváme na sněhová pole kolem hřebene. Dále v hřebeni ční padesátimetrový skalní stupeň. Je to konec naděje na sjezd z úplného vrcholu nebo kudy? Nakonec ho lze obejít exponovaným traverzem severní stranou a pak už nás čeká jen 40° strmé sněhové pole k vrcholu.
Jsme tu! Jen s lyžemi, mačkami a cepínem jsme stanuli na vrcholu Cima di Mezzo, naprosto nečekaně! A čeká nás famózní originální linie! Sníh na vrcholových polích a kolem hřebene rychle vatovatí a tak pospícháme se sjezdem.
